Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Proslov PhDr. Stanislava Burachovič při křtu knihy 30. 9. 2005 na Božím Daru

Vážení hosté,

Anton Günther, slavný božídarský písničkář, kdysi napsal hezké čtyřverší. Cituji:

Co kdysi bývalo, se nikdy nevrátí, ať špatné nebo dobré - je to pryč.

Nám zůstaly už jen staré písně a hluboko v srdci vzpomínka.

Knihu, kterou dnes křtíme, je také vzpomínkou na to, co bývalo. Její autor, pan Petr Mikšíček je náramně citlivý člověk, jinak by se nezabýval tak háklivým tématem, jakým je devastace českého pohraničí po roce 1945. Ona devastace nepatří k slavným kapitolám naší novodobé historie a tak není divu, že její připomínání nesou někteří skalní nacionalisté s nelibostí. Srovnání toho co bývalo s tím, co je, není vždy radostné. Před rokem 1989 by u nás knihy pana Mikšíčka vyjít nemohly.

Pan Mikšíček propadl geniu loci Krušnohoří. Stejně jako já před lety byl ovanut perutí krasosmutné nostalgie, jež dýchá z rozvalin zaniklých krušnohorských obcí. Stejně jako pan Mikšíček se po celý život toulám krajinou, i já konám svou sudetskou pouť. Velmi intenzívně vnímám události, jež se v mé rodné krajině odehrály. Jsou tu stále, jenže v jiné dimenzi. Krajina má paměť a ve vzácných chvílích se na ni dokážeme napojit. V té krajině jsem obklopen tisíci hlasy života, jež ke mně promlouvají z každé skály, studánky a stromu - ale také z deštěm vymleté polní cesty, z vyvráceného kříže a z opuštěných ruin domu.

Zasvěcení do tajů krajiny nepřichází najednou, musí být vykoupeno nesčetnými hodinami putování a naslouchání. A také hodinami láskyplného studia, kdy v sobě skládáme střípek po střípku vzácný obraz poznání. Tím poznáním je těhotné zimní ticho bělostných horských plání či časové vakuum zasněných rašelinišť, kde jen kovový bzukot hmyzu ruší něžný dech nedotčené země. Dlouhé hodiny jsem o poznání krajiny a života také rozmlouval se stříbronosnou skálou v lesích západního Nejdecka, v jejíchž rudných žilách mí dávní předkové dobývali svůj nelehký chléb. Zlověstným nebezpečím hlubin a temnot čelili odvahou a důvěrou v Boží prozřetelnost. Hledal jsem v Krušnohoří jejich časem a prachem zapomenutí zaváté stopy a sklonil se s dojetím i před svědectvím jejich chvilkové slabosti, kdy přemoženi lidským strachem vytesali do tvrdé stěny cínové štoly kříž, znamení prosby a vykoupení. Ti předkové byli Němci a po roce 1945 museli z Krušnohoří odejít. Museli tu zanechat svůj domov, své majetky, domy, kostely, kaple a hřbitovy. Své zvyky a kulturu si odnesli do nového domova v Německu, do domova, který museli klopotně vybudovat z nuly. V téměř liduprázdném Krušnohoří po odsunu Němců vzniklo kulturní vakuum. Odlehlé obce začaly zanikat, Jáchymovsko se nadlouho stalo uzavřenou zónou uranových dolů s muklovskými lágry, leckde vznikly přísně střežené vojenské prostory. Krajina zdivočela, pole a louky zplaněly a les expandoval, posléze jej však začaly likvidovat kyselé deště z průmyslových kolosů v Podkrušnohoří. Až v rámci normalizace po roce 1968 se ujala móda chalupaření. Ta zachránila mnoho opuštěných chalup před zkázou. Chalupaření a turistika vedly k znovuobjevování přírodních a historických krás Krušnohoří.

Kniha pana Mikšíčka Krušné hory nejen znovuobjevuje, ona se jim snaží vrátit jejich pravou, po staletí rostlou duchovní identitu. Panu Mikšíčkovi děkuji a přeji mu mnoho dalších tvůrčích počinů ve prospěch našeho regionu. Dr. Stanislav Burachovič

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA