Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Vzpomínky na obec Srni. Heinz Kilian, Boxgrün Nr. 1,

Vzpomínky Heinz Kilian, Boxgrün Nr. 1,

Na dobu před válkou a na první válečné roky mám velmi slabé vzpomínky. Ve vzpomínkách mně zůstává, jaké byly hezké „večerní přástky“. Večer na „přástky“ chodilo samo od sebe stále více sousedů a střídali se v různých domech. Zde se paličkovalo, pletlo a vyprávěly se novinky.
Paličkování bylo také během války pro mou matku skromný dodatečný i když velmi nepatrný příjem.

Vzpomínám si ještě na Vánoce 1939, kdy jsem dostal své první opravdové lyže.

V srpnu 1941 jsem začal chodit do obecné školy v Boxgrünu.
V této škole až do zrušení vyučování v r. 1945 jsem měl tyto učitele:

od 8. 1941 do 1.1942 pan Baier
od 2. 1942 do 1.1943 pan Voit
od 2. 1943 do 7.1943 paní Baier
od 8. 1943 do 7.1944 paní Tobisch
od 8.1944 do 4.1945 pan Woitschell

Můj otec byl povoláním zedník až do r. 1940, kdy byl povolán do vojenské služby.

V této válečné době musely pak má matka s babičkou zaopatřit celou rodinu. Má babička byla bylinkářka, sbírala byliny na všechna možná onemocnění, dokonce si vyráběla i dobrou mast. Tato její domácí mast byla známá v celé obci.

Měli jsme jednu krávu, dvě kozy a několik slepic. Všechny získané produkty jako mléko, obilniny, brambory atd., čeho bylo více než pro předepsanou vlastní spotřebu se muselo odevzdat. O to se starali vedoucí místních sedláků a vedoucí místní skupiny.

Matka však stále z mléka určeného k odevzdání sebírala část husté smetany (což bylo přísně zakázané), ze které vyráběla máslo. To se pak měnilo za jiný druh potravin. Na př. řiditelné sáně (s volantem), které jsem dostal poslední válečnou zimu, byly také zaplaceny máslem. Rovněž naše veliké rádio (žádný lidový přijímač). Dále jsme také pro vedlejší výdělek za války na podzim sbírali borůvky a brusinky. Ty jsme potom prodávali pojízdným obchodníkům.

Za války byli v naší obci také váleční zajatci (Francouzi). Přes den byli zaměstnáni u místních sedláků a na noc byli v obecní místnosti u rod. Zörklerů, kde byli hlídáni ozbrojeným vojákem. Stravu dostávali od sedláků u kterých pracovali. Nesměli ale s nimi však jíst u společného stolu. Hlídání zajatců bylo později zmírněno a nakonec úplně zrušeno.

Naši sousedé rodina Zörklerů měli také svého zajatce jménem Maurice, ale říkali jsme mu jen „Moritz“. Měl ale určité privilegium, že mohl od samého začátku s domácími stolovat u společného stolu, patřil skoro do rodiny. Když obdržel balíček z domova, obdaroval děti kouskem čokolády. Tu jsme my děti předtím ani neznali.
Ještě na jednu smutnou událost s Moritzem si vzpomínám dodnes. Rozbolel jej zub a domácí medicína mé babičky neúčinkovala. A tak musel Moritz k zubaři do Klášterce. Má matka a já jsme ten den také cestovali autobusem z Perštejna do Kadaně. Moritz nastoupil a ukázal řidiči své doklady. Usadil se na volné místo. Po krátké době se začali někteří cestující bezdůvodně rozčilovat: „je to nestoudné cestovat se smradlavým válečným zajatcem v jednom autobuse“. Po krátké diskusi s řidičem musel Moritz na první zastávce vystoupit a celou cestu pak musel jít pěšky.

V posledním roce války přišlo do naší obce i několik válečných uprchlíků ze Slezska a z Berlína. Z důvodu nuceného umístění, musela babička uvolnit svou malou ložnici a obývat společně s námi všemi náš pokoj. Ale jiní (privilegovaní) byli od toto nuceného vyklizení ušetřeni.

Ke konci války prošla naší obcí kolona vězňů. byli to vězni z koncentračního tábora, jak jsme se později dozvěděli. Byli jen částečně oděni v roztrhaných hadrech. Odkud přišli a kam jdou jsme se nikdy nedozvěděli. Taky jsme poznali různé smýšlení strážců, kteří je doprovázeli. Zatím co někteří je hrubě hnali, jiní strážci stáli a čekali až vězni dostanou kousek chleba a napít trochu kávy.

Vojáci na ústupu táhli na hlavní silnici a odhazovali pryč různou munici a zbraně a my děti jsme toto haraburdí sbíraly a nosily domů. Tam jsme pak zažili hubování a mnohdy i výprask od našich ustaraných matek.
Také mně zůstal v paměti jeden smutný příběh s tím spojený. Vypravili jsme se jednou navzdory zákazu na sběr těchto kořistí. Erich Höll (Weck Erich), který byl již na cestě domů, sebral bezděčně jeden nástrčný granát. V blízkosti Kunzova mlýna na začátku obce mu tento granát explodoval. Erichovi to utrhlo ruku a nohu, zemřel na místě nehody. Jedna žena, která byla první na místě neštěstí, myslela, že zkrvavený uzlík, co ležel na cestě jsem já. Co se u nás doma odehrálo, nechtějte vědět. Od této chvíle jsme byli z naší sběratelské vášně vyléčeni.

V květnu 1945 zemřela naše babička. Pohřební vůz už nebyl, a tak se rakev převážela nákladním vozem taženým voly na hřbitov v Boči.

Když válka skončila, často přicházeli do naší obce ruští a čeští vojáci a také civilisté. Přitom se často „konfiskovaly“ cenné předměty. Také naše kravka byla chycena a odvedena. Na jednotlivé případy si již nemohu vzpomenout. Začátkem léta byly naše mladé ženy z obce odvedeny na Kladno, kde musely, podle mých vzpomínek pracovat v hutích a továrnách.

Jako první rodina musela moje teta Anna Ziener s dětmi Oskarem 12ti letým a Hertou 5ti letou opustit naši obec. Jen s malým ručním zavazadlem odešli na shromaždiště v Aubachu (Lužný). Odtud museli s ostatními pěšky přes hranice do Oberwiesenthalu. V následujících týdnech má matka nejednou ještě s několika ženami chodily pěšky (načerno) přes hranice do Oberwiesenthalu, aby jim donesly potraviny.

Kdo z dalších rodin musel v následujících dnech opustit Boxgrün mi už není známo. Naši sousedi Harglovi a Feigelovi byli mezi ostatními v podzimním transportu v roce 1946.

Na podzim 1945 spravoval naši obec Boxgrün národní správce Janda. Bydlel se svou sekretářkou (Němkou) v bývalém domě mé tety Anny. Vzpomínám si, že byl vášnivý lovec.
Má matka musela uklízet obecní úřad. Také musela v následujícím čase postiženým rodinám donášet příkazy k vystěhování.

Byla také kuriozita, že naší rodině donesla tento příkaz dopoledne 5.12.1946. Musíme následujícího rána do 9:30 hod. s maximálně 20ti kg ručního zavazadla být připraveni k odjezdu. Byli jsme s ostatními postiženými dopraveni náklaďákem do sběrného lágru v Kadani. Odtamtud jsme pak byli přiděleni českým sedlákům žijícím v kraji.

V létě 1947 jsme pak byli opět přes sběrný lágr deportováni do Chožova, okr. Louny. Tam musela matka zaopatřit stáj a pomáhat na poli. Má sestra a já jsme šli poprvé do české školy. Má sestra šla do obecní školy v Chožově, a já byl po půl roce přeřazen do střední školy v Postoloprtech..

Na jaře roku 1950 jsme potom mohli vycestovat do Německa.

Diskuse

[1]  Jan Hála (WEBER), mail

Dobrý den, Váš článek mě velice zaujal. Jmenuji se Jan Hála a jsem pravnuk Johanna Weber, který žil v Boxgrunu. Osud mích předků byl velice podobný Vašemu. Po válce byli od vedeni do tábora u Kadaně a měli být odsunuti. Ovšem to se nestalo a zůstali v Čechách. Dnes již naše rodina žije přes 60 let v Blatně u Chomutova. Velice mě také zaujalo Vaše příjmení, protože maminka mého prapradědečka se za svobodna jmenovala Anna Killian, která žila také Boxgrunu u Boče. Bohužel již nemám šanci se dozvědět o své rodině více, protože moje prababička Ema Weber zemřela v roce 2005 a babičku odsunuli ve 4 letech, takže si toho moc nepamatuje. Byl velice vděčný za jakoukoliv informaci o mé rodině. Jmenovali se WEBER a žili v domě 30 v Boxgrun. Moc Vám děkuji za odpověď Mgr. Jan Hála

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA