Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Kapitola 2 - Každodenní život v náručí Krušných hor

Vzpomínky pana Richarda Krause na někdejší prostý život v obci Ryžovna, jak jej popsal ve svém rukopise Ein Stück Erzgebirge, Ein Stück Weltgeschehen.

Večer nad Krušnohořím z FichtelberguKvůli krátké vegetační době (sníh ležel do poloviny dubna a léto bylo chladné) přicházel v úvahu pouze chov dobytka. I půda, produkt zvětrávání původní horniny ruly, čediče a jílové břidlice, obsahovala málo humusu a nebylo v ní mnoho síly. Krátké léto znamenalo krátkou dobu rozkladu pro bakterie a živočichy. Mimo to byla svrchní ornice lehce kyselá a obsahovala hrubší kameny. Naši předci se museli s krajinou, v níž byly nakupené kvádry a špičky kamenných bloků, pěkně nadřít, aby ji zarovnali. Ještě ve 20. století do druhé světové války vyčnívaly v krajině jednotlivé ploché malé kopce, porostlé luční travou. Ale protože se do té doby veškerá tráva kosila ručně, nepředstavovala nerovnost terénu žádný problém, ten nastal, až když se v posledních letech války začalo kosit motorovými sekačkami. Za těch několik desítek let, které uplynuly od zkultivování zdejší krajiny, získala horská tráva po adaptaci na místní poměry vynikající kvalitu, výjimkou byly jen lesní periferie a bažinatá místa porostlá ostřicí.

Nespočet bylinek a kvetoucích trav na lukách byly nejen pastvou pro oči, ale i medicínou pro dobytek. Ten dříve vydržel více a byl odolnější proti dnešním nemocím. Velkostatkáři z Chebska často přijížděli s volským povozem a na začátku léta odkupovali všechno přebytečné seno, často rovnou z louky. I oni dokázali místní trávu ocenit.

Zemědělství a řemesla ve výšce 1 000 m n. m.

Zimní využití dobytkaSvýma rukama a pílí začali budoucí chovatelé dobytka vytvářet svůj nový domov. V průměru se dvěma nebo čtyřmi kravami a několika kozami se přimkli „ke své hroudě". A zůstali jí věrní i v těžkých letech. Mléka a másla, borůvek a hub, což představovalo základ jejich stravy, nebyl nikdy nedostatek. A když přišla nouze, výměnou se člověk dostal i ke chlebu.

Zde na hranici ve výšce tisíc metrů, která byla zároveň hranicí mezi dvěma zeměmi a národy, nevládla pouze samota, také se tu stále bojovalo s přírodou, nevlídnými bouřemi, pomalým růstem trávy, rostlin a stromů. Stromy byly sukovité a většinou bez koruny. Druhá tráva se nekosila vždy, protože sklízení první trávy se často kvůli dešti a mlze protahovalo až do srpna. Pak už se na loukách jen pásl dobytek. Koncem září se už muselo počítat se sněhem. I na vzrůstu tak odolného stromu, jako je jeřáb (zdejší typický listnatý strom), byl vidět jeho boj o přežití. Ani bramborám, základní potravině Středoevropanů, se tu nedařilo. Půda byla nevhodná a léto zase příliš krátké, zvlášť když přišly noční mrazy a byly nízké teploty. Několik kilometrů na jih nebo na západ byly podmínky výhodnější.

Muži se domů z práce vraceli navečer, nebo dokonce jen o víkendech, když dojížděli za prací do vzdálených hornických měst v Sasku nebo až na Chebsku. Modernizovat zemědělství, popřípadě dobytkářství nebylo možné, protože by tím vzniklo hospodářství, které by se muselo neustále dotovat. V dalších desetiletích a stoletích se pomalu objevovala i jiná povolání. S ustupující těžbou se muži museli naučit i jiná řemesla.

Další horská řemesla

Paličkování v Krušných horáchPo lesních dělnících byla vždycky poptávka, pracovali v rozlehlých lesích, pečovali o ně a osazovali je novými stromy. V posledních stoletích se zde postupně rozvíjel ve všech podobách dřevozpracující průmysl. Pilařské závody rostly všude jako houby po dešti, soustružníci a bednáři zažívali delší dobu konjunkturu. V 18. a 19. století se rozvíjelo krušnohorské dřevařské umělecké řemeslo, nejprve se vyřezávaly předměty denní potřeby, později hračky a vánoční ozdoby. Příznačně začínali s dřevořezbou lidé v nejchudších místech, kde byla dlouhá zima - tedy ve vyšších částech hor. Později přejali dřevořezbu i lidé v nižších oblastech a rozvíjeli ji dále průmyslově, především na saské straně. V Čechách se dělala spíše lehčí práce na zakázku. Vedle soustružníků byli zapotřebí také bednáři, kteří zásobovali obyvatele bečkami, máselnicemi, káděmi a koryty k napájení dobytka. Jiní se uplatnili jako koláři, neboť i po jejich výrobcích byla sháňka, nebo jako sedláři, kteří vyráběli postroje pro voly, krávy a později i pro koně. Učební obory těchto řemesel se objevily teprve v posledních stoletích. Předtím si lidé museli vystačit sami, také si ale vzájemně pomáhali - co neuměl jeden, udělal druhý. Stejně tak tomu bylo i s uměleckými dovednostmi modelováním a vyřezáváním.

Ženy v našem nejvyšším horském regionu měly štěstí, když se ze saského Annabergu rozšířilo do celých Krušných hor paličkování, které se na mnoha místech provozovalo skoro v každé chalupě. Dokonce i několik mužů se naučilo paličkovat, když jim neúprosná zima nedovolila pracovat v lese. Děti se učily paličkovat ve škole v pracovní výchově. Paličkování se tradovalo po staletí, naši uprchlíci si toto umění odnesli po druhé světové válce s sebou na západ a paličkují tam dále. Ale i v saské části hor se dnes ještě (nebo zase) paličkuje.

Ve vyšší části hor se nabízely ještě další možnosti, jak si přivydělat, kupříkladu roztloukání kamenů v čedičových a žulových kamenolomech. V prvních vývojových fázích se jednalo výlučně o ruční práci. Později se na tuto práci nasazovaly stroje. Kvalitní drcený kámen, například na Ryžovnicku nebo Hřebenečsku, se prodával a vozil volskými a koňskými povozy dolů do Chebska. I vrtání dřevěných trubek a žlabů bylo pro zkušeného řemeslníka výdělečným zaměstnáním, železné trubky byly v té době vzácností a navíc byly drahé. Dřevěných trubek se používalo ke stavbě vodovodního potrubí a žlaby ze dřeva se používaly ještě v 19. století jako okapy. Měly velkou životnost, především v bažinaté půdě.

Těžba rašeliny

Těžení rašelinyV dobách, kdy bylo málo palivového dřeva či bylo příliš drahé, skýtalo jedinou alternativu sušení rašeliny a pálení kořenů z mýtin. Ty se ale složitě vykopávaly ze země, respektive na tuto práci chyběli muži. Dovážet do hor brikety nebo uhlí na několika málo nákladních vozech bylo až do druhé světové války moc drahé. Využívání rašeliny tak bylo nejdostupnější technologií získávání topiva. Naši předci zjistili, že dobře usušená rašelina je skoro stejně výhřevná jako smrkové dříví. Aby ale stačila do příchodu zimy uschnout, bylo nutno začít s její těžbou co nejdříve po rozmrznutí půdy. Toto topivo, podobné briketám, se u nás získávalo vyrýváním rašeliny buď na soukromém, nebo obecním rašeliništi. Rašelina se nařezávala na úzké pruhy a ty se ještě krátily na cihly. Ty potom celé léto ležely pod stříškou sušáků. Tímto způsobem bylo možné připravit palivo pro dlouhé a studené zimy. Po roce 1945 se tento mravenčí sběr surovin stal pouze příležitostnou činností. Rašelina se již těžit nesměla, protože to byla skoro nejvzácnější neobnovitelná surovina. V činnosti zůstalo pouze jedno těžební místo mezi Perninkem a Abertami. Rašelině se od doby její těžby říká zlato chudých a opodstatněním k jejímu těžení byla pouze velká chudoba. Jakmile pominula, s těžbou se skončilo.

Muzikanti z povolání a vandrující muzikanti

Muzikanti z RyžovnyJako obzvlášť pozoruhodný způsob obživy s významem přesahujícím české hranice vzniklo profesionální muzicírování jednotlivců i koncertních skupin. Povolání hudebníka si udrželo svůj význam po dlouhá léta. Hudební tradice v českých Krušných horách má svoje kořeny v muzicírování pro radost ve volném čase. Od muzicírujících jednotlivců byl jen krůček k hudebním spolkům, které vznikaly z hornických sdružení. Později byly hudební spolky i v Sasku téměř ve všech větších obcích. Horníci měli kroje ještě před zakládáním hudebních spolků, kroj byl pýchou každého horníka a jeho rodiny. Brzy se stala zvykem i veřejná a pravidelná vystoupení.

Když na kraj padla bída a těžba stagnovala, zvláště v 18. a 19. století, na mnoha místech, ale hlavně v hudební Přísečnici začali lidé přemýšlet, zda by si nemohli vydělávat peníze hudbou. A tak se postupně utvářely malé skupiny podle toho, kdo hrál na jaký nástroj a také jak si členové rozuměli. V jedné takové skupině bylo v průměru 6 až 10 hráčů, většinou mužů, ženy byly spíše výjimkou.

Tradice vandrujících muzikantů zapustila kořeny v oblasti kolem Přísečnice a Vejprt už v dávné době a přešla také do rýžovnické oblasti. Ještě je nutné dodat, že rozvíjející se hudební tradice v celých českých Krušných horách s sebou přinesla i kultivovaný klasický sborový zpěv. Zatímco hornictví se v minulých stoletích šířilo ze Saska do Čech, přicházeli nyní do Čech do přísečnické a vejprtské oblasti za hudbou sousedé ze Saska od Kurort Oberwiesenthalu až po Annaberg, aby si poslechli koncerty vážné hudby, sborový zpěv a také se podívali na často velmi odvážné operetní představení, připravované ve spolupráci s přísečnickými hudebními školami. Do Saska se také jezdilo na hostování, ovšem až na začátku 20. století.

Co se zrodilo v Přísečnici a později i v Ryžovně, toho si v celé Evropě, v Rusku a na Sibiři, dokonce i v orientálních zemích velmi považovali. Velké hudební spolky se ve špatných letech 19. století rozpadávaly a vznikaly menší kapely. A z původních pouličních muzikantů, malých tanečních kapel a příležitostných muzikantů se vyvinuly také kvalifikované koncertní kapely. Hrály na statcích, v panských domech nebo hotelích. Podle toho, jak kvalitně hrály a byly známé, pořádaly veřejná vystoupení, dokonce i v opeře. Ke kapelám se připojovalo stále více hudebníků. Zprvu jezdily kapely vystupovat (nepočítáme-li tři česká lázeňská města) do Prahy, Vídně, Budapešti, Lipska, Drážďan a Berlína. Pak následovalo Porúří. Také Itálie a hlavně Rusko, především Petrohrad, Moskva a města s volžskými Němci. Hudebníci z přísečnické oblasti cestovali také do Řecka, Turecka a na Přední východ. Dokonce se podívali i do Indie. Člověk si asi může představit, kolik dobrodružství a útrap se za těmito cestami skrývalo, zvlášť když museli mít stále na paměti, že doma musí uživit rodinu. A všichni, až na malé výjimky, se domů vraceli, i když třeba po delší době. V ruském vnitrozemí zemřelo několik hudebníků na mor, hladem a zimou, několik jich zemřelo také v asijsko-indické oblasti.

Čtyři roční období horského zemědělce

Zima a předjaří

Sběračky kůry v Horní BlatnéZemědělské práce, pokud je tak vůbec můžeme nazývat, zde začínaly už v zimě. Dokud ještě ležel zledovatělý a tvrdý sníh, vozil se nashromážděný hnůj na luka pomocí nákladních saní a tažného zvířete. Často to býval vůl, dvě krávy, zřídka kůň. Z malých odlehlých vesniček se na blízká luka tahal hnůj ručně na malých sáňkách, pokud ovšem cestou nebylo žádné stoupání nebo svah. Jakmile v dubnu slezl sníh nebo ho zbývalo jen trochu, začalo takzvané „rozprostírání hnoje vidlemi". Hnůj, který ležel na velké hromadě, se nejdříve na trakařích rozvezl a rozmístil.

Mnozí si to nedokážou představit, ale umrzlý sníh (když po oblevě začalo mrznout) byl tak pevný, že se jím nepropadalo ani těžké spřežení volů. Místy byly na sněhu větrem vyfoukané vlny jako na moři. Naváté jazyky dosahovaly dvou a více metrů. Sám si vzpomínám na takové vydařené zimy, jako byla třeba v roce 1944, kdy navátý sníh dosahoval v blízkosti domů tří metrů. Jen s námahou se člověk dostal z venkovních dveří.

Protože ve vesničkách byla luka vždy poblíž stavení, používaly se malé sáňky i ke svážení sena. Po suchých loukách klouzaly velmi lehce a většinou je táhlo jen jedno tažné zvíře. V průměru dávaly louky hodnotné seno, na rozdíl od kyselé a na slatinách rostoucí ostřice. Navážela se sem chlévská mrva a humus jako hnojivo. Vápno ke zlepšování půdních vlastností a regulaci hodnot ph se začalo používat až ve 20. století a za války nebylo k dostání. Chyběly ovšem také finanční prostředky, a co bylo ještě důležitější, chyběla osvěta o vlastnostech a charakteru půdy, zákonitostech hnojení a vyživování.

Dary krušnohorských lesů

Lesní dělníciV lesích bývalo celou zimu absolutní ticho. Nastávala sezóna domácích prací. Že by v zimě nebyl sníh, bylo tehdy nepředstavitelné. Kácet stromy a svážet dřevo pomocí tažného zvířete bylo možné jen zřídka. Na jaře, které zde začínalo koncem dubna až začátkem května, se luka shrabala a vyčistila, hnůj se ještě jednou „rozetřel", pokud nebyl zcela vyschlý. Zarovnaly se krtince, posbíraly se poházené větve a kameny. Eventuálně se udělal nový drenážní systém k odvodňování. Vegetace se probouzela pozdě - zato pak ale naráz. Ničivé pozdní mrazy, jaké se vyskytují v nížinách, se objevovaly v ojedinělých případech. Doba, která zbývala do sklízení sena, se využívala k obstarávání dřeva pro nadcházející zimu, neboť zima, jak známo, bývá dlouhá. Na mýtinách, kde státní podniky vykácely smrky, se sbíraly spadané větve a šišky, sbírat se mohlo i mimo tyto mýtiny, k tomu bylo ale zapotřebí povolení od lesního úřadu.

Lesy byly proto čisté a veskrze schůdné, což z dnešního hlediska nebylo nutně správné. Když člověk zváží, že ve vyšším středním pohoří je velmi krátká doba k růstu, že smrk vyroste za rok o 10 až 15 centimetrů a k tomu neleží na zemi žádná tlející hmota, nemůže nikdo očekávat, že tu vznikne uzavřený, asimilující les. Tehdejší „vyčištěný les" ve vyšších polohách Krušných hor (v Sasku byl ještě vyčištěnější) je ovšem omluvitelný, vezmeme-li v potaz, že lidé měli o dřevo nouzi. Tvrdé dřevo nebylo ani na hřebeni. Byl to začarovaný kruh, spotřebovávalo se více, než mohlo dorůst.

Dřevo sbíraly většinou ženy. Vyrazily do lesa brzy zrána, na zádech měly nůše upletené z vrbových proutků. S naloženým nákladem se vrátily dvakrát, třikrát nebo někdy i čtyřikrát, když to neměly moc daleko. Ve vyčištěném lese mohla růst tráva ke spokojenosti pastevců, kteří v hubených letech naháněli dobytek na pastvu do lesa.

Podobně se ženy setkávaly i v létě na borůvkách nebo na konci léta při sbírání hub, které chodili sbírat s velkým zalíbením i muži. V odlehlých vesničkách to byla vůbec jediná možnost, jak se potkat s jinými lidmi, kromě nedělní bohoslužby, na kterou staří lidé kvůli velké vzdálenosti většinou nechodili.

Lidé z vesnic na hřebenu svým způsobem „domov" hledali, našli a udrželi. Způsob, jakým se prali s životem, je dnes už dávno ten tam, stejně jako je pryč i za hranicemi v Sasku. Lidé si v bídě vypomáhali tím, co jim příroda nabízela. Nepřemýšlelo se o žádných následcích, nebyly žádné jiné alternativy.

Jaro

MilířeJaro bylo dobou kopání rašeliny buď na soukromém pozemku, nebo po zakoupení kupónu na obecním rašeliništi. Nejprve se odkopala svrchní vrstva, silná asi 40-50 centimetrů, pak se ukázala „pořádná rašelina", sahající do hloubky 2-2,5 metru. Kusy rašeliny velikosti cihly se vyrývaly speciálním a pro tento účel vyrobeným rýčem a vyhazovaly se na louku, kde pak na těchto místech mohla růst už jen ostřice. Kvůli velké hloubce se často kopalo ve více vrstvách. Téměř bez výjimky se v hloubce 1,5-2 metry objevila spodní voda, což v tomto případě byla vždy slatinná voda. Bylo třeba mít vysoké gumové holínky. Vykopané ploché kusy se nejprve poskládaly vedle sebe, aby vyschly. Podle počasí byly zhruba po dvou dnech obráceny na druhou stranu. Úlomky z vyrovnaných kusů se posbíraly a vyrovnaly na hromadu takovým způsobem, aby skrz ni mohl proudit vzduch. Až na konci srpna byla rašelina dostatečně proschlá, aby se mohla odvézt a uskladnit v domě. Takový kus rašeliny nedosahoval výhřevnosti, jakou mělo černé uhlí, zato ale hořel o něco déle.

Vytěžená rašeliniště se potom sice zasypávala svrchní vrstvou, bude ale trvat další staletí, než se země zregeneruje. Už nikdy nebude mít původní charakter, protože původní rašelina byla výsledkem doby ledové, která zde nahoře přetrvávala a zanechala po sobě stojatou spodní vodu. Ovšem normální, obdělávatelná půda nebo humus tu také není. A tak nám nezbývá než čekat, co z toho vzejde. Kopání rašeliny bylo po válce v celé Evropě zakázáno.

I v lesích byla bažinatá místa, zůstala však nedotčena, protože byla příliš nebezpečná. Květena a rostlinná společenství v těchto lokalitách byla zajímavá a zároveň krásná. Už tenkrát to byly chráněné oblasti, ale spíše z bezpečnostních důvodů. Jedna taková lokalita byla západně od Špičáku a v blízkosti Mrtvého rybníka (Bärensee).

Nejlepší dřevo na zátop s největší výhřevností byly smrkové klacky a kořeny. Poté, co se odvezlo dřevo z mýtiny, mohli si lidé po zakoupení povolenky vykopat pařezy. Povolenky nestály mnoho, zato práce byla náročná, muži museli pracovat efektivně. Nejdůležitějším pracovním náčiním byl krumpáč, lopata, dvě železná páčidla různé velikosti, dva klíny a jedna palice. Muži pak mohli být hrdí, když měli za chalupou do výšky vyrovnané dřevo z pařezů.

Jarní luční barevné variace

Mezitím začínají louky ukazovat své barevné květinové šaty. Do žní a sklízení sena se barvy několikrát prostřídají. Za zmínku by stál nespočet rostlin, které louku na několik dní ovládnou svou barvou a strukturou. Byly mezi nimi i rostliny, které jsou v současnosti chráněné, ale dnes se na krušnohorských loukách již nevyskytují. Třeba žlutý upolín ve vlhkých lokalitách, arnika, lýkovec a zlatohlávek. Nádhernou květenu vytvářely také barevně syté macešky a pomněnky, když v květnu nadešla jejich doba. Tenkrát byly mnohem barevnější, než jaké dnes rostou na zahrádkách a polích v nížinách.

Zmínit musím jednu zvláštní rostlinu, která se v tuto roční dobu podávala k obědu v celých horách: hadí kořen. Jeho listy byly tady na hřebenu zároveň zeleninou i salátem, protože v malých zahrádkách, které v horách vůbec nebyly samozřejmostí, žádný salát nerostl. Přesněji řečeno, hadí kořen byl špenátovou náhražkou a chutnal k nerozeznání stejně. Nasbírat hadí kořen bylo ale časově náročné. A tak to na starost dostávaly většinou děti, lhostejno, zda chlapci nebo dívky, pro všechny děti to bylo jako za trest, protože hadí kořen ztrácel vařením objem a bylo třeba ho najít velké množství.

Léto

Sešlost u hospody Neues HausNa konci června a začátku července, když bylo pěkné počasí, bylo vše nachystáno ke sklízení sena. Tráva byla správně „zralá". Sklizeň se ale nezřídka protáhla až do poloviny srpna, a to kvůli častým srážkám a mlhám, v neposlední řadě také kvůli tomu, že se seno sklízelo výhradně ručně. Druhá sklizeň, které se říkalo öhmd nebo grummet, se provedla jen tehdy, když se na lukách ještě nepásl dobytek. Sklizeň sena byla pro horníky jedinou zemědělskou prací. Osud se odvíjel od dobrého nebo špatného sena. Seno se muselo získávat za nepříznivých podmínek, srážky byly v horách téměř dvojnásobné a teplota o pět stupňů nižší.

Podle toho, jak veliká byla plocha k posečení, nebo podle počasí vyráželi jeden nebo více ženců s kosou na luka časně zrána ve čtyři hodiny, protože tráva se sekala dobře jen do osmi, nejpozději do devíti hodin. Sekalo se dobře, jen když byla ranní rosa. Občas si ženci na louce naklepávali kosu náklepníkem a kladívkem. Zpravidla sekali jen zkušení muži a mládenci. Za války ale i ženy.

Když byla louka daleko od domova nebo v sousední obci, což se také stávalo, členové rodiny nosili mužům na louku snídani. Od devíti hodin po druhé snídani začali ostatní členové rodiny rozhazovat čerstvě pokosenou trávu. V dobrých letech, kdy bylo hodně trávy, nebylo vůbec snadné rozmístit trávu rovnoměrně po louce, aby všechna uschla. Kolem poledne se obracelo seno z předchozího dne.

Poté, co se odpoledne obrátila ranní tráva, mohlo se přibližně od dvou hodin začít s přípravami na odvoz včerejšího sena. Svážení sena probíhalo podle pevných pravidel, která byla na horách všude stejná. Nejprve se seno, pokud bylo opravdu suché, shrabalo po obou stranách do řádků. Z těchto řádků se hráběmi utvořily „náruče" (množství sena, jaké může člověk pomocí hrábí a jedné ruky odnést). Na zem se položil jednou přeložený provaz tím způsobem, že jeho oba konce byly u sebe. Na tento provaz se položily zhruba čtyři nebo pět takových „náručí". Pak se to celé pevně stáhlo a svázalo do otepí, vážících od 30 až do 60 kilogramů. Aby je člověk mohl odnést, musel otep chytnout vsedě zezadu, pak se přehoupl do dřepu a nakonec se postavil. To vyžadovalo patřičnou šikovnost, neboť si přitom musel každý pomoct sám. Když dům stál nedaleko, nosily se otepi tímto způsobem až tam. Jinak pro ten účel existovaly speciální vozy. To se rozebral obyčejný vůz, který se pak zpevnil a prodloužil dlouhými tyčemi, na něž se pak vyskládalo šest až osm otepí, někdy i víc. Do vozu se zapřahala kráva, kůň anebo vůl, kterých bylo obzvlášť hodně. Kůň byl spíše vzácností, vůl měl pro horaly tu výhodu, že měl velkou tažnou sílu a na rozdíl od koně nepotřeboval tolik péče a pohybu. V ojedinělých případech se později používaly i žebřiňáky s dřevěnými mřížemi, v nichž se vozilo volně naložené seno. Měly ale nevýhodu, že seno pak musel někdo znovu překládat. Na seník, který se nacházel v domě nahoře pod střechou, se

vytahovalo seno ze žebřiňáku buď pomocí kleští na seno a zdvižného zařízení, nebo hákem, který se připevnil za provaz otepi. Vytahovat seno mohl jen ten, kdo už v tom měl cvik a netrpěl závratěmi, protože dřevěné vřeteno s klikou se muselo v pravý okamžik povolit a chytnout otep za provaz a zároveň ji vtáhnout do seníku. Podobné to bylo i s kleštěmi na seno. Zdvižné zařízení bylo podle krušnohorského zvyku na domovním štítu, ze kterého vyčníval trám s kolečkem. V seníku se muselo seno pod střechu důkladně namačkat, během čehož se v létě člověk pořádně zapotil. Otep (nebo také „břemeno") sena představovala jednotku, v nichž se vypočítávaly zásoby na zimu. Kráva spotřebovala 100 otepí, koza 20 - byla-li na začátku léta dokrmována čerstvou travou.

Když dům stál na stráni, mohlo se vozem zajet přímo do seníku a pak z něj zpátky vycouvat. Když už se vědělo, že seno na zimu určitě nevystačí a druhé kosení trávy (öhmd) na tom už nic nezmění, kosila se lesní tráva a sušila se na lukách. Na podzim se vyhnal všechen dobytek na pastvu. O prázdninách to na starost dostaly děti a školáci.

Sklízení sena, když počasí přálo, přinášelo horalům a jejich rodinám přese všechnu námahu dobrý pocit z vykonané práce. Za války to však ženy měly velmi těžké. V posledních válečných letech 1943-1945 zakoupila obec nové žací stroje, které měly ženám pomáhat. Trávu na krmení si musely ženy tak jako tak každý den nasekat samy, když jejich muži jezdili daleko za prací nebo byli na frontě. Pokosit trávu na velkých loukách ale samy nezvládly.

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA