Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

První verze legendy Krušných hor - Srdce hor

Úvod

Krušné hory mají mnoho pojmenovaných míst, která ční nad ostatní krajinou. Jsou to vyhlášené rozhledny, nejvyšší vrcholy a tajuplná historická města. Jsou to místa, kde se schází lidé, aby řídili své kroky, nechali se okouzlit svoji pýchou či uvědomit si hloubku svého pádu.

Jedno z míst, které pouliční světla neosvětlují, kde nenaleznete signál pro vaše mobilní krabičky poslední záchrany, a které lidé ještě neobjevili, natož, aby je pojmenovali, se nachází poblíž silnice mezi Božím Darem a Horní Blatnou.

To, že se toto místo skrývá pár metrů od silnice spíše dokresluje, jak dnes procházíme krajinou: prchavě, těkavě a hlavně bez zastavení. Bezejmenná místa skrývají potenciál pro objevování. Není ale objevování a pojmenování pouze projevem lidské omezenosti a dobyvačnosti? Musí se každé místo katalogizovat?

V tom si dodnes nejsem jist. Nepochybuji ale o tom, jak inspirativní je takové místo objevit a nechat ho na sebe zapůsobit.

Místo, o které bych se s vámi rád podělil mne inspiruje již rok a půl. Soukromě mu říkám Srdce hor a při vysedávání v něm jsem vytvořil základ pro knihu Znovuobjevené Krušnohoří. Později jsem se zde i zasnoubil a také oženil. Stále mám pocit, že se kolem něj vše točí.

Nachází se uprostřed pastvin Ryžovny. Uvidíte odsud vše podstatné pro Krušné hory. Tvoří ho skalky, horská tráva, mechy a borůvčí. Roste zde roztodivná směsice stromů. Sešly se zde stromy z podhůří, jižních i severních strání a také z hřebenů. Jeřabiny dodávají barvu, břízy zachycují svými tvary sílu větru, smrky dávají stín a buky šumění. Skalky a kameny zde poskytují posezení pro všechny příchozí. Jednou je to tmavý čedič, jindy břidlicová drť. Jestli existuje místo, kde se od nepaměti setkávali duchové hor, tak si myslím že je to zde.

Tvar skalek vytváří archetypální kruh, otevřený průchody do všech světových stran. Na jaře, kdy jsem toto místo objevil, vypadalo jako pradávná tvrz, opevněné mýtické místo krušnohorských duchů.

Pohlédnete-li z vnitřku tohoto amfiteátru směrem k nejvyšším horám Krušných hor – Fichtelbergu a Klínovci, uvidíte před sebou březového krušnohorského skřítka. Bohužel vichřice z 29. 7. 2005 mu ulomila nos. Podle tohoto znamení jej lehce poznáte.
V dnešní době je asi jedinou bytostí, která nám může vyprávět legendu tohoto místa.

Rád bych Vám toto místo představil, protože neznám jiné místo, které by na mne napoprvé tak silně zapůsobilo. Rád bych toto místo také pojmenoval. Nevím ale, jestli se tím ale neprozradí tajemství, které skrývá.

Rád bych se proto s vaší pomocí pokusil navázat dialog s pradávnými duchy, kteří zde sídlili. Zeptat se, jestli zde lidé mohou působit a navázat na nepsanou, nevyslovenou a nepojmenovanou tradici. Zkusme tedy na tomto místě vzdát hold minulým i současným generacím, které v pohraničním hvozdu žily, tvořily a znaly nepojmenované základy života v sepětí s přírodou. Zkusme naší empatií obnovit tep v Srdci hor.

Petr Mikšíček


Legenda o Srdci hor

Zprvu se všude rozprostíral les. Hluboký, stinný a vysoký. Nedovoloval nikomu se rozhlédnout a spatřit dálky, které by mohly navždy změnit život všech tvorů. Odejít za vzdálenými obzory. V lese to bylo většinou všude stejně. Světlo se mísilo se stínem, vlhkost a mlhy byly uvězněny v podrostu a v příkrých údolích. Perspektiva lesa byla pro všechny stejná. V něm zvířata žila, potkávala se a bojovala o živobytí. Orientačními body tak byly hlavně potoky a skály.
Teprve s příchodem člověka do hor se začal prales prosvětlovat. Nejprve lesem začala procházet kouřová mlha z míst, kde člověk vypaloval porosty. Lidé si začali stavět prosté příbytky, kultivovat horskou půdu a pěstovat plodiny pro uspokojení hladu. S těmito pasekami vtrhlo do lesa a hor slunce, vítr a teplo. Lidé začali podél potoků a řek rýžovat cínové hrudky a později také hloubit štoly. Celými horami se od rána do noci ozývalo klepání hornických kladívek.
I vyšla zvířata z lesa a uviděla chalupy, lidi a širé dálavy, které se rozprostíraly všude kolem. Zvláště pohled na slunečnou stranu hor byl úchvatný. V létě odsud šlo teplo a slunce a v zimě údolí zalily sněhobílé mraky skoro až k hřebenu hor. Ty jinde k vidění nebyly. Dramatická podívaná do hlubokého údolí plného ohňů a světel.
Jednoho dne lidé přišli až na nejvyšší hřeben hor a jali se vypalovat zdejší les. Odhalili tak skalky, které od nepaměti fungovali jako přirozený rozcestník pro jeleny, medvědy, divočáky a drobnou zvěř. Dalo se zde ukrýt před větrem, deštěm a stály na rovině přímo na hřebeni. Svým charakterem byly kruhovou pevností, která ochránila každého, kdo potřeboval schovat.
Když se kouřová clona rozplynula, hluk kladiv, seker, pil a lidský hlahol ustal, vrátila se zvěř zpět. Místo bylo jako vyměněné. Skalky stály uprostřed paseky, svítilo na ně slunce a všude kolem se rozprostíral přívětivý travnatý koberec plný barevných kvítek. Všude kolem se zvedaly kopce. Na východní straně se rýsovala nejvyšší hora s krásnými oblými křivkami připomínajícími koňský hřbet.

Zvířata si místo ihned oblíbili a nazvali jej Srdcem hor. Scházeli se zde tvorové z celých hor. Postupně Srdce osídlili i stromy.
Ze Srdce bylo vidět vše podstatné pro Krušné hory. Tvar skalek vytváří archetypální kruh, otevřený průchody do všech světových stran. Naleznete zde horskou trávu, mechy a borůvčí. Roste zde roztodivná směsice stromů. Sešly se zde stromy z podhůří, jižních i severních strání a také z hřebenů. Jeřabiny dodávají barvu a dokládají svými pokroucenými těly sílu větru, smrky dávají stín a vůni a buky šumění, stín a bukvice. Skalky a kameny zde poskytují posezení pro všechny příchozí. Jednou je to tmavý čedič, jindy břidlicová drť. Přidaly se i kapradiny, mechy a houby. Když se zde sešlo všechno tvorstvo Krušnohoří, často si vyprávěli příběhy kopců a údolí. Nečastější otázky ale směřovali směrem k lidským příbytkům? Proč zde jsou? Kolik jich ještě bude? Kdy skončí mýcení lesa? Jací lidské bytosti vlastně jsou? Tehdy na tyto otázky neznalých tvorů z hřebenů hor odpovídali o poznání zkušenější pamětníci z podhůří. Lidí až na hřebeny táhne blýštivý kov v potocích. A lidí stále přibývalo.

Když lidé dokončili své příbytky, zasadili plodiny a pevně zakotvili v místních horách, začali do Srdce hor docházet také. Porozuměli řeči místa a pravidelně přínášli zprávy z lidské říše. Ostatní tvorové hor se tak dozvěděli o těžkém cínu, třpytivém stříbru, štolách, které procházejí skrze krušnohorský hřeben od dalekého východního konce až po samotný západ. Poznali jazyk lidí, jejich příběhy, přání, těžkosti a víru. Aby ostatní tvorové lépe pochopili, jak drahé kovy vypadají, člověk nanosil do Srdce hor hrsti všech nerostů, které Krušné hory poskytovali.

Srdce hor se stalo místem setkávání a tajnou pokladnicí všeho bohatství v těchto pohraničních horách. V poslední době byl častým hostem v Srdci písníčkář, který vždy přicházel údolím Černého potoka s naditým batohem a kytarou. Na skalkách si vždy sedl a zazpíval písně, které všem přítomným tvorům velmi lahodily. Zvláště Jeřabině, která z toho vždy zčervenala. Pokaždé zde po sobě zanechal kartičku s notami a texty svých písní. Od těch dob byl ze Srdce hor slyšet i tichý zpěv který pro nepozorného posluchače splýval s šuměním lesů.

V dobách nedávno minulých, kdy člověk s kytarou přestal chodit kolem domů a zpívat písničky o kráse života v horách, se začal mír a klid vytrácet. Jakoby s vandrujícím hudebníkem odešla půvabná a svobodná duše Krušnohoří. Nejprve se zastavila mravenčí práce v dolech, poté v paličkářských dílnách a závodech na rukavičky. Vše o čem kytarista vyprávě a zpíval. Zůstala jen bída, hlad a nenávist. Mnoho mladých mužů odešlo z hor a místo nich přišla technika, která je nahrazovala. Život ale šel dál. Až hřmotný let ocelových ptáků a jejich boj nad hřebenem Krušných hor ohlásil konec staletého soužití člověka a přírody. Do hor vešly armády, strach a smrt. Poté nastal klid. Byl to klid před bouří. V Srdci hor již dávno nebyl ani jediný člověk, aby vysvětlil, co se děje. Co se děje v Srdci hor pochopili až když se ze všech koutů vydali na cestu lidé všech generací a s pytli na zádech opouštěli své domovy. Tenkrát poprvé všichni v Srdci viděli, kolik lidí na hřebeni hor žilo. Bylo to něco úchvatného. Nevídaná věc. A s každým z nich odcházel střípek duše Krušnohoří, příběh za příběhem se vytrácela mozaika dlouholetého soužití v Krušnohoří.

Jakmile však odešli původní obyvatelé z českých Krušných hor, význam místa začal upadat. Lidé přestali chodit naslouchat moudrosti místních duchů, protože o nich nikdo nevěděl. Noví lidé nebyli zlí ale neuměli příliš v horách žít a nevnímali tradiční hodnoty, tradice a příběhy míst. Nejprve ustalo vyzvánění zvonů z blízkého kostela, brzy poté přestala proudit voda Blatenským kanálem kolem skalek, takže ani zvířátka ani rostliny a stromy neměly se zde čím osvěžit. Později začali lidé bourat domy v okolní krajině a od skalek si odnesli cenné kameny.
Zastavil se tak přirozený tok informací mezi všemi obyvateli hor. Lidé zůstali neinformovaní a rostliny a zvířata se nedozvěděla nic o počínání a plánech nových lidí.
Nově se zde na skalkách objevily ale břízky. Brzy po začátku bourání prvních domků na Ryžovně je přivál teplý jižní vítr a přefoukl je přes hřebeny hor. Tak začal život krušnohorského březového skřítka, který jako jediný zažil ještě zanikající slávu krušnohorských velikánů a jako jediný tak mohl předat novým generacím lidské, zvířecí a rostlinné říše své postřehy, vědomosti a moudrost původních vládců hor. Ti totiž velice záhy Srdce hor opustili nadobro. Horami se totiž natáhla hranice, která zamezila průchodu zvěře a lidí ze severních strání do centra hor. Vzniklo tak proto severní srdce, kde se scházeli saští duchové. To se nacházelo na Jestřábím kopci blízko obce Nová ves – Neudorf. Podobně jako na Ryžovně nacházelo se toto místo na přímém výhledu na druhý nejvyšší vrchol Krušných hor – na Fichtelberg.

Lesní zástupy, zvěř, ptactvo a také rostliny, tedy poslední udržovatele tradic, později zasáhl jedovatý vzduch a déšť, který přicházel z mlhami zahalených dolin pod horami. Všichni tvorové se snažili co nejvíce ukrýt před tímto nebezpečným duchem, který likvidoval vše živé. Pradávná setkání na skalkách v Srdci hor se tak stávala čím dál tím více nepravidelná a soustřeďovala se spíše na kusé zprávy z bitvy krušnohorské přírody s mnohozvířetem, které se rozlézalo po jižních hradbách hor vzhůru.
První přestaly na setkání docházet smrky. Postupně jedle, modříny, borovice. Udržel se zde pouze statný buk, který na stráních hor dokázal odolat tlaku mnohozvířete, mechy, borůvky a nejodolnější Jeřáb, hlavní postava mýtů Krušných hor. Ten byl již ale velmi starý a jeho dny byly také sečteny.
Březový skřítek se snažil zapamatovat co nejvíce příběhů, které na tomto místě vyslechl.
Ničivým inverzím podlehl Jeřáb a statný buk se ponořil do pietního ticha. Zářící mrak putující z Východu otrávil místní houby a borůvky.

Skřítek tak zůstal na skalkách posledním živým tvorem. Modil se, aby se časy změnily a obnovila se tolik potřebná pospolitost.

V posledních letech se zdá, že se Skřítek dočkal. Vzduch se vyčistil, houby začaly růst, a lidé je sbírat. Statní mužové v gumových botách pomalu procházeli vodním kanálem, čistili jej, obkládali dubovým dřívím a voda jím začala zase proudit. S vodou se vrátila zvěř, která se ráda napila čisté vody a rostliny, které vodu potřebují stále. Srnky z blízkého smrkového lesa přinesly šišky, které rychle vypustily do vlhké země semenáčky.
K překvapení a radosti březového skřítka se jej všichni začali ptát, cože se to s krušnohorskou přírodou vlastně stalo. Všichni k němu vzhlíželi jako k moudrému a silnému stromu. Skřítek si tím ale nebyl jist. Jak daleko měl ke ztepilosti buků, kráse smrků a pestré barevnosti jeřabin. Jeho větrem a sněhem pokroucené tělo spíše vzbuzovalo soucit. Sám věděl, že na hřebeni hor je pouhým hostem a že vítr ho sem zavál nedávno. Jeho příběhy ale potvrdili pamětníci ze severních strání hor. To skřítkovi velmi pomohlo. Začal si věřit a vyprávět mladým duším.

Postupného navracení života do Srdce hor si poslední všimnul člověk. Po dlouhých desetiletích vstoupil mezi malebné skály amfiteátru, zastavil se zde a pocítil poetiku místa. Ozvuky dávných příběhů jej přikovali k centrální skále a nenechali jej odejít, dokud si nevšiml březového skřítka. Ve větru se jeho křehké a úzké údy vlnily a vypadalo to, jako když na něj mává. Přistoupil proto blíže a pohlédl mu do tváře. V tu ránu pochopil člověk, proč na něj ta legrační bříza mávala.

Člověk cítil velikou potřebu se o svém zážitku podělit s ostatními. Ptal se ve svém okolí, jestli i někdo jiný nepocítil ozvěnu hlasů mezi těmito skalami. I mezi lidmi se uchovalo pár kusých vzpomínek. Přesto tyto informace neposkytovali člověku potřebnou mozaiku, kterou tolik chtěl znovu složit.

I začal člověk rozšiřovat příběhy ze Srdce hor a tep Srdce začal být opět slyšet po celém kraji. Další lidé začali toto místo navštěvovat a to je okouzlilo. Jako tamtamy se do daleka rozléhala radostná zvěst o návratu harmonie přírody a člověka do tohoto koutu Země.
Od té doby návštěvníků hor přibývalo.

Proto člověk povolal zdaleka moudré a vnímavé bytosti, aby mu pomohli rozšířit vnímání a společně složit mozaiku legendy Srdce Krušných hor.

Diskuse

[1]  Herzánová Kateřina, mail

Nádherné! Děkuji.K.

[2]  Meluzina, mail

"Od té doby návštěvníků hor přibývalo..." Bohužel, jak to i bývá ruku v ruce s dobrem přichází i zlo. A protože zlo je vždy silnější,protože je sobecké, agresivní, bezohledné začíná se rychle roztahovat. Nejinak to je i v této době. Zlý duch přišel z ciziny, vloudil se do hor na místa prázdná a začal se roztahovat. Nejdříve poslalo zlo své nádeníky do kopců i údolí, aby pokácely vzrostlé buky, které jako jediné přežili řádění předešlého běsnění kouře a smrti z údolí pod horami. Nádeníci se neštítí kácet i v chráněných místech dávných předků. Odváželi spěchem torza statných velikánů za hranice k likvidaci a údy těchto strážců ponechávali na úbočích hor, kde čas eroze dokoná dílo zlého ducha. A to není všechno, zlu to bylo málo, protože peníze jsou jeho hnacím motorem, peníze a zkáza všech krás. I dovedl na vrcholky hor kovové točící roboty, které už z dálky svými výhružnými pažemi varují příchozího poutníka, že zde není pro něj místo k odpočinku. Jako strašáci v poli odhánějí ptáky z míst jejich dávných sídlišť a hnízd. Bytosti hor posmutněly, jejich království zasáhlo zlo bezohlednosti a ničení, chamtivosti. Lidé si přestali vážit přírody,kterou mění k obrazu zla, zalévají dávné stezky asfaltem,aby místa hor zpřístupnili pohodlným mastňákům z betonových sídlišť pod kopci. Přitom stačí málo...vyjít na vrcholky kopců a do hlubokých údolí a naslouchat Duchu hor a dávným předkům, kteří zde žili po věky v harmonii s přírodou,horami...

[3]  J.Svoboda, mail

Obsahově velmi poetické a přínosné. Text je ovšem bohužel deklasován častými gramatickými chybami. Pokud by se jednalo o chybu jedinou, mohlo by jít o překlep. Uvádím přímo z textu: skalky ... fungovali; zvířata si místo oblíbili (správně má být oblíbila); které Krušné hory poskytovali; tvorstvo Krušnohoří .. často si vyprávěli. Doporučoval bych proto autorovi, aby si po sobě text přečetl.

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA