Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Kapitola 4 - Výměna obyvatelstva ve tváři krajiny

V třicátých letech 20. století se doba změnila. Do poklidného života měst, obcí a spolků vtrhla nezaměstnanost, nacionální a politická propaganda. Národní obrození českých Němců opustilo mantinely vnitrostátní emancipace a hledání identity. Rozchod Čechů a Němců v Čechách byl nelítostný. Krušné hory, Podkrušnohoří a Chebsko byly centrem politického nátlaku henleinovských propagandistů. Tito zfanatizovaní brigádníci německé strany NSDAP postupně umlčeli odlišné hlasy a zaseli strach a poslušnost. Německy mluvící Krušnohorci nepochopili zásadní dějinné rozhodnutí usilovat o přičlenění Sudet k Velkoněmecké říši. Ačkoliv v té době nevěděli, k čemu se upsali, věděli, že rozpoutávají další kolo nacionálně-politických odplat ve chvíli, kdy tento boj zřetelně přerůstal z vnitrostátního „handrkování" v rozbíjení státu. Je ale také pravda, že byli v těžké situaci - od roku 1918 se ocitli ve státě, který nepovažovali za svůj, přestože se v něm, vzhledem k hospodářským těžkostem tehdejší Evropy, neměli tak zle. Sudetští Němci se i přesto chytili první příležitosti, která slibovala možnost vymanit se státu, který většina z nich chápala jako nutné zlo. Chopili se příležitosti, kterou pro ně byl Hitler a jeho politika „národního sjednocení", i za tu cenu, že to byla smlouva s ďáblem. Vidina práce, prosperity a silné říše jim učarovala. Ačkoliv se německé demokraticky smýšlející osobnosti a národní géniové snažili davy nezaměstnaných od této populistické vidiny odvrátit, nenašli dostatečnou mediální podporu. Celé pohraničí bylo poseto propagandistickými vysílačkami z Německa, které lidem vymývaly mozek.

V důsledku těchto námluv se na podzim roku 1938 ocitl Klínovec s bratrem Fichtelbergem v jedné rodině. Staral se o ně pouze jeden spolek. Jejich zdravé soupeření ztratilo smysl.

Lidé odešli bojovat na frontu. Zůstali téměř výhradně ženy a starci. Místo mužů jim pomáhaly nové stroje a technologie, které do té doby místní neznali. Dostali je výměnou za život mužů a dětí. A tak horalům začaly pomáhat naftové sekačky trávy, dřeva nebo čerpadla. V továrnách těchto hor se začaly vyrábět zbraně. Váleční zajatci nejprve narubali cín, stříbro nebo uran v nově otevřených či rozšířených dolech a potom tuto surovinu zpracovávali pro válečné účely.

Tito mladí muži z celé Evropy občas obchodovali se ženami z hor. Výměnou za cigarety ženám dávali například červenobéžové umělohmotné drátky, ze kterých ony vyráběly různé nádoby, košíky, kabelky či truhly. Dodnes můžete v chalupách nalézt mnoho takových výrobků. Když skončila válka, váleční zajatci se rozutekli tak rychle, že nikdo nestihl zpracovat narubaný materiál (např. v úpravně rudy mezi Rolavou a Jelením).

Oko za oko aneb Jak Krušnohorci ztratili zrak

Nová kultura v Krušných horáchČeši, kteří jako první zažili, co je to vyhnání z domova, použili po skončení války proti českým Němcům dobře naplánovanou odplatu. Po divokém odsunu z léta 1945 pokračoval organizovaný odsun dvou a půl miliónu obyvatel z pohraničí. Zároveň hned po osvobození mířily do pohraničí statisíce Čechů. Po válce bylo v republice v pohybu okolo pěti miliónů lidí. Toto dvojí stěhování se stalo největší demografickou událostí a nejhromadnějším stěhováním v dějinách státu. Stěhování do pohraničí zasáhlo každého čtvrtého člověka poválečného Československa - tedy každou rodinu. Období do konce roku 1946 bylo jediné, kdy v pohraničí koexistovali ve vyrovnaném počtu Češi a Němci. Bohužel bylo pozdě na jakékoliv usmiřování. Do odsunu odcházela většina německy mluvících obyvatel a na jejich místo přicházeli další Češi. Předat si nestačili nic. Nebyl na to čas ani chuť. Toto dějinné střídání obyvatel ukončilo staletý pobyt německých obyvatel v českém pohraničí.

Hlavní příčinou ztráty kulturních specifik tehdejšího pohraničí byl odchod všech generací. Je zřejmé, že po dlouhou dobu po takové obměně obyvatel se nenašel nikdo, kdo by převzal otěže péče např. o Krušnohoří. Lidé se snažili hlavně rychle najít si bydlení a práci. Na rozhlížení se po kraji nebyl čas. Po zdvořilém pozdravu „Dobrý den" následovalo vždy „Odkud jste?". Lidé si spíše vyprávěli příběhy z války a z míst, odkud přišli, než aby rozebírali, kde se co v jejich novém bydlišti nachází. Ještě dnes, když si poslechnete starší generaci osídlenců, dříve či později uslyšíte, že doma jsou tam, kde žili před válkou. Domů jezdili na dovolenou. Spousta lidí zde také místo zabydlování rabovala. Osamocené domy v nepřístupném horském terénu skýtaly příliš bohatství, než aby je ziskuchtiví lidé nechali jen tak být. A lidé, kteří se zde chtěli v dobrém usadit, byli na takové zloděje krátcí. Nezbývalo než se přizpůsobit faktu, že rozkrádání a rozebírání domů je obvyklým způsobem, jak si přilepšit. Děti poválečného baby boomu se naučily hrát si v opuštěných, ale zařízených domech. Jistě to bylo velmi dobrodružné a objevné. Na nezkušený horský lid padla slepota. Nevidět, neslyšet, mlčet. To bylo krédo doby. A hlavně přežít první zimu. Ta leckdy vyhnala tyto nadšence zpět do nížin. V létě to tu vypadalo mnohem přívětivěji. Tuhá a dlouhá krušnohorská zima ale dala zabrat i nejotrlejším dobrodruhům.

Tento přístup a vývoj se na tváři krajiny samozřejmě musel projevit. Obdělávaná pole velmi rychle zarůstala, meliorace na rašelinných potůčcích se zanesly a kyselá voda se přelila přes pole a pastviny. Kulturní složka krajiny začala odumírat od severních nejopuštěnějších svahů hor přes hřebenové partie až po údolí Ohře. Nedostatek lidí byl hlavním důvodem zániku vesnic v horách.

Klínovec své nové obyvatele neznal, oni se neměli k němu. Jediným partnerem se stali saští Krušnohorci, kteří i z piety k zaniklé kultuře českého Krušnohoří začali udržovat tradice. Až do začátku sedmdesátých let ale také neměli mnoho příležitostí navštívit nově se utvářející českou stranu hor. Na české straně byla partnerem Klínovce armáda a sovětský mocenský vliv. Tyto hosty Klínovec reflektoval. Stal se nejvyšší horou vojenského pásma.

Poválečný život na saské straně

Po požáru hotelu na Fichtelbergu v roce 1963Saský bratr byl ušetřen vysídlení, avšak i on byl zaměřen pouze na domácí události a na přeshraniční výměnu nešlo ani pomyslet. Hřebenem Krušných hor se roztáhla hrozivá hranice, která zcela tlumila jakýkoliv podnět zvenčí. Na mapách nebyly oblasti za státní hranicí vůbec zakresleny. Vládlo tam pouhé pískové nic. Ale i tyto oblasti označené v mapách jako „nic" se dále vyvíjely. Každá strana hor si šla svou cestou. Jediné, co je spojovalo, byla neustálá přítomnost sovětského mocenského vlivu, který se jako mrak z Východu rozprostřel nad střední a východní Evropou. Na rozdíl od Šumavy právě tato vnitřní hranice východního bloku v budoucnu zajistila zachování osídlení na české straně Krušnohoří. Stisk železné opony netrval tak dlouho jako na Šumavě. Společně se stavbou berlínské zdi bylo vojenské sevření hor zrušeno a do vojenského pásma se mohli začít stěhovat rekreanti. To bylo hlavním důvodem zachování osídlení v horách.

Všechny spolky, které v Sasku nejprve sjednotilo povinné členství v NSDAP a později v centrálním svazu spolků (tzv. Kulturverbandu) DDR, přežily toto období vnucovaných aktivit a názorů. Jádro kulturního života hor se zachovalo. Přesto ale došlo k utlumení místního života. Horské zemědělství prohlásil stát za nevýhodné a nepodporoval je. Z polí se staly pastviny. Pouze pár domorodců nepřestalo pěstovat skromné plodiny. V padesátých letech bylo i na saské straně zřízeno vojenské pásmo.

Druhá hospodářská injekce z Čech

Paradoxním darem Československa poválečnému Německu byla hospodářská injekce v podobě transferu obyvatelstva z pohraničí. Ukázalo se, že bohatství země tvoří hlavně schopní lidé a jejich zkušenosti, nikoliv továrny, domy a průmyslová infrastruktura. Schopní podnikatelé, kteří se přestěhovali do Saska a zejména Bavorska, pomohli významně poválečné obnově Německa. Česko tak již podruhé pomohlo svým sousedům tím, že se zbavilo svých lidí. V Německu například většina firem vyrábějících krušnohorské rukavičky založila nové filiálky a úspěšně podnikaly dál. Stejně tak to bylo se světově proslulou sklářskou firmou Swarowski. Dodnes se v Bavorsku říká, že uprchlíci ze Sudet zásadně pomohli z poměrně chudého zemědělského Bavorska vybudovat průmyslovou a nejbohatší část dnešního Německa. I proto je Bavorsko přijalo vedle Bavorů, Švábů a Franků za svůj čtvrtý „kmen".

Ani Češi ani Němci

Krušnohorští Němci na cestě...Do Kurort Oberwiesenthalu po válce přišel ohromný počet uprchlíků. Někteří zde zůstali, jiní pokračovali dál. Díky těmto novým obyvatelům se město dvojnásobně rozrostlo. Zakotvili zde i sourozenci a děti básníka a zpěváka českého Krušnohoří Anthona Günthera, který si vzal život těsně před vypuknutím války. Saská strana hor tak pomohla zachytit ty největší „krušnohorské srdcaře", kteří nadále udržovali při životě kontinuitu tradic a života pocházejícího z české strany hor. Co vznikne na české straně, bylo dlouho velkou neznámou. Güntherovi, Bauerovi a další rodiny, které přišly z Božího Daru, s sebou přinesly i své odlišné nářečí. Dones poznají Krušnohorci v Sasku, kdo z nich se narodil na české a kdo na saské straně Krušných hor. Ačkoliv nově příchozí saští Krušnohorci většinou mezi sebe přijali, stále to pro ně byli „ti Češi" (pro Čechy zase „ti Němci"). Vyhnancům z Čech v Německu se začalo říkat Böhmisch Kopf - volně přeloženo to symbolizuje českou tvrdohlavost. V nové domovině ale byli vyhnanci označováni také hanlivě jako Rucksack Deutsche a od Němců slýchali i: „Kdybyste byli pořádní lidé, tak by vás nevyhnali." Obdobně se častovali mezi sebou dokonce samotní sudetští Němci. Osudem českých Němců byl tedy pocit, že nikde nejsou doma.

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA