Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

(Vzpomínky paní Klementine Herrmann, rozené Seidl z Boxgrünu, čp. 32)

(Vzpomínky paní Klementine Herrmann, rozené Seidl z Boxgrünu, čp. 32)

Stále jezdím opět znovu a znovu do Boxgrünu. Tomu může rozumět jen ten, kdo se tam narodil a vyrůstal.
Je to 57 let co jsem opustila můj domov Boxgrün, ale stále ho mám v paměti, přesto, že jsem byla v té době stará jen 12 let. Mimo to naši rodiče nám dětem všechno opakovaně vyprávěli. Proto mohu všechno popsat.

Školní čas:
Na školu v Boxgrünu mám krásné vzpomínky.
Naše škola byla jednotřídní obecná škola s osmi odděleními. Kolik dětí ve škole bylo nevím, ale na fotografii můžeme napočítat 35 až 40 dětí. Mí učitelé byli: paní Augusta Tobisch, paní Bayer, pan Woitschel, učitelka ručních prací paní Melzer, učitel náboženství pan děkan Franz Kunze.
V létě jsme provozovali cvičení a vybíjenou na sportovišti.
V zimě, když napadlo hodně sněhu, nemohli jsme se dostat do školy, protože domy byly pod sněhem až do výše oken a dveří. S učiteli, ale také v našem volném čase, jsme často jezdili na lyžích a saních, stavěli jsme sněhové domy a koulovali jsme se.
V době války učitelé k nám občas přišli nakupovat vajíčka, máslo, tvaroh a někdy v době vánoc také husu. Měli jsme dovoleno oslovit učitele pouze pokud jsme byli tázáni.

Všeobecné životní podmínky v Boxgrünu:
V obchodě, jediném který byl v Boxgrünu, se nakupovaly pouze ty věci, které se nedaly vyrobit vlastními silami. Ve vsi žili sedláci a několik řemeslníků. Brambory se jedly skoro denně, a často moučníky a k tomu zavařené borůvky nebo ovoce. Obilí se vozilo k mlynáři do mlýna u rybníka. Když otec tam jel s volským potahem, bylo nám dovoleno jet spolu s bratrem. Otec dostal za dodané žito nebo obilí žitnou mouku, za pšenici dostal pšeničnou mouku.
Tam v domě jsme měli pec na chleba a tak moje matka sama pekla chleba. My děti jsme směly pomoci chleba navlhčit (pomazat). Můj otec hnětl těsto na chleba, protože to bylo pro matku moc těžké. Každý druhý týden jsme měli upečeno deset až patnáct bochníků. Pro další pečení byl uschován kvásek velikosti bochníku chleba.
Menší pokrmy (jídlo) nebo bábovky a moučníky se pekly v troubě vedle kachlových kamen, ale ke svatbám nebo svátkům se však koláče (makové a tvarohové) pekly v peci na chleba.
Jednou týdně jsme dělaly máslo. Smetana byla stlučena v máselnici. Měli jsme také jednu máselnici na otáčení klikou. Tvaroh se dělal z podmáslí. Přirozeně se vše dělalo ručně, protože Boxgrün neměl elektrický proud, ačkoliv byl nejbohatší obec v okolí.
V okolí obce se pěstovalo ovoce. Sklízeli jsme blumy, švestky, špendlíky (mirabelky), višně, třešně, hrušky, lískové oříšky a trnky. My děti jsme rády lezly po ovocných stromech v okolí. Odpoledne po škole jsme chodily do lesa a sbíraly jsme lískové oříšky, borůvky, brusinky, lesní jahody (to jsou malé jahody rostoucí divoce). Také zde byly maliny a ostružiny. Houby jsme sušili a uschovávali na zimu. Po setmění jsme slyšeli křik srnců.

V létě jsme my děti měly vlastní zaměstnání. Byly jsme celý den venku v přírodě. Protože zde nebyly žádné zemědělské stroje, byly všechny polní práce dělány ručně, jako sekání obilí a sečení na loukách. Při sušení sena děti pomáhaly při obracení a sušení. Když bylo seno naloženo na povoz, měli jsme radost, když jsme se mohly vézti se nahoře na fůře. Během žní jsme pomáhaly stavět snopy.
Když rodiče pracovali na poli, my děti jsme pásly krávy. Na podzim jsme na ohníčku pekly brambory. Teprve až se dobytek dobře napásl, mohly jsme ho hnáti domů. Jednou mě přitom kopla sousedovic kráva, že jsem upadla a poranila jsem si nohu. Krávy byly dojeny ručně, stejně jako kozy. Děti to také zkoušely a přitom se to učily. Domácí úkoly ze školy jsme potom ale dělali vždy až večer.

V Boxgrünu byly louky plné květů. Z mnoha bylin, ale také z lipových květů a z šípků jsme dělali čaj. Tyto čaje nám pomáhaly, když byl někdo nemocný. Z arniky a také z tvarohu jsme dělali léčivou mast, která přinášela úlevu v nemoci.
Brambory, zelí, řepa, byly hnojeny hnojem.
V létě jsme děti často běhaly naboso. Žily jsme zdravě, stále v pohybu a se zdravou výživou (žitný chléb, mléko, ovoce a vajíčka). Maso se podávalo jen v neděli. Uzeniny byly také vzácné, protože v době války každý mohl porazit pouze jedno prase, druhé se muselo odevzdat.
Nejkrásněji bylo na jaře, když husy a slepice seděly na vejcích, a kuřátka se klubala ven. Když se některá kráva telila, sousedi pomáhali. S kozami pomáhaly sousedky. Nebyl zde žádný veterinář.

Lesy v Krušných horách byly smíšené, kromě smrku rostly také buky, modříny a pod. S Boxgrünem sousedil církevní les (Kostelní les) a Hauenštejnský les, majetek hraběte.
Každý sedlák vlastnil vedle polí a luk také kus lesa. Moji rodiče měli dohromady asi 90 jiter pozemků, to je asi 18 hektarů. 9 hektarů bylo polí a luk, 9 ha bylo lesa. Tento les byl k užitku mého prapradědy, pradědy a pak mých rodičů. Protože tenkrát nebyly motorové pily, musely být stromy káceny obyčejnou ruční pilou. V zimě byly kmeny stromů nebo pořezané dříví na saních sváženo s volským potahem.
V zimních měsících dívky a ženy paličkovaly výšivky na prodej. Bylo také obvyklé, že se ženy sešly dohromady a „draly peří“, husí peří do peřin a nebo ho třídily pro dívčí věno.

<<<<<<<<<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

Před rokem 1938
Do roku 1938 můj bratr Oswald a moje sestra Rosa chodili denně pěšky do české školy ve Vykmanově [Weigensdorf]. Když Hitler přišel v roce 1938, museli zpátky do německé školy v Boxgrünu. Moji sourozenci museli opakovat třídu, přestože měli dobré známky. Pravděpodobně, protože moji rodiče měli dobré kontakty s Čechy, s rodinou Huškovou a s rodinou Puchmayerovou v Perštejně. (Pan Hušek byl český policajt a pan Puchmayer byl Čech, ale měl za manželku Němku).

Nevím, proč se naše jméno „Seidl“ nenachází v seznamu jmen Boxgrünu. Asi proto, že můj otec nebyl členem partaje, přestože byl v obecním zastupitelstvu. Proto měli moji rodiče problémy s členy Nacistické partaje. Vím také, že můj otec, stejně jako jeho přítel Fischer, měli zakázané radiové přístroje. A také, když několik týdnů před koncem války v hospodě prohlásil, že válka skončí a že přijdou Rusové, tak ho někdo udal úřadům. Můj bratranec, který byl u policie v Karlových Varech, přímo zabránil jeho zatčení, stejně jako zatčení mé matky. Také ona byla udána, když řekla, že nejdříve naše děti půjdou do kostela a teprve potom do schůze Hitlerjugend.

Konec války 1945
Už před koncem války přicházeli k nám uprchlíci z východního Pruska, ale také z východní Evropy prchající před Rusy. Přijížděli s vozy taženými koňmi. Nejvíce to byli sedláci, ale také řemeslníci jako pekaři a mlynáři. Když se několik dnů zdrželi, než pokračovali přes hranice s Německem, kupovali od nás a ostatních obyvatel vesnice chleba. Ostatní potraviny měli svoje. Avšak měli také zlato a šperky.
Já chci ještě připomenout, že jednou moje matka zlato jedné rodiny ukryla pod svým oděvem a z Boxgrünu pěšky přes hranici u Vejprt donesla ke známým, kde si je oni mohli později vyzvednout.

V Boxgrünu pracovali francouzští váleční zajatci. Můj otec měl jednoho z Ukrajiny. Všichni byli šťastní, že mohli pracovat u sedláků, protože měli dost jídla. Dostávali častěji balíčky od Červeného kříže. Můj bratr od nich jednou dostal čokoládu.

V dubnu 1945, pár týdnů před koncem války, přišli SS-mani se svými sekretářkami a židovskými ženami z tábora Auschwitz. Ženy byly hubené, měly nakrátko ostříhané vlasy, nosily modrošedé obleky a měly dřeváky na nohou. Pro SS-many musela moje matka připravit místnosti na spaní a obývání. Jednou sezvala moje matka ženy a vzala je do domu a postarala se jim o čisté prádlo a šaty. Byly to tři setry: Regina, Rosa a Ernestine. Nemladší bylo 16 roků. Všechny byly vzdělané a hovořily německy, hebrejsky a rusky.
Jednoho dne se SS-mani sešli dohromady v naší světnici. Přitom moje matka slyšela, protože nebyly žádné dveře mezi kuchyní a světnicí, že dostali rozkaz židovské ženy zastřelit, protože údajně neměli pro ně jídlo. Moje matka jim potom ukázala, že máme ještě ve sklepě dost brambor pro všechny. Potom SS-mani sehnali ženy a odjeli s nimi do Německa. Po několika dnech se ale ženy zase vrátily a když válka skončila slavily spolu s francouzskými zajatci své osvobození.

Můj bratr Oswald musel v 17 letech do německého Wehrmachtu. Na konci války se dostal do francouzského zajateckého tábora nedaleko Bad Kreuznachu. Jednoho dne ho oslovil strážný: „Jste Oswald z Boxgrünu?“ Byl to bývalý zajatec v Boxgrünu! Věřím, že jeho jméno bylo Paul. Dal mému bratrovi něco k jídlu a cigarety. Můj bratr byl brzo propuštěn, protože Francouzi řekli, že nebudou mít děti jako zajatce. Zajisté můj bratr zfalšoval datum narození a udělal se mladším!

Od roku 1945 do 1948
Po skončení války museli všichni Němci nosit bílé pásky na rukávu, aby je lidé poznali. Jednoho ne přišli Češi a vyhnali první vesničany. S nimi také naši sousedku s jejími dětmi. Během jedné hodiny musela usedlost opustit, protože její muž byl u SS.
V červnu 1945 u nás v našem rodném domě mládež slavila slunovrat. Na starém gramofonu si pouštěli hudbu, k tomu ještě tančili a zpívali. Později po několika dnech přišli lidé z Národního výboru a obvinili mého otce, že jsme uspořádali schůzi Hitlerjugend. Byli jsme žádoucí u policie! Všichni, kteří měli účast na oslavě, museli jít do Kadaně na úřad, také můj otec. V zoufalství se otec obrátil na pana Huška, českého známého v Perštejně, kde byl u policie. Ten se za nás přimluvil u úřadu a všechno skončilo pokutou. Bylo to několik tisíc korun, které musela naše rodina a ostatní mladiství zaplatit.
Potom v roce 1946 muselo mnoho lidí v Boxgrünu opustit své domovy. Byli přesídleni do Německa. Naše rodina ale ne. Proč jsme museli zůstat zde, opravdu nevím.

V roce 1946 přišel do Boxgrünu český komisař, pan Janda. Potom byly všechny zemědělské statky vyvlastněny, také naše hospodářství. Museli jsme náš dobytek odevzdat, pro něj byla postavena velká stáj, Kolchoz. Moje švagrová a ještě jedna paní musely krávy dvakrát denně ručně podojit. Ve vsi bylo více stodol rozbito, proto vystavěli jednu velkou stodolu. Lidé, kteří ještě zde byli, museli pracovat na statku, ale všechno, co potřebovali, museli nakoupit v Kolchoze. Také brambory, které na dříve našich polích vyrostly. Bylo striktně zakázáno něco si vzít domů.

Často přicházeli Rusové do Boxgrünu. Hledali ženy a kořalku. Jednou moje matka jim otevřela domovní dveře. Hnali se dovnitř a namířili na ní svoje pušky. Já jsem včas utekla zadními dveřmi k sousedům.
Rusové vždycky přicházeli z Jáchymova. Tam byly uranové doly, které využívali (zneužívali). A kdokoli tenkrát vyjádřil jedno slovo proti českému režimu, ať Němec nebo Čech, musel tam pracovat v dole. Mnozí tam zahynuli.

Moje teta Anna (Seidlová) se vdala za Čecha pana Kozlíka. Odstěhovali se do Třebomyslic nedaleko Horažďovic. S našimi českými příbuznými máme dodnes dobré vztahy.

Po roce 1946 přišli do kolchozu dělníci z Bulharska. Tak moje sestra Rosa poznala svého nynějšího muže Velina Christova. Provdala se a v roce 1948 přišel syn Roman, který se narodil v Boxgrünu.

Můj bratr Oswald se učil u českého mistra kováře v Ansbauschu (možná Aubach - Lužný). Němci sice nedostali školní vysvědčení, ale protože byl řemeslně zručný, mohl po krátkém zaučení vésti kovářství v Boxgrünu a v Krásném lese. Byl také potřeba při žních, pro opravy starých sklizňových strojů kolchozu. On také v našem rodném domě zavedl první elektrické světlo v Boxgrünu. Před tím je měl jen komisař Janda.

Děti v Boxgrünu měli sotva možnost navštěvovat vyšší školu, protože obec byla tak odlehlá. Nebylo zde žádné auto. Do Boče se muselo jít pěšky, dále se jelo vlakem. Jen jeden chodil do učňovské školy.
Když jsem denně chodila do české školy (do Boče?), byly jsme celkem čtyři. Při tom jsme dělaly hlouposti. V zimě jsme si sedly na školní tašky a klouzaly jsme se dolů z kopce. Později nám bylo dovoleno jezdit do Boče v autě komisaře. V létě jsme dupaly domů v gumovkách v potoce. Také jsme chodily lesem. Tam jsme potkaly mnohdy cikány. Měly jsme z nich velký strach.

Jednou v Perštejně mě zranil cyklista na noze. Paní Puchmayerová, která mluvila perfektně česky, vždy všechno zařídila. Byla velmi dobrá kuchařka, jako třeba škubánky. Bydlela ve vile továrníka. Tenkrát měla krásnou koupelnu a tapety v pokojích. Paní Puchmayerová mě pomáhala učit se slovíčka. V časech po válce, po roce 1946, byly jsme my německé děti uráženy (sužovány) českými dětmi. Slovenské děti byly mnohem přátelštější k němcům.

Náš otec se snažil emigrovat do Německa. Pro nás Němce nebyla žádná budoucnost v novém Českém státě. Museli jsme se vzdát veškerého našeho majetku, byli jsme bez prostředků. Dne 23.10.1948 jsme obdrželi konečně povolení. Směli jsme si vzít všechno co jsme ještě měli. Přirozeně jsme museli zaplatit transport.

Když jsme se vystěhovali, odešla s námi také moje sestra Rosa se svým synem. Její manžel ale ne, protože měl bulharské občanství. Po několika pokusech dorazil konečně nějak přes hranice s nasazením života do západního Německa za svou ženou a synem.
Po našem odjezdu jsme přišli do Graustadtu nedaleko Bambergu. Tam jsme žili čtyři roky v utečeneckém táboře, než jsme konečně získali ubytování. Můj otec byl dlouhou dobu bez zaměstnání, ale přesto nás děti posílal do školy a nechal nás vyučit povolání.

<<<<<<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>>>>>>>

Staré zvyky

Křesťanská víra byla hluboce zakořeněná, proto před každým jídlem byla pronesena modlitba.
Kovová nádoba na svěcenou vodu byla v každém domě. Každý kdo odcházel z domu se pokropil svěcenou vodou, aby ho ochraňoval anděl strážný.
Před nakrojením bochníku chleba, matka na něm udělal znamení kříže.
Při bouřce byly zapáleny posvěcené svíce, modlili jsme se, a při každém blesku jsme se pokřižovali. V Boxgrünu byly siné bouřky dost časté. (Jednou, když jsem pásla naši krávu, překvapila nás bouřka. Kráva se splašila a utekla přes les až do Boče!)

Když měl ve vsi svatbu nějaký pár, byly svatební koláčky roznášeny do každého domu. Když svatebčané vraceli ze svatebního obřadu, byl na cestě do vsi napříč silnice natažen dlouhý ozdobený provaz. Kočár mohl dále pokračovat až když novomanželé vyhodili nějaké peníze.

Velikonoce
O velikonočním (pašijovém) týdnu nezvonily žádné zvony. Říkalo se, že zvony odletěly do Říma! Proto byly „řehtačky“: třikrát denně vždy v čase kdy „Andělé vyzváněli Pánu“, táhli uličníci s rámusícími řehtačkami a klapačkami vesnicí a nahrazovali tak zvonění zvonů.
Na Velikonoční sobotu byl v kostele ozdoben svatý hrob květinami na svátek z mrtvých vstání.
Na Velikonoční neděli byla dlouhá ozdobená kytice z kočiček, zvané „jehnědy“ v kostele vysvěcena. Po bohoslužbách byly proutky strčeny do pole pro požehnání dobré úrody. Zbylé byly uchráněny pro dům, pro Boží požehnání.
Na Velikonoční pondělí chodili hoši s proutky kočiček od domu k domu a přednášeli velikonoční básničky a modlitby. Za to dostávali velikonoční vajíčka (obarvená cibulovými slupkami). Někdy také dostali peníze.
Ve správném čase před Velikonocemi bylo zaseto „Velikonoční osivo“: žitem nebo pšenicí a zemí se naplnil talíř. Na Velikonoce obilí vyklíčilo dost vysoko, aby stačilo k uschování vajíčka nebo velikonočního zajíčka.

Svátek Božího těla byl všeobecně obvykle velmi oslavován. Na cestách v Boči, v centru církevní obce, byly jako vždy postaveny čtyři oltáře. U každého oltáře se shromáždila mladá děvčata. Některé oblékly barevné šaty, některé bílé. Při odchodu z kostela a průvodu od oltáře k oltáři také šli přes hřbitov, kapela vyhrávala a kostelní sbor zpíval zvláštní písně svátku Božího těla.

Mikuláš
Ke dni sv. Mikuláše přišel Mikuláš s pytlem plným jablek a ořechů.

Vánoce
Vánoce byly vždy úplně zvláštní svátky.
Obyvatelé šli v noci do Boče na půlnoční mši. To bylo většinou hodně namáhavé, protože bylo hodně sněhu. Pěšky cesta trvala hodinu. A každý se musel teple obléci, protože v kostele byla vždycky velká zima.
V poledne ve svátek sv. Evy byl k jídlu (stůl byl vždy pokryt bílým ubrusem) speciální talíř: „Bezala“, malý mazanec upečený z kvasnicového těsta, potřený vodou. Ten se potřel máslem a sirupem a pak se posypal skořicí a perníkovými drobečky. K tomu se jedlo sušené ovoce (švestky) a pilo se mléko, čaj nebo káva.
Vánoční strom ve světnici zdobila starší sestra. Pod ním byly na podstavci jesle s Marií a Josefem, Jezulátko v kolébce a pastýř s ovcemi.
Večer přišel Ježíšek k nám dětem. Předtím zvonil malý zvonek u domovních dveří. Ježíšek byl oblečen v bílém a přinášel malou ozdobenou jedličku.
Dostali jsme každý dárek. Jednou sáňky nebo doma udělaný domeček pro panenku, také s šaty k oblékání. Jednou jsem dostala překrásnou modrou panenku. Když jsem ji vykoupala, rozpustila se, protože byla udělána z lepenky! Jednoho Vánočního večera nám otec dal obrázek z Drážďan, obrázek s „pasačkou hus Lízou“ (mám jej do dnešní doby!) [velmi populární postava z pohádky]. Ve sváteční večer jsme mysleli i na dobytek. Každý kus dostal bochník chleba s posvěcenou solí. Pro ostatní zvířata jako zajíce, jeleny a lišky jsme položili nakrájená jablka a pod. pod ovocné stromy.

K prvnímu svatému přijímání byly děti pozvány na faru na koláčky a kávu. K tomu kuchařka z fary upekla dort.

Boxgrün měl kapli, kde se v květnu sloužila Květnová mše.

Také světské svátky se slavily. Například posvícení „Perštejnská Kerwa“. Při tom si vzpomínám, že jsem jednou dostala turecký med. Při jedné příležitosti (to bylo dlouho po válce) mi koupil můj otec, když jsme byli v Kadani, velikou zmrzlinu. Později v Perštejně, když jsem si chtěla sama koupit zmrzlinu, žádala jsem prodavačku o „led“. Přátelsky se na mne podívala a řekla mi, že správné slovo je „Zmrzlina“.

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA