Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Kapitola 5 - Socialistická tvář Krušnohoří

Jak ubývalo v Jáchymově černého kamene, začal se do hor vracet normální život. Pomohlo tomu i zrušení vojenského pásma. Lidé si mohli zakoupit opuštěná stavení a začít se s nimi sžívat. V horských městečkách - města na hřebeni hor se po výměně obyvatel pořádně „scvrkla" - již bylo možné provozovat hotely. Domy ztratily nechvalný punc ubytoven dělníků a horníků. Do Božího Daru se vracel život, znovu se rozběhly služby turistům. Lidé si oddechli a chtěli rychle zapomenout na temné období izolace. Nejčistší a nejmilovanější zde byl panenský sníh. Kvůli němu sem lidé začali zase jezdit. Tak začalo období turismu.

Nové lákadlo - tuny sněhu

S rozvojem zimních sportů se role Klínovce změnila. Hlavním cílem již nebylo dopravit se na vrchol - pěšky z blízkého Božího Daru, na kole, autem či lanovkou, porozhlédnout se, nasytit se a napojit se - ale sportovně se vyžít. Na Klínovec mířily z různých míst severozápadu skibusy. Ráno jste nasedli do autobusu v Chebu, který vás za deset korun dovezl až na Klínovec a večer zase zpět.

Duch hory si začal uvědomovat, že se o něj lidé nezajímají více než jako o opěrátko lyží. Kde jsou výstavy, výrobky, zpěvy, předčítání, zasedání, která tak rád hostil a chlubil se jimi před bratrem ze Saska? Hranice se Saskem se po více jak dvaceti letech znovu otevřela a Klínovec si mohl po dlouhé době promluvit s bratrem Fichtelbergem. Nebylo ale o čem. Klínovec měl paměť vymazanou a Fichtelberg už také nebyl, co býval. A tak se jejich hlavním tématem stalo lyžování. Bylo to ale téma únikové.

Postupem času si vládce hor uvědomil, že v jeho náruči žije mnohem méně lidí. Mnoho domů zůstalo prázdných či se rozpadlo, shořelo nebo shnilo. Zanikla spousta osad. Pestrost a barevnost příběhů se vytratila. Místo nich slyšel spíše nesmělé, až úsměvné pokusy nových obyvatel o přežití v této nadmořské výšce a jejich úprk do nížin za rámusu nadávek a kleteb. Hory se vyprazdňovaly. Dřívější přelidněnost a pestrost, kterou popisoval i Karel Čapek ve svých Obrázcích z domova, se ztrácela a Krušné hory se stávaly hlavně pustým pohraničním horským valem.

Po zrušení vojenského pásma se ale domy začaly zase plnit. Duch hor s radostí uvítal nové - ačkoliv občasné - obyvatele hor. Byli to rekreanti. Jejich drobná péče a cit pro detail v lecčem připomínaly mravenčí práci původních obyvatel. Ačkoliv rekreanti přes den brousili svahy Klínovce na lyžích, po večerech a v letních měsících se starali o místní architekturu, sbírali zapomenuté předměty a sháněli k nim informace. Kupodivu se obraz před­válečného Krušnohoří začal rychle skládat dohromady. Objevovaly se i fotografie, pohlednice a knihy. To, co přežilo válku a odsun, získalo velikou hodnotu a tyto artefakty zaniklé civilizace se staly modlou.

Boj o tvář saského Olympu

Dnešní FichtelbergMezitím se bratrský Fichtelberg taktéž probíral z mrákotného spánku. Sovětským expertům se pod ním podařilo nalézt uran. Začalo tak neveselé období let padesátých, kterému místní říkají Wizmut Zeit. Kurort Oberwiesenthal se naplnil dělníky a horníky. Teprve začátkem šedesátých let se i na severní stranu Krušných hor vrátila oslava sněhu a zimních radovánek. Největší zimní středisko bývalé DDR - Kurort Oberwiesenthal - z nich žilo a žije dodnes. Jedinou konkurenci získal v duryňském středisku Oberhof. Výhodou Oberhofu byla centrální poloha, Kurort Oberwiesenthal měl ale lepší klimatické podmínky.

Město samo nikdy nezasáhlo vysídlení, a tak si zachovalo své letité rody, typická krušnohorská příjmení, nářečí a pověsti. Místní spolky byly také zachovány. Masopust na lyžích se zde koná od založení lyžařského spolku ve dvacátých letech.

Kontinuita v duších lidí ostře kontrastovala s absolutní proměnou saského symbolu -

Fichtelbergu. Fichtgelberghaus totiž v ro­ce 1963 vyhořel a na jeho místě nechali socialističtí hybatelé umístit symbol ještě „významnější", který měl reflektovat, co se dnes v DDR staví. Klínovec nevěřil svým očím a nemohl bratra poznat. Ten jistě také trpěl svým novým ztvárněním. Omylem na temeni Fichtelbergu totiž přistál kulturní sál, který jako by z oka vypadl podobným stavbám v okresních městech kdekoliv ve východním bloku postaveným po roce 1960. Tato zjevná krajinná anomálie působila na saské Krušnohoří až do začátku devadesátých let, kdy nejvyšší bod Saska dostal citlivější historizující tvář.

V Kurort Oberwiesenthalu bylo postaveno více staveb pečlivě dodržujících vkus doby - i zde zavládla sorela. Bývalá tajná policie DDR Stasi si postavila a využívala hotel Birkenhof na holé stráni pod Fichtelbergem. Na holém pahorku u Kurort Oberwiesenthalu bylo vystavěno sídliště Spannenberg, které trčí do krajiny stejně nevkusně jako socialistická betonová věž na Fichtelbergu.

Umírání Klínovce a jeho lesních zástupů

Od sedmdesátých let začali všichni přítomní z Klínovce přihlížet stavbě mnoha komínů v podkrušnohorské hnědouhelné pánvi, likvidaci obcí a měst a rabování zásob

uhlí. Násilník se nepřesunul z Jáchymova moc daleko. Toto požírání kulturní krajiny

připomnělo duchu hor neblahé období let padesátých. Brzy poznal, že dým, který továrny produkovaly, zabíjí veškerý lesní porost jeho pohoří. Od této chvíle byla jakákoliv přírodní, krajinná i kulturní ochrana passé. Nikdo by nedokázal uhlídat ekologické limity znečištění. Lesy na východ od Klínovce rychle odumřely a sám Klínovec se stal zdí, která chránila západní část Krušných hor od smrtelných zplodin.

Ekologický sirotek

Duch hor se musel smířit s faktem, že celé Krušné hory jsou jediným a zároveň nejdelším pohraničním pohořím, které nemá žádnou plošnou ekologickou ochranu. I dnes by se člověk mohl mylně domnívat, že je to proto, že v Krušných horách není co chránit, že zde je jen ošklivý hřbitov lesa. Opak je však pravdou. Západní část Krušných hor se může směle srovnávat se Šumavou. Ekologickou ochranu Krušné hory nemají proto, že není v silách ekologů uhlídat přísné ekologické limity. Pod Krušnými horami je tolik průmyslu, že je nelze účinně ochránit, aniž by musely být elektrárny, povrchové doly, chemičky a koksárny uzavřeny. Možná k tomu někdy dojde, ale bude to trvat - jsme totiž na rabování tohoto koutu země energeticky závislí.

Komunistické vlády po roce 1948 potřebovaly nutně do pánevních oblastí pod horami přilákat pracovní sílu, aby mohly navýšit těžbu. Během šedesátých až osmdesátých let se tak Podkrušnohoří stalo „nejrozvinutější" částí republiky. Na západě odborníci nazývali Podkrušnohoří jinak - např. „vřed na tváři Evropy". Bylo sem nalákáno tolik lidí, aby komunisté stačili během své vlády vytěžit co nejvíce. Proto během sedmdesátých a osmdesátých let zaniklo tolik obcí a lesů. Dnes, díky regulacím těžby, mnoho lidí ztratilo práci a všechny současné vlády se potýkají s otázkou, na jaké činnosti tyto nezaměstnané přeškolit. Už kvůli volebním preferencím v „nejrozvinutější" části republiky se musí těžit a místo rekvalifikací znovu povolovat limity těžby a porušovat ekologické limity. A vypadá to, že v budoucnu se začne znovu těžit více - avšak na principu volného trhu. Lidé za zkázu své obce dostanou tučné odstupné. Proto mají Krušné hory holt smůlu. Na CHKO, natožpak na Národní park mohou zapomenout. Jejich bohatství je tak i v současnosti otravuje a hubí.

Doba olezlosti

Kvalita státní správy veškerého majetku se projevila i na tváři „domovního fondu". Většina měst vypadala čtyřicet let po válce jako ghetta. Opravené fasády nebylo vidět skoro nikde. Ošuntělost až olezlost pohraničních měst byla natolik přízračná, že zde natáčely zahraniční filmové štáby válečné scény. Neexistence soukromého vlastnictví se projevila absolutní ztrátou zájmu o životní prostředí a vzhled veřejných prostranství. Všechen zisk, který místní lidé vytvořili, končil v centrálním státním měšci, který z něj financoval pochybné hospodářské projekty a dotoval nevýdělečné továrny. Domy ve městech, obcích i samotách se rozpadaly. Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech se jako kostlivci na stráních hor hrozivě rýsovaly kamenné podezdívky domů a komíny.

Odlišný vkus novoosídlenců a rekreantů

Vkus novoosídlenců a rekreantů z měst se významně lišil. Zatímco místní pracovní síla vyžadovala i od starých domů moderní komfort bydlení jako ve městech, rekreanti naopak uznávali historicitu staveb a nevadil jim zřejmý obytný anachronismus. Zřetelně se tak tyto stavby začaly od sebe lišit.Novoosídlenci nejprve zrušili zdejší tradiční nátěry omítek. Ze světlých a šedivých barev přešli na více barevné a veselé odstíny. Velké síně se přehrazovaly příčkami. Zazdívala se okna a vysekávala se nová velká vyklápěcí okna. Vadilo dokonce i hrázdění. Bývalo zakryto omítkou, dřevotřískou, nebo alespoň zamalováno. K domům se často přistavovaly kryté vchody - obdoby bytových předsíní. Začaly se stavět nevkusné garáže.

Rychlé stárnutí hotelu na Klínovci

Stejný přístup k tradicím se projevil i na vzhledu samotného Klínovce. Přes poctivou snahu chalupářů se ale zájem obyvatel měst a obcí pod Krušnými horami o Klínovec nezvyšoval. Respektive stát jako majitel hotelu neinvestoval do nutných oprav, nemodernizoval a nezajímal se o kulturní přesah Klínovce. Z Klínovce se čím dál více stávalo nejvýše položené parkoviště v Česku, bufet pro lyžaře. Vyhlídková věž Franze Josefa byla z havarijních důvodů uzavřena a dosud není otevřena. Její dřevěný plášť byl sejmut a nahrazen izolačním materiálem a celý omítnut. V hotelu bylo zazděno mnoho oken. Projevovaly se zde nedostatečné investice do rekonstrukcí. Stavba velmi rychle stárla.

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA