Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Životopis Anthona Günthera. Překlad J. V. Nečas.

Anton Günther.
Český překlad internetové stránky http://www.anton-guenther.de/ Přeložil: J.V. Nečas.

5. června 1876 se narodil návrháři a mistru výšivkových vzorů Johanu Güntherovi (zvanému Toler-Hans, protože pocházel z Jáchymova - Joachimsthal) a jeho paní Elisabeth Lorencové z Božího Daru druhý syn Anton Günther. Dětství chlapce poznamenal nedostatek, jelikož mzda otce a výtěžek malého hospodářství byl zde na hřebenu Krušných hor nepatrný. Přesto počet dětí vzrůstal (z 10 jich zůstalo naživu 7). Proto vydělával muzikální otec ještě pár grošů tím, že po nedělích hrál mladým lidem z Božího Daru a Oberwiesenthalu k tanci v příhraničním hostinci „Neues Haus". Mladý Anton otce často doprovázel a byl proto s muzicírováním brzy obeznámen. Záhy mohl podle sluchu lehké melodie sám hrát. Později vypráví: „Já jsem hudbu nikdy nestudoval ani se neučil, jenom u starého Julia Süsse a později u bratrance Traugotta jsem se naučil noty a trochu hrát na housle."

Jako dítě pásl kozy, tahal dříví z lesa, sbíral houby a lesní plody a znal každé místečko v okolí. Velmi vřelý vztah měl ke své babičce Anně Güntherové, rozené Hellové zvláště potom, když mu jako dvanáctiletému zemřela matka. V tomto čase v něm vzrůstalo předsevzetí, které otec i sourozenci později podporovali jak jen mohli. Otec si našel novou ženu, ovdovělou Františku Süsovou. Dětem byla dobrosrdečnou matkou. Anton Günther navštěvoval měšťanskou školu v Jáchymově. Denně musel překonávat asi 5 km s výškovým rozdílem 400 m.Mladá léta

Jako mladík si velmi přál spojit své zaměstnání s přírodou a stát se lesníkem, avšak vyhlídka na špatný výdělek vedla otce k rozhodnutí poslat syna nadaného kreslířským talentem do učení k litografovi Schmidtovi v Buchholzi. Protože byl od svého rodiště vzdálen 5 hodin cesty, dnes by to byla půlhodina cesty autem, velmi po něm tesknil. V tomto čase se ve starém domku narodil bratr Hans, takže rodiče měli na starosti 8 dětí. Mistr znal rodinné poměry a tak řekl Antonu Güntherovi, vzhledem k jeho výborným výsledkům, že bude vyučen po třech letech místo po čtyřech. V roce 1895 odešel do ciziny. Přijal místo u c.k. dvorní litografie A. Hasse v Praze. Jako cizinec se necítil ve velkém městě příliš dobře. Přišel však na to, že mnoho Božídarců žijících v Praze se týdně pravidelně večer schází k přátelskému posezení, vzpomínají na domov a zpívají. Anton Günther se sám naučil hrát na kytaru. Stále mu chyběla píseň v jeho nářečí. Při rytí stále myslel na svůj domov a při tom mu náhle přišel na mysl nápěv jeho první písně „Drham is drham" (Doma je doma). Jak později řekl: „Jako by mu při tom spadl kámen ze srdce". Neustále musel písničku pro své přátele opisovat. V tom ho napadla šťastná myšlenka. Píseň s notami, textem a malým obrázkem vyryl a vytiskl a první písňová pohlednice byla na světě. Tato idea písňových pohlednic ovlivnila silně jeho další tvorbu, jeho písně byly poštou roznášeny po celém světě. Na základě dobrého odbytu a všeobecné popularity se mu dobře vedlo a až do roku 1901 žil dočasně skromně se svými 3 sourozenci v Praze. Lidé byli jeho písněmi nadšeni a do krušnohorského pokoje vnášeli důvěru a naději. Zase na Božím Daru

V roce 1901 stál Anton Günther před těžkým rozhodnutím. Bylo mu nabídnuto místo litografa v Arhusu (Dánsko) a po dlouhém rozmýšlení se rozhodl zůstat. Toto rozhodnutí způsobila jeho skromnost, rodina a láska k domovu. Na základě těchto pocitů a myšlenek v tomto období vznikla jeho píseň „Mei Vaterhaus" (Můj rodný dům). Na podzim pobýval Güntherův otec u svých čtyř dětí v Praze. Několik týdnů nato otec zemřel. Dvacetipětiletý Anton převzal na sebe otcovskou zodpovědnost a po 6 letech pražského pobytu se vrátil do rodného domu. Rodina zde nahoře i s malým hospodářstvím se potácela v úplné beznaději. Prodej písňových pohlednic se proto stal velmi vítaným vedlejším příjmem. Kontakty s Krušnohorským spolkem a jinými sdruženími ho zavazovaly k mnoho akcím na něž byl zván. Vstoupil do Vlasteneckého pěveckého spolku a pak stále nosil jejich prostý lodenový oblek. Jeho projev působil svěže a jednoduše a nikdy nebyl dojemný ani sentimentální.

V roce 1906 a 1907 byl poctěn tím, že mohl zpívat před Jeho Veličenstvem saským králem Fridrichem Augustem. Roku 1908 hrál své písně k potěše Jeho c.k. Výsosti arcivévody Karla Františka Josefa na Klínovci. Když zaopatřil všechny své sourozence, oženil se roku 1908 s dcerou tesaře Marií Zettlovou z Božího Daru. Do rodiči zbudovaného domku se brzy ohlásily děti Erwin, Maria a Imgard.

Vývoj zimních sportů a rozvíjející se cizinecký ruch sebou přinesl to, že Anton Günther zpíval v hostincích spolkům, přátelům i domácím. Navštěvoval školní třídy, aby naslouchal písním, nebo je sám předzpívával. V roce 1911 zřídil Anton Günther nadaci, která sloužila k podpoře chudých, starých a nemocných lidí v rodné obci. K uctění památky svého otce Toler-Hanse ji nazval Toler-Hans-Stiftung. K nejznámějším písním, jež do té doby vznikly patří: „Schneeschuhfahrermarsch", „Deitsch on frei woll'n mer sei", „Wu de Walder haamlich rauschen", „Mei Grussmüterla" a „Vergass dei Hamit net".První světová válka

V roce 1914 musel také Anton Günther táhnout do války za Rakousko-Uherskou monarchii. V prvém roce války stanul na srbské frontě. V mnoha básních z této doby se obracel na kamarády doma a povzbuzoval je nebo popisoval jednotvárnost života na frontě. Střepina granátu v noze způsobila, že se ocitnul blíže k domovu. Přijel do lazaretu v Chomutově. Potom velel pomocné vojenské službě a konečně v roce 1920 se vrátil zpět do Božího Daru. Zde se mnohé změnilo. Bratr Julius, který narukoval později ve válce padl. Zanechal po sobě vdovu se třemi dětmi, které si vzal na starost. Také tchán zemřel a roku 1919 ho následovala milovaná babička. Do domu přišla nevýslovná nouze. Přesto dle možností Anton Günther v Sasku dále vystupoval.Dvacátá léta

Vedle osobních ztrát přinesl konec války také společenské změny. Z Rakousko-Uherské monarchie vzešla Československá republika. Nově založený stát garantoval všem občanům stejná práva. V šedi všedních dnů však přece jenom existovaly rozdíly mezi Čechy a menšinami, mezi které patřili též sudetští Němci. Například byly policejní a starostenské posty až na malé výjimky obsazeny Čechy.

„Anton Günther bolestně trpěl nejen politickou ztrátou svého domova, ale také zvláště národnostní nesnášenlivostí jak na jedné, tak i na druhé straně a na rozpadu národní struktury."

(Dr. Gerhadt Heilfurth 1937)

Nebylo už tak jednoduché přecházet hranici ze Saska do Čech a naopak. Velmi často, s rozvojem cestovního ruchu, zpíval v Oberwiesenthalu a také ve velkých městech jako je Berlín, Drážďany nebo Vídeň kde byl častým vítaným hostem. Jeho písně byly v početných svazcích vydávány pro zpěv s doprovodem klavíru, kytary, citery a akordeonu a v úpravách pro sbor a orchestr. Také vydávání gramofonových desek, oblíbených písňových pohlednic a rozhlasové vysílání přispělo podstatně k tomu, že jeho písně v krušnohorském nářečí silně zakotvily v lidové kultuře.Třicátá léta

Bouřlivá politika ovládla celé Krušnohoří: zde i na druhé straně hřebene Krušných hor bylo cítit závany nového větru s dalekosáhlými důsledky. Anton Günther záhy zjistil, že „nový vítr" není pro něho tak příznivý, jak si zpočátku myslel. Nové poměry mu znemožnily výdělek na Saské straně.

Dne 5. června 1936 u příležitosti jeho 60. narozenin se mu dostalo veliké pocty. Krušnohorský vlastenecký spolek, pěvecký sbor, sportovní klub, učitel, kněz a školní mládež, dále noviny a rozhlas ho zahrnuli ovacemi. Občané rodného města Božího Daru mu zbudovali z kamenů a balvanů z blízkého Špičáku na náměstí pomník.

Anton Günther byl takovou poctou hluboce dojat. Znakem jeho nezištnosti bylo obnovení nadace Toler-Hans-Tonl-Stiftung. Tato prospívala nezaměstnaným občanům Božího Daru. Anton Günther poděkoval dopisem všem gratulantům.

...Jsem nešťasten, že nemohu všem vděčně stisknout ruku a také, že nemohu všem napsat. Ale všechno, co v mých písních opěvuji, hory, údolí, lesy a pole, naše skromné domky, všechny božské výtvory naší domoviny, všechno vám bude v mých písních vděčně a nadšeně zaznívat až já tady nebudu...Poslední cesta Antona Günthera

Tvorba Antona Günthera se ve třicátých letech považovala za zpátečnickou a často zaznívaly hlasy k jejímu ukončení. Rodina měla o něho velkou starost a s velkým porozuměním sdílela jeho trudomyslnost. V posledním dopisu jeho příteli Maxu Wenzelovi píše: „...protože na tom se svým zdravím nejsem právě nejlépe ... co se týče poměrů, nu, to nevidím vůbec růžově, také ekonomicky velmi trpím a kvůli nepřízni osudu se cítím velmi roztrpčen."

Dne 29. dubna 1937 odešel Tolerhanstonl dobrovolně ze života. Celé Krušnohoří truchlilo. Tisíce lidí doprovodilo Antona Günthera na jeho poslední cestě. Za zvuků jeho písně Feireobnd byl uložen do rodné půdy.Životní dílo Antona Günthera

Kromě povídek a básní zahrnuje životní dílo Antona Günthera ca. 140 písní. Z toho 86 písní tvoří jednotný soubor, kde text, notový a grafický záznam vytvořil sám Anton Günther. Toto dědictví je chráněno autorskými právy. Tato skutečnost je pro nás velmi důležitá. Zveřejnění (také na internetu) je kontrolováno. Přitom nejde o rozšiřování textů, nýbrž o případnou změnu (např. nářečí), nebo falešný výklad textů. Naše prosba v této souvislosti je v tom, že stávající práva budou dodržována.Oslavy 125. výročí narození Antona Günthera

Příslušníci rodiny Antona Günthera děkují všem, kteří na počest „Tolerhans-Tonla" účinkovali, nebo se slavnosti zúčastnili. Srdečné díky také za slova, dopisy a květinové dary.Jménem celé rodiny Christine Pollmerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA