Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Fojtovice oživají díky dvěma dámám: Daniele Tylové a Petře Zavázalové

Během mého pátrání po nových plamíncích zájmu a patriotismu v pohraničí se mi ještě nestalo, aby hlavními osobami sdružení na obnovu zanikající sudetské obce byla dvě mladé dámy. Dodnes jsem si myslel, že tato činnost ženy spíše nebaví a svým mužům ji spíše tolerují. Fojtovice mi ale tento obraz změnily. Daniela Tylová je mladá energická žena, která odešla z lesklého života v Teplicích a usídlila se na konci světa. Jedině tak dnes lze charakterizovat obec Fojtovice nalézající se za vrcholky Krušných hor. To, co jsem paní Tylovou přivedlo a drží je klid, příroda a koně. Paní Zavázalová žije v Meziboří, na Fojtovicích a v Krupce pracuje. Hraniční přechod pro motoristy do Německa zde zřízen nebyl, takže zde chybí průvodní jevy takových přechodů. Nejsou zde kasína, vietnamská tržnice, benzínové pumpy.

Fojtovice dnes jsou torzem bývalé obce s 600 obyvateli. Dnes byste zde našli pouhých 60 obyvatel a to je ještě nikdy neuvidíte pohromadě. Přesto tato obec pod Komáří Vížkou pomalu ale jistě oživá. Daniela Tylová zde založila občanské sdružení které ve spolupráci s místním statkářem připomíná historii zapomenutého místa a také pečuje o rozvoj tradic a nových možností rozvoje. Proto zde proběhla akce Vánoce 2006 a Velikonoce 2007. Setkání s tradicemi, písněmi a pamětníky. Paní Tylová spolupracuje velmi úzce s německou stranou hor, hlavně s městem Geising. Bohužel ocenění za její práci se jí dostává hlavně z německé strany a nikoliv z české.

Aktuálně nejzajímavější činností na Fojtovicích je Kineterapie - možnost vození a ježdění na koních na nekonečných pastvinách Fojtovic. Pokud tedy máte zájem, přijeďte se svými dětmi či rodiči či prarodičí. Uvidíte, že koně a jejich citlivost jim udělají dobře.

Paradoxně tak paní Tylová a Zavázalová pracují na tom, aby Fojtovice již nebyly dále koncem světa a zároveň jejich domovem. Paní Tylová se sem odstěhovala za klidem a když rozvoj obce překoná jistou hranici, bude zase dál hledat konec světa, kde by se usídlila.

Představení Daniely Tylové. Příchod do Fojtovic z Teplic přes Krkonoše. Hledání místa na konci světa. Začátky budování agroturistiky. Práce s koňmi.

K zobrazení této položky je potřeba mít nainstalovaný Flash Player.

Představení Petry Zavázalové. Cesta z Meziboří na Fojtovice. Pomoc sdružení při financování aktivit.

K zobrazení této položky je potřeba mít nainstalovaný Flash Player.

Jakto že takové mladé a půvabné ženy se vrhly do obnovy rozpadlé sudetské vísky na hřebeni hor kde je zima a fouka... Inspirace přišla od německých rodáků. První byla výstava o historii obce.

K zobrazení této položky je potřeba mít nainstalovaný Flash Player.

Počet obyvatel Fojtovic. Jak funguje na Fojtovicích koňská terapie. Úzká spolupráce s místním statkářem. Možnosti dalšího rozvoje aktivit. Větrné elektrárny.

K zobrazení této položky je potřeba mít nainstalovaný Flash Player.

Pozvánka do Fojtovic od Daniely Tylové.

K zobrazení této položky je potřeba mít nainstalovaný Flash Player.

Písemná verze rozhovoru

Daniela Tylová a Petra Zavázalová

NAŠE NEJVĚTŠÍ DEVÍZA JE KLID

Daniela Tylová, narozená dne 11.7. 1971 v Teplicích. Dnes žije ve Fojtovicích a působí zde jako místopředsedkyně Občanského sdružení za obnovu Fojtovic od roku 2005.

V rámci své pracovní náplně na farmě ve se stará o výcvik místních koní pro použití v rámci nekomerční hipoterapie pro postižené děti. Sdružení finančně podporuje ve své činnosti místní farmář Michal Krajhanzl.

Petra Zavázalova se narodila 27.11.1978 v Mostě, ale celý život žije v Meziboří. Studuje Soukromou vysokou školu v Praze, obor Právo. Je svobodná, bezdětná. V občanském sdružení za obnovu Fojtovic působí jako projektový manažer. Je spoluzakladatelkou Nadačního fondu Obnova Krušnohoří, a tajemnicí Krušnohorské bílé stopy, o.s.

„Ve Fojtovicích bydlím už skoro šest let. Dostali jsme se sem v podstatě náhodou, protože jsme hledali bydlení někde na konci světa, kde jsou hory a sníh. Pocházím z Teplic, žila jsem ale několik let v Krkonoších a chtěla jsem zase zpátky na hory. Fojtovice nám zpočátku vlastně nic neříkaly, byl tu jen vítr a nepřizpůsobiví lidé. Asi po roce života zde jsme s místním farmářem Michalem Krajhanzlem založili Občanské sdružení za obnovu Fojtovic. Rozhodli jsme se, že začneme Fojtovice trochu obnovovat a dostávat do povědomí lidí. Aby to nebyl jenom takový zapadákov. Začali jsme budovat vizi – abychom sem nalákali lidi a byli schopni své aktivity financovat. Nabízíme agroturistiku a koně pro zážitkovou turistiku.“ DANIELA TYLOVÁ

Mezi nadšenci z Krušných hor, kteří se snaží v tomto regionu rekonstruovat historii a obnovovat tradice, jsem kupodivu zatím nenarazil na mnoho žen. Vy jste jednou z nich. Jak vaše činnost v Krušných horách začala?

DT: Zpočátku nejevila česká strana o naše aktivity žádný zájem, ze strany Krupky se nám nedostalo podpory. Ale věděla jsem, že když oslovím starostu Geisingu na německé straně, podporu získáme. Pan místostarosta Fischer se okamžitě ozval, že je to perfektní nápad, a poskytl nám kontakt na společnost Freundeskreis Voitsdorf, sdružující lidi odsunuté po válce. Několikrát do roka sem jezdí a procházejí svá rodná místa, společně vzpomínají. Když jsme je sem chtěli pozvat, byli nadšení a moc se jim líbilo, že se tady někdo stará o jejich „Geschichte“. Navedli nás na myšlenku uspořádat výstavu. A díky materiálům, které nám přinesli, a příběhům, které vyprávěli, jsem i já do jejich historie spadla… Mě do té doby historie nijak zvlášť nezajímala, nikdy jsem k tomu nebyla vedená. Ale jak jsem s nimi seděla a pozorovala jsem je, mluvila jsem s nimi, byli milí, zajímaví… Tak jsme zkrátka uspořádali výstavu, která myslím měla docela úspěch. Získali jsem na ni peníze z Evropské unie.

Jakou měla vaše výstava podobu? Kde jste sháněli materiál?
DT: Dělali jsme ji na koleni, nevěděli jsem totiž, jestli jsme peníze na ni opravdu dostali, to bylo oznámeno až za dva roky. Tady u nás nemáme místnost, kde by bylo možné výstavu instalovat, využili jsme konírnu. Koně jsme vyhnali ven a mě napadlo postavit tam balíky slámy, na které jsme připevnili panely.

Takže fotky, skici, půdorysy…
DT: Ano, a k tomu povídání s překlady. Vystavili jsme třeba kroniku muže, který tady žil. Psal v ní i o tom, jak probíhal odsun, jak se tehdy cítil… Nechali jsme to přeložit. Když jsme se učili o odsunu Němců, nic nám to neříkalo, ale když sami odsunutí Němci vyprávějí, jak se cítili, je to najednou velice zajímavé. Měli jsme s výstavou vcelku úspěch, lidé sem chodili. Teď už z naší výstavy zůstaly pouze venkovní tabule před infocentrem. Pořád nosím v hlavě myšlenku, že tady opravíme nějakou ruinu – je to hlavně otázka peněz – a vytvoříme stálou expozici. Po výstavě přišla další akce – Fojtovické Vánoce. Bylo velmi těžké dostat sem stánkaře. Nakonec ale přišlo hodně lidí, většinou z Krupky, a také němečtí sousedé. Pan místostarosta Fischer nám hodně pomáhá propagací v místních německých novinách.

Navštěvují vaše akce více Češi, nebo Němci?
Foto: Fojtovice 5.jpg
Akce Velikonoce ve Fojtovicích roku 2007
DT: Půl na půl. Jak jsem už řekla, pan Fischer z Geisingu nám zajišťuje propagaci. Němci sem jezdí rádi, takže jsme uvítací řeč na Vánoce měli také v němčině. Když se v Geisingu něco děje, i my se tam jdeme podívat. Myslím si, že to patří k mentalitě zdejších Němců – velice rádi se scházejí. Vyjdou si na procházku a najednou vidí, že se tady něco děje, tak se zastaví. Jsou prostě takoví.

Co plánujete dále?
DT: Rozjeli jsme hipoterapii, ale je to hodně nákladné. Rádi bychom ji postiženým dětem poskytovali zadarmo, takže sháníme sponzory. Na naše vlastní akce moc peněz není, většinou to platí Michal Krajhanzl. Na Vánoce jsem ručně vyráběla výzdobu do celých Fojtovic. Znovu bych to však už dělat nechtěla, protože to bylo velmi vysilující a nikdo to neocení. Tedy, lidem se to líbilo, jak já říkám – radši než hromadu peněz, když jsou lidé spokojení. Ale bylo to opravdu hodně náročné, protože já nedělám nic napůl, všechno musí být na 150 %. A pak ležím dva dny s migrénou.

Jaké služby s koňmi nabízíte?
DT: Plánujeme vybudování hipostezek. Chtěli bychom posadit lidi na koně, jít s nimi na Cínovec, kde bychom měli zázemí k odpočinku, a pokračovat třeba dál na Moldavu, kde by se přespávalo, a druhý den jít zpátky. To všechno máme v plánu, ale jsou třeba peníze. Hlavně aby nám Fojtovice nezastavěli novou zástavbou, to bychom si potom s koňmi ani neškrtli… Docela mi totiž nahnal strach územní plán Krupky. Plánují tu výstavbu rodinných domů a zasíťování. To by byla poslední rána, pak už by Fojtovice neměly to „kouzlo ničeho“. Tady je největší devíza klid. Život je tu opravdu krušný, neumím si představit, že tady bydlí rodina, která je zvyklá jezdit s dětmi do školy a na kroužky.

V čem spočívá to „kouzlo ničeho“?
DT: Je tu klid, to je opravdu naše největší devíza. Tady jste v úplně jiném světě, kolem sebe máte koně… Lidé z Prahy nám říkají, že tu jsme na konci světa. Přijela sem třeba s dcerou jedna paní z Prahy, která se chtěla učit jezdit na koni. Našla nás přes naše webové stránky. Upozorňovala jsem ji už mailem, ať si vezme jenom tepláky, že bude pořád špinavá, a že tady nejdou telefony, není tu žádný žádný obchoďák, není tu prostě nic. Přesto přijela a byla nadšená.

Ve Fojtovicích dnes zbylo pár domečků, statek, několik nepříliš vzhledných baráků a široširé pastviny. Jak to tu vypadalo dříve?
DT: Stával tu dokonce i kostel. Místní lidé si ho za vlastní peníze sami vystavěli. Bylo to v roce 1912. V padesátém osmém byly vesnice Habartice a Mohelnice spolu se školou, kostelem, poštovním úřadem a hřbitovem vyhozeny do povětří a sutiny byly odvezeny.
Zaměstnání lidé nacházeli hlavně ve dvou fabrikách na klobouky, v jedné se vyráběly slaměné, v jedné plstěné. Tovární budova dodnes stojí, dokonce jsme tam našli i nějaké staré stroje. Dále tu byl obecní úřad, kino a asi sedm hospod. V roce 1900 zde stálo 163 domů a žilo tu 820 obyvatel. Dnes je obyvatel asi 60, ale sama jsem je pohromadě nikdy neviděla.

Skončili odsunutí Němci z Fojtovic v blízkých obcích, nebo odešli dál?

DT: Kdepak, odešli do celého Německa. Říkali mi, že to bylo hodně těžké. Byli zvyklí, že mají své pole, louky, nic nebylo daleko – a najednou přišli do velkého města. Starostové německých sídel totiž mohli přijmout z každé skupiny uprchlíků třeba jen deset lidí. Do Frankfurtu deset, do Stuttgartu podobný počet, a tak je prostě rozdrobili po celém Německu. Najednou přišli do bytu, kde původní rodinu sestěhovali do dvou pokojů, aby třetí pokoj mohli dostat oni. Všichni je v podstatě nenáviděli.

Němci jim říkali „Rucksack Deutsche“.
DT: Bylo to prý velice psychicky náročné. Někteří to neunesli a spáchali sebevraždu. Já mám vlastně podobný příběh: můj děda byl Němec, babička Češka. Žili v Řetenicích a měli tři děti. Když měla být babička i s dětmi odsunuta do Německa – přestože děda zahynul ve válce, zrovna se narodil můj otec. Byla v šestinedělí a vyprávěla mi, že byla úplně nešťastná, čekala na Cínovci s kočárkem na vlak a říkala si, že jestli budou muset odejít, miminko to nepřežije. Otec mého dědy měl určitý vliv a nakonec babičce zařídil, že mohla zůstat. Mám tedy také německou krev, takže asi i proto tíhnu k Němcům. Jsem i taková „pünktlich“.

Jak vaši činnost ovlivňuje Chráněné území Krušné hory – východ? Chtěli byste, aby bylo CHKO v celých Krušných horách?
PZ: Už jsme to museli řešit a dotýká se to i místního statkáře, jeho pastvin. Hlavní otázkou je, že zde žije tetřívek, kterého má CHKO ochránit. Myslím si, a je to jen můj názor, že ochranáři jdou často pouze za ekologií a neberou ohled na ostatní, na místní obyvatele, kteří mají svoje aktivity. Chceme to tu rozvíjet, a omezení jsou velká, mnohem větší než na německé straně. Zúčastnila jsem se setkání lidí z Agentury ochrany přírody a krajiny a nás, kteří zde chceme podporovat běžecké lyžování. Říkali sice, že tetřívek nezná hranice, ale zatímco na německé straně jsou oficiálně běžecké trasy a tetřívkovi to nevadí, u nás s tím máme problémy.

Domnívám se, že CHKO by fungovalo, kdyby na něj byli místní lidé připraveni. Marketingově je to přece vynikající nápad – lidé budou udiveni tím, že ty „zničené“ Krušné hory jsou chráněným územím, a přijedou se podívat. Jde ale o to, zda jsou na to obce a investoři připraveni. Pokud připraveni budou a vyjednají si s agenturou lepší podmínky, bude to pro hory jen dobře.
PZ: Asi máte pravdu. Vzpomněla jsem si v této souvislosti na jednu historku. Jeden náš partner říkal, že ho jednou zastavili nějací lidé a říkají: „Prosím vás, kde tady máte ty pahýly? To už jsme v těch Krušných horách?“ On na to: „To už jste dávno.“ A oni: „Kde jsou tedy ty pahýly, o kterých se pořád píše? Pořád se opakuje, jak jsou Krušné hory zničené, a tady jsou nádherné lesy.“ Někde tedy už k určitému zlomu dochází.

V čem vidíte hlavní překážku rozvoje Krušných hor? Je to vykořeněnost lidí, nedostatek vztahu k místům?

DT: Lidé tu nemají k místům vztah. Není to zde zas tak atraktivní a lukrativní, aby to někoho zajímalo.
PZ: Hlavně je to naprosto nevýdělečná činnost. Trávíte čas tím, že jezdíte v rolbě, a nemůžete po běžkařích chtít ani korunu. Česká republika na to není připravená, zatímco třeba v Rakousku si zaplatíte za pobyt včetně toho, že budete využívat běžecké stopy.
DT: Zcela chybí podpora. Ve Fojtovicích máme techniku na to, abychom si perfektně udržovali cestu z Krupky. Jenže tuto cestu má na starosti SUSka, která má jenom jedno nebo dvě auta a upřednostňuje Cínovec. Krupku upravují až úplně na poslední chvíli. Když chtějí lidé v sobotu v devět hodin ráno vyjet nahoru a sněží, sedí v autě a čekají, protože je silnice neprůjezdná. Nabízím v Krupce, že se dohodneme – máme techniku, projedeme si to sami. Ale oni nám za to nechtějí dát žádné peníze. Zadarmo to dělat nemůžeme.
PZ: Podpora chybí, ale tím, že je teď o nás už víc slyšet a směrujeme své žádosti na město a na krajský úřad, dostáváme se do povědomí. Dva roky trvalo, než jsme na Krušnohorskou Bílou stopu od kraje získali jeden milion korun na provoz. Krajský úřad nám už tedy trochu vychází vstříc, snad se přidá i město Krupka. Musíme vyvíjet aktivity, aby se o nás vědělo a mohli jsme trochu snáze získávat peníze.

Pomohlo by vám, kdyby tu byl hraniční přechod pro motoristy? Mohli byste se tak přímo napojit na Německo…
DT: Myslím, že ani ne. Pomohlo by, kdyby se cesta z Cínovce sem udržovala i v zimě. V Německu, v Rakousku se cesta udržuje až k domu, kde někdo bydlí, i když je to na konci světa. Naši první sousedé z Německa, dva kilometry od nás, mají perfektní cestu až k domu, kterou jim navíc udržují. Je to jenom věc dohody, my také máme techniku, cestu si sami můžeme projet. Ve Fojtovicích si snad nikdo ani neuvědomí, že cestu bychom si mohli udržovat. Na zastupitelstvu všichni sedí, koukají, nikoho to nezajímá. Dobrá polovina zastupitelu tu nikdy nebyla.

Život zde vám přináší spoustu strastí, ale přesto jste tu rády a baví vás to tu.
PZ: Je to tak. Vždycky je nějaké období, kdy se připravují akce a máme stres. Ale pak zase přijde klid a pohoda. V létě tu pobíháme jenom v plavkách a máme klid.
DT: Je to tu prostě jiné. Psa mám venku celou dobu, ani nevím, kde běhá. Koníci jsou i mimo ohradu, děti si můžou pohladit hříbata. Spousta lidí říkala, jak to že mám tak hodné koně, že se nechají hladit. Ale když už sem lidi přivedu, nemůžu mít divoké a nevychované koně ani psa.

Diskuse

[1]  nález pes Přestanov, mail

Dobrý den, do útulku Děčín přibyl nalezený mohutný NO z Přestanova, fotky na webu útulku zde http://www.utulek-decin.estranky.cz/stranka/argo Argo krásný mohutný německý ovčák středního věku. Byl nalezen 1.2.2010 v obci Přestanov. Je temperamentní, poslušný, ovládá povely. Vzhledem k lokalitě nálezu je možné, že ho někdo bude mít problém sehnat u nás, pokud nemá internet, můžete dát zprávu do Fojtovic o jeho nálezu? V Přestanově to již vyhlásili, ale odtamtud není. Přeji krásný den. S pozdravem Dana Bočková http://utulky.estranky.cz www.utulek-decin.estranky.cz

[2]  VOLF Miloslav, mail

Dobrý den-chtěl by jsem vám nabídnout pár starých fotografií mého dědečka, který ve Fojtovicích sloužil jako četník v roce 1938 při strá ži hranice.Ještě jako kluk jsem ho poslouchal, když vyprávěl a to jméno Fojtovice si pamatuji do dneška.Jsem již už také v důchodu a ty fotografie jsem našel při vyklízení půdy.Pokud budete mít zájem, dát si je např.do kroniky, prosím napište na můj E mail, rád vám je někomu pošlu.

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA