Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Ignaz Sichelbarth z Nejdku

Čína a Evropa
Mosty mezi kulturami
Ignaz Sichelbarth z Nejdku
(1708 – 1780)
Misionář, malíř a mandarín na dvoře císaře v Pekingu
Jeho život, dílo a obrazy
Zpracoval Dr. Erich Zettl, Fachhochschule Konstanz, květen 2004

Kdo asi z našich krajanů zná jméno Ignác Sichelbarth? Pravděpodobně je většině z nás neznám. A přece patří k nejvýznamnějším a nejzajímavějším osobnostem našeho domovského města.1) Dnešní nejdečtí občané znají přinejmenším jeho jméno a místo jeho úmrtí, protože od 24. 10. 1999 je na nejdecké skále pod věží umístěna jeho pamětní deska s nápisem:
*26. IX. 1708 Nejdek R.P. Ignác Sichelbarth S.I. †6. X. 1780 Peking.2)
Sichelbarthova životní pouť je jedinečná. To, že se v první polovině 18. století dostal člověk z Nejdku až do Číny a tam s vysokými poctami zemřel, je téměř neuvěřitelné. Zřejmě byl umělecky opravdu nadaný a můžeme se domnívat, že jako malíř působil již ve své vlasti. Zvolil si však jiný cíl než kariéru na dvoře některého evropského knížete.
Roku 1736 vstoupil v Brně jako novic do jezuitského řádu. Od roku 1739 studoval v Olomouci teologii a připravoval se na misionářskou činnost. Roku 1743 jej nacházíme ve skupině spolubratří v Lisabonu. Odtud vedla jeho cesta kolem Afriky a Indie do Makaa, které bylo výchozím místem čínské misie. Roku 1745 dosáhl svého cíle – Pekingu. Co ho lákalo do Číny?3)
Mosty mezi kulturami
Již roku 1601, jeden a půl století před příchodem Sichelbartha, se v Pekingu usadil italský jezuitský páter a misionář Matteo Ricci. Byly tak položeny kulturní mosty mezi Evropou a Čínou – jev, který nemá v historii obdoby. Ricci a jeho společníci se zařadili taktně a tolerantně do čínské společnosti. Naučili se jejich řeč, vážili si jejich kultury a získali tak přátelství vysokých čínských úředníků a učenců, kteří se zajímali nejenom o křesťanství. Přijímali s povděkem i jiné stránky západní kultury: evropskou matematiku a geometrii, astronomii a kalendář, geografii, kartografii, techniku a medicínu.4)
Mosty mezi kulturami však nevedly jenom jedním směrem. Misionáři psali knihy a dopisy, ve kterých podávali velmi pozitivní obraz Číny. Vzbudili tím v Evropě živý zájem o zemi Dálného východu. Portugalské a v 17. století holandské a anglické obchodní lodě přivážely také do Evropy stále více čínských produktů: čaj, hedvábí, umělecké předměty, a především velmi obdivovaný, úchvatnými obrazy a vzory zdobený porcelán.5)
Když Ignác Sichelbarth trávil své mládí v Nejdku a studoval v Brně a Olomouci, vystupňoval se v Evropě zájem o Čínu do módnosti. Nadšení, které jistě zažil i mladý Sichelbarth, možná vzbudilo jeho přání odejít na Dálný východ jako misionář.
Umění – kulturní mosty
Matteo Ricci přinesl císaři dárky z Evropy, mezi jinými i obraz Madony s Jezulátkem a mědirytinu Benátek. Obrazy vzbudily mezi úředníky a umělci na císařově dvoře překvapení. Číňané měli také vysoce vyvinuté umění, západní malířství však ukázalo zvláštnosti, které čínské umění neznalo: zářivé olejové barvy, silné stínové efekty a perspektivu, tedy charakteristické znaky plastického, realistického umění evropské renesance a baroka.6)
Ricci a jeho společníci si hned uvědomili, jaký má umění význam pro jejich misii. Obratně využili překvapení Číňanů obrazy a vzbudili jejich zájem o obsahovou stránku. Avšak misionáři přinesli do Číny nejen obrazy svatých a ilustrace z bible. Mědirytiny evropských měst a učebnice architektury zprostředkovaly císaři a jeho úředníkům poznatky o západní kultuře. Evropští umělci se tak stali jakožto služebníci panovníka velmi vítanými.
1
V roce 1715 začala na dvoře císaře nová etapa v historii umění. Toho roku tam přišel jeden Miláňan, který tam potom více než polovinu století určoval malířský styl. Byl to jezuita Giussepe Castiglione (1688 – 1766). Castiglione byl učitelem svých mladších kolegů, Francouze Jeana Denise Attireta (1702 – 1768) a nejdeckého rodáka Ignáce Sichelbartha. 7)
Krize misie v Číně v 18. století
V Číně se od dob prvních jezuitských misionářů mnohé změnilo. Stará císařská dynastie Ming roku 1644 padla. Ze severu napadl Čínu válečný národ Mandžu a obsadil zem i císařský trůn. Nad střední říší pak až do roku 1911 panovala dynastie Mandžu.
Změnilo se i postavení katolické misie v Číně. Od počátku 18. století byla v těžké krizi. Čínská státní filosofie, konfucianismus, byla dogmaticky strnulá a neochotná nadále trpět cizí vlivy. Na pokraj zhroucení přivedla misii i církev sama. Kurie příkře odmítla svými dvěma edikty v letech 1704 a 1742 jezuity tolerované uctívání konfucianismu a kult předků, což bylo staletou tradicí čínské kultury.
Od té doby byly takové rituály považovány za pohanské pověry a za zradu katolických dogmat. To v Číně vedlo ke zklamáním, zmatku mezi novými křesťany a k narůstání nepřátelství proti nim a misionářům. Vystupňovalo se to až k vypovězením a veřejnému pronásledování. Křesťanské misie byly od té doby nežádoucí. Stále vítanými však zůstávali jezuitští astronomové, matematici, geografové, technici a umělci. Za tohoto stavu se do Pekingu dostal roku 1745 Ignác Sichelbarth. Ještě téhož roku jej do svých služeb povolal císař.8)

Život a práce na dvoře císaře
Pokud Sichelbarth doufal, že bude činný jako misionář nebo že bude malovat obrazy svatých a zdobit jimi kostely, pak byl jistě zklamán. Dopisy ani písemné poznámky se od něj nezachovaly. O práci a životních podmínkách na dvoře císaře jsme však přesto dobře informováni prostřednictvím zpráv jeho kolegy a spolubratra Attireta a od jeho krajana pátera Johanna Waltera z Bíliny:
Všechno, co jsme malovali, bylo nařízeno císařem. Nejprve jsme kreslili náčrtky, které pak on schválil a podle libosti změnil nebo nechal předělat. Ať byly ty korektury dobré nebo špatné, bylo nutno je provést, aniž se směl někdo opovážit vyjádřit o nich svůj úsudek.9)
Dozor císaře byl přísný a pracovní podmínky tvrdé: Nejhorší práci mají malíři (tolik Johann Walter). Protože je panovník nenasytný milovník malířství, musí být malíři u práce od časného rána do pozdního večera po celý týden. Jen v neděli smějí nechat ruku odpočinout od malování.10) Malíři však přesto vše trpělivě snášeli. Jejich služba, jak doufali, zachová panovníkovu přízeň také jejich bratřím a spolukřesťanům v těchto pro misii tak těžkých dobách:
Být připoután k mocnáři, jen o nedělích či svátcích mít sotva čas na motlitby, zřídka moci něco namalovat podle vlastního vkusu a inspirace, být vystaven tisícům různých nepříjemností, ... to vše by mě přimělo se co nejrychleji vrátit do Evropy, kdybych nebyl přesvědčen, že uměním svého štětce prokáži víře nejlepší službu tím, že udržím císařovu přízeň k misionářům a že na konci té práce a strádání mě čeká ráj.
Přes námahu a „tisíce nepříjemností“ si byli umělci z Evropy asi dobře vědomi toho, že jim je dopřáno pocty, o jaké může většina Číňanů jenom snít. To, co napsal Attiret, platí jistě v nezmenšené míře i pro Sichelbartha:
Byl jsem přijat císařem Číny tak dobře, jak jen může být přijat cizinec panovníkem, který si myslí, že je jediným na světě, že každý člověk, zvláště když k němu přijde z ciziny, se musí cítit šťastným, že smí být v jeho službách. Být císaři nablízku, mít dovoleno jej vidět a s ním hovořit, je pro Číňana to největší štěstí. Větší odměnu nezná. Kdyby se tato přízeň dala koupit, nebyla by jakákoli cena pro císařovy poddané příliš vysoká.11)

2

Sichelbarthovo dílo
Ze Sichelbarthových prací se dochovala jen malá část. Jsou to asi dva tucty obrazů zvířat, převážně v krajině. Jsou uloženy v muzeu starého císařského paláce v Pekingu a v Národním palácovém muzeu v Taipei na Tchajwanu. V Taipei je jeho nejvýznamnější z dochovaných obrazů – Sto jelenů v krajině. Je to kresba na pásu hedvábí o výšce 42 cm a délce 4,23 m.12)
Žádný obraz s náboženskou tematikou od něj neznáme. Není divu. To, co měli umělci malovat, určoval císař. To, co jsou pro dnešního premiéra tiskoví fotografové, byli pro Qian Longa,13) to bylo jeho jméno, evropští malíři. Nesčíslněkrát portrétovali panovníka, jeho prince, mandaríny, důstojníky, vazaly a konkubíny. Tak jako jeho předkové mandžu, byl i Qian Long vášnivým jezdcem a lovcem. Zadával proto svým umělcům zobrazování loveckých scén, koní, psů a jelenů. Věnoval-li některý mongolský kníže císaři jako hold koně, byla tato velká událost zobrazena.14)
V letech 1756 a 1757 vedl císař proti povstavším cizím mongolským kmenům na západní hranici Číny polní tažení. Všichni velitelé dostali rozkaz nechat pořídit skicy z bitevních scén. Po návratu vítězné armády byly některé z nich, asi pod vedením jezuitských malířů, přeneseny na velké hedvábné závěsy a zavěšeny v císařském „Pavilonu purpurového lesku“.15)
Je neuvěřitelné, že tenkrát, více než dvě stě let před partnerstvím měst Augsburg a Nejdek, došlo mezi oběma městy k uměleckému kontaktu jejich občanů, zprostředkovanému čínským císařem! Jezuité tehdy přivezli do Pekingu a dali císaři mědirytiny augsburgského umělce Georga Philippa Rugendase (1666 – 1752). Důvod byl aktuální – mědirytiny představovaly válečné scény. Qian Long byl vyobrazeními augsburgského umělce unesen. Přál si mít také takovou sbírku, a sice mědirytiny zobrazení jeho bojů a vítězství nad Mongoly.
Císař potom nařídil: „Přeji si, aby těch šestnáct zobrazení vítězství, kterých jsem dosáhl při dobytí říše Džungazů a sousedních mohamedánských zemí a které jsem nechal namalovat Lang Shingem (Castiglione) a jinými evropskými malíři, kteří jsou v Pekingu v mých službách, bylo posláno do Evropy. Tam nechť jsou vybráni nejlepší umělci, aby každý z těchto obrazů dokonale v detailech převedli na měděné desky... „19)
Lodí francouzské Východoindické společnosti byly obrazy dopraveny do Francie a v Academie Royal de Peinture et Sculpture v Paříži nejlepšími francouzskými mědirytci přeneseny na měděné desky. Poslední mědirytiny a jejich předlohy se do Číny vrátily roku 1775. Na císaře udělaly velký dojem, jak o tom napsal v dopisu jeden misionář: Jeho veličenstvo bylo mědirytinami svých vítězství tak spokojeno, že přikázalo pořídit další nákresy.17)
Další objednávky následovaly po nových polních taženích. Byly portrétováni zasloužilí důstojníci, ba dokonce i bývalí tatarští protivníci, kteří přeběhli k císaři. Na těchto pracích se bezpochyby podílel i Sichelbarth. Francouzský jezuita Amiot popsal, jak se pří portrétování chovala západomongolská knížata: O Tatarech, kteří nebyli zvyklí se vídat portrétované, se říká, že byli celí bez sebe, když se na plátně poznávali a mohli vidět s celou parádou. Vzájemně se nad sebou smáli, když po několika tazích štětcem mohli rozeznat svou podobu. Upadali až do extáze, když byl portrét dokončen.18)
Sichelbarthův malířský styl
Sichelbarth sloužil panovníkovi, který měl rád umění a poezii a vážil si jich. Obrazy
obohacoval vlastními verši a nápisy a k překvapení malířů příležitostně sám bral do ruky
kreslící úhel. Císař přirozeně očekával, že jeho evropští umělci budou malovat čínským způ-

3

sobem. V jejich malbách jsou však rozpoznatelné evropské prvky, které císař trpěl a
možná že i oceňoval. Vznikl tak jedinečný, kombinovaný čínsko-evropský styl. Zavedl jej Castiglione a dovedl do mistrovství. Jeho mladší kolegové Attiret a Sichelbarth jej od něj převzali.
Lidské postavy, portréty nebo zvířata, zobrazená tradičním čínským způsobem, působí na Evropana plošně a lineárně. Stejné motivy jezuitských malířů se jeví plastičtější a realističtější, protože tělesná zaoblení jsou zvýrazněna světlem a stíny. Všimněme si toho u Sichelbarthových obrázků jelenů, koní nebo opiček pod borovicí. Stín je na nich ovšem podle přání císaře často jen naznačen. Zřetelně je vidět rozdíl oproti čínskému stylu na mnohem výraznějších efektech světla a stínu u evropských obrazů pozdního baroka. Pozadí Sichelbarthových obrazů zvířat je buď neutrální nebo s čínskou krajinou, často dokreslovanou čínskými malíři. I na nich jsou však rovněž často patrné evropské prvky.19)
Olejomalby se nedochovaly žádné. Císař dával přednost malbám čínskými vodovými barvami na hedvábí nebo na papíru. Výjimkou jsou mědirytiny válečných scén. Zde císař plně akceptoval evropskou techniku a styl augsburgského umělce. Nesmíme se ovšem domnívat, že pařížští mědirytci okopírovali dodané předlohy detailně a stylově věrně. Na hotových mědirytinách lze poznat Sichelbárthovu osobitost jen s obtížemi.20)
Je pozoruhodné, že když se Evropa v 17. a 18. století otevřela čínským vlivům, převzala Čína současně prvky evropského umění. V Evropě končilo toto období kulturního přemostění dozníváním rokoka a francouzskou revolucí (1789), v Číně o něco později dožitím posledních jezuitských malířů.
Pocta a vyznamenání
Na Sichelbarthův život a působení se nám dochoval jen jednou jasnější pohled. Bylo to, jak sdělují jeho kolegové v dopisech, jednoho dne v sedmdesátém roce života na vrcholu jeho životní pouti.
Toho dne byl Sichelbarth... vyzván, aby přišel do paláce. Tam ho potkal císař. Při malování monarcha předstíral, jako by si poprvé všiml, že se mu chvěje ruka. „Vaše ruka se chvěje“, povídá císař. „To nic, pane. Jsem ještě pořád schopen malovat“. „Jakpak jste stár?“ Páter odpověděl:“Sedmdesát let“. „Proč jste to neřekl? Nevíte co jsem učinil pro Castigliona v sedmdesátém roce jeho života? To samé učiním i pro vás“ .
Ovšemže to císař Qian Long věděl dávno, protože pocta a dary byly připravené: Šest hedvábných šátků prvotřídní kvality, roucho mandarína, velký řetěz z achátů a různé jiné věci. Avšak to skutečně významné byly čtyři znaky písma (na desce), které císař na počest pátera vlastnoručně napsal.21)
Sichelbarth vstoupil do nosítek s baldachýnem, která neslo osm nosičů. Průvod potom asi hodinu a čtvrt kráčel i s dary celým městem. V čele průvodu bylo dvacet čtyři hudebníků a čtyři mandaríni na koních. Další mandarín, pověřený císařem, doprovázel Sichelbartha. To vše se konalo za účasti velkého množství lidu. Když průvod došel do sídla jezuity, byl tento všemi misionáři slavnostně pozdraven. Nového mandarína uvedli do přijímacího sálu, kde byl podáván čaj. Jeden úředník ode dvora misionářům řekl, že to byla pocta, kterou by nebylo možno koupit ani za milión.22)
Konec a uznání zásluh
Po tomto vyznamenání zbyly Sichelbarthovi ještě tři roky života. Svou nemoc, opotřebení obou holenních kostí, snášel s velkou trpělivostí. Pravděpodobně trpěl artrózou kloubů kolen.
Zemřel 8. října 1780. Císař pro něj nechal postavit nádherný náhrobek s výčtem jeho zásluh v čínském a latinském jazyku. Budiž zde uveden překlad části čínského textu:

4
... pocházel ze země Böhmen (Čechy) na velkém západě... Příchodem do Číny, aby tam šířil (křesťanské) učení, se mu splnilo jeho dlouhodobé přání... (1745) byl za své vynikající schopnosti císařem povolán do hlavního města, aby mu tam sloužil jako malíř. Pracoval dlouhá léta horlivě v Ruyi – Institut („Akademie“ v císařském paláci) k císařově plné spokojenosti. Dostalo se mu opakovaně projevů císařovy přízně a velkorysých darů. Byl jmenován prvním ředitelem správy císařových parků a dostával plat mandarína třetího stupně.
Ve čtyřicátém druhém roce vlády Qian Longa (1777) se mu dostalo pocty veřejné oslavy jeho sedmdesátých narozenin. Byla mu přitom předána deska, na kterou císař vlastnoručně napsal: „Ať žije (host) z daleké země!“ Nelze nalézt slova, kterými by se dala popsat úcta, kterou si svým příkladným životem získal. Vynikal zejména ctností stálosti a trpělivosti. Zemřel... (6. 10. 1780) ve věku sedmdesáti tří let. Po jeho smrti věnoval císař dvě stě stříbrných taelů (tolarů) z císařské pokladny na krytí nákladů jeho pohřbu.
V latinském textu je ještě zmíněno, že dlouhá léta snášel s velkou trpělivostí opotřebení obou holenních kostí.23)
Sichelbarthův hrob na hřbitově misionářů v Pekingu se zachoval neporušen více než jedno století. Při povstání boxerů (1900), zaměřených nepřátelsky proti cizincům, byl hřbitov zpustošen. Podruhé došlo ke zpustošení během kulturní revoluce v letech 1966 a 1970. Také Sichelbarthův náhrobek nese stopy poškození. V osmdesátých letech byly kamenné náhrobky s pietou restaurovány, znovu postaveny a dnes patří ke státem chráněným památkám Pekingu.24)
Na hlavě náhrobku lze rozeznat dva do sebe vpletené draky, kteří představují čínské císařství. Hrají si s perlou, starým buddhistickým symbolem splněného přání a štěstí. Pod nimi je kříž a monogram jezuitů IHS. Tato souhra symbolů čínské a evropské víry na jednom jediném památníku je opět znamením tolerance, vzájemné úcty a mírového propojení kultur, na kterém měl Sichelbarth nemalý podíl.

Seznam literatury
Další, snadno přístupné informace, lze nalézt v Egerländer biographischen Lexikon od Josefa Weinmanna a v pracích Josefa Jaksche a Rudolfa Grulicha. Grulichova doměnka, že Sichelbarth pochází z Neuhausu v dnešním Jihočeském kraji (Jindřichův Hradec), je však mylná (viz odvolávka č. 1).
Z některých Sichelbarthových obrázků v pekingském palácovém muzeu nebylo možno získat kopie. Zde uvedené kopie jsou z katalogu The Golden Exile z Makaa a z National Palace Museum Taipei. Tyto katalogy jsou ovšem v Evropě obtížně dostupné. Totéž platí pro práce Edwarda J. Malatesta a Gao Zhiyu: Departed, yet Present, kde je uveden otisk nápisu na Sichelbarthově náhrobku s čínským a latinským popisem jeho zásluh.
Historické prameny 18. století k Sichelbarthovu životu jsou uvedeny u Dehergna, Phistera a Thiema (viz dále).

5

6
Odvolávky a vysvětlivky
1) Rudolf Grulich považuje Neuhaus (Jindřichův Hradec) ve dnešním Jihočeském kraji za jeho rodné místo (Sudetendeutsche Zeitung, 6. 2. 2004). To je ovšem omyl. Latinské označení „Boemus Neodecensis“ (Böhm z Nejdku) v archivu jezuitů v Římě poukazuje jednoznačně na Nejdek. Pátrání v církevním archivu matrik v Plzni, ke kterému dal podnět Mgr. Pražan z Nejdku, potvrdilo místo původu Nejdek. Jméno Sichelbarth je v okolí Nejdku neobvyklé, avšak ne ojedinělé. Weinemann uvádí v Egerländer biographischen Lexikon Tadäuse Sichelbartha z Blatné (sv. II., str. 196). I on byl malířem.

2) Dík za toto sdělení patří ing. Miroslavu Holečkovi a Mgr. Pražanovi z Nejdku. Reliéf na skále pod věží znázorňuje vedle postavy malíře Sichelbartha nejdeckou věž a císařský palác v Pekingu. Reliéf pochází od Markéty Horňákové, absolventky kamenické školy v Hořicích v Podkrkonoší.

3) Weinemann, sv. 2., str. 196.
Deherge, str. 247.
Grulich, Der Beitrag der böhmischen Länder, str. 117.

4) Z bohaté literatury k jezuitské misii budiž jmenován Georg Dunne H.S.J.: Das große Exampel, Die Chinamission der Jesuiten (překlad z amerického originálu), Stuttgard 1965; viz také Grulich: Von Neuhaus nach Peking, Sudetendeutsche Zeitung, Folge 6,
str. 3., 6. 2. 2004, a Sullivan str. 42.

5) Z množství literatury k obchodu s porcelánem jmenujeme Barbaru Harrison: Porzellan – Der Kaiser als Unternehmer, in Europa und die Kaiser von China, str. 92.

6) Kao, Mayching, str. 251 f. Kao zaznamenává také čínskou literaturu.
Sullivan, str. 46.

7) Kao, Mayching, str. 253 f
Mungello, str. 46 f
Sullivan, str. 46
Loehr, str. 54 f
Walravens, str. 48

8) Mungello, str. 37
Grulich, Der Beitrag der böhmischen Länder, str. 114.
Grulich, Von Neuhaus nach Peking,str. 3
Sichelbarth dostal čínské jméno Ai qi – meng, vyslovované přibližně „aj tši mung“.

9) Citováno podle Veita, str. 153

10) Citováno podle Grulicha z Der Beitrag der böhmischen Länder, str. 115.
Viz také Grulich: Von Neuhaus nach Peking,str. 3.

11) Citováno podle Veita, str. 153.
12) The Golden Exile, str. 54 ff
Katalogy Národního muzea paláce v Thaipei č. 14, str. 95 f a č. 21, str. 145 – 147. V posledně jmenovaném je obraz s jedním stem jelenů.
7
13) Jméno císaře Qian Long se přibližně vyslovuje jako „tjen lung“.

14) Kao, str. 264
Sullivan, str. 71

15) Walravens: China illustrata, str. 38 f
Müller – Hofstede, Walravens: Paris – Peking, str. 163 f
Fuchs: Entwürfe, str. 101 ff

16) Walravens: China illustrata, str. 44
Müller – Hofstede, Walravens: Paris – Peking, str. 166

17) Müller – Hofstede, Walravens: Paris – Peking, str. 166

18) Veit, str. 155

19) Kao, str. 265 f
Munghello, str. 46
Sullivan, str. 71
The Golden Exile,str. 257

20) Walravens: China illustrata, str. 44

21) Pfister, str. 831
Podle čínských představ mu mohlo být již roku 1777 sedmdesát let.

22) Popis podrobností průběhu oslav se ve zprávách následujících autorů poněkud liší:
Pfister, str. 831
Jaksch, str, 28
The Golden Exile,str. 253

23) Malatesta, str. 233
„Tael“ lze přirovnat k evropskému „Taler“ – tolar.

24) Malatesta, str. 45 f.

8

Obrazy
1. Výřez z obrazu „Sto jelenů v krajině“.
Katalog Národního palácového muzea v Taipei (NPM), č. 21, str. 147.
Délka obrazu 423 cm, výška 42,5 cm; hedvábí.
Obraz věnovali císaři jeho úředníci. Císař Qian Long i jeho syn a vnukové si obrazu
velmi vážili. Císař jej nařídil uchovávat v hale císařského paláce.
1a) „Sto jelenů v krajině“, celkový pohled. Katalog NPM Taipei č. 21, str. 145 / 146.

2. Dvě opičky pod borovicí.
Katalog NPM Taipei č. 14, str. 107; 139 x 100,8 cm; papír.

3. Dva lemurové pod stromem.
Katalog NPM Taipei č. 14, str. 109; 121 x 90 cm; papír.

4. Dvě opice pod platanem.
Katalog NMP Taipei č. 14, str. 105; 121 x 90 cm; papír.

5. Kobylka „Zářivý oblak“.
Katalog Golden Exile, str. 54; 228 x 275 cm; hedvábí.
Vlevo nahoře vlastnoruční císařova poznámka.

6. „Vzácná štěstí přinášející kobylka“.
Katalog Golden Exile, str. 55; 228,5 x 275 cm; hedvábí.

7. Kůň „Železná podkova“.
Katalog NPM Taipei č. 14, str. 95; 229,3 x 276,5 cm; hedvábí.
Koně věnoval císaři roku 1772 jeden mongolský velmož.
Vpravo nahoře vlastnoruční císařův nápis.

8. Kůň „Dobré štěstí“.
Katalog NPM Taipei č. 14, str. 97; 229,5 x 276,6 cm; hedvábí.

9. „Vzácný štěstí přinášející kůň“ pod stromem.
Katalog NPM Taipei č. 14, str. 103; 207 x 163,4 cm; hedvábí.
Koně věnoval císaři jeden mongolský velmož.

10. až 19.
Album s deseti listy „Deset nádherných psů“.
Katalog Golden Exile str. 56 až 65; každý obraz 24,5 x 29,3 cm; papír.
20. Bílý sokol na španělské stěně.
Katalog NPM Taipei č. 14, str. 101; 179,2 x 89,5 cm; hedvábí.

21. Bílý sokol na španělské stěně.
Katalog NPM Taipei č. 14, str. 99; 178,4 x 98,5 cm; hedvábí.
Sokola věnoval císaři roku 1776 maršálek Heilongjiangu.

9
22. Mongolští důstojníci.
Dílna Giuseppe Panzi a Ignace Sichelbartha kolem roku 1776.
Katalog Europa und die Kaiser von China, berlínské slavnosti, Frankfurt 1985, str. 152.

23. Ilusionistický obraz stěny a stropní malby v tzv. Juan Qin Zhai v palácovém
komplexu, který nechal císař zřídit v letech 1771 až 1776 pro svůj odpočinek.
Stěny a strop jsou malovány tak důvtipně, že vzniká dojem, že lze jimi skrze
květinové klenutí na stropě a bambusový plot vpravo vidět ven. Umělce neznáme,
avšak evropský vliv je nesporný. Protože v té době byli již Castiglione a Attiret mrtví,
je zcela možné, že zde spolupracoval Sichelbarth. Možná že celý projekt vedl. „Byla
snad pocta, uspořádaná o rok později Sichelbarthovi, poděkováním císaře za tuto
službu?“ (tolik Mayching Kao v European Influences in Chinese Art, str. 296 f. Viz
seznam použité literatury).

24. Mědirytina od B. L. Prevota podle předlohy Sichelbartha „Podrobení se obyvatel
města Ili“.
Mědirytina pořízená ve Francii roku 1769.
Katalog Europa und die Kaiser von China, berlínské slavnosti, Frankfurt 1985, str. 167.

25. Sichelbarthův zaměstnavatel císař Qian Long (vládl 1736 až 1796).
Obraz od malíře Giuseppe Panzi.
Katalog Europa und die Kaiser von China, str. 163.

26. Otisk čínského a latinského nápisu na Sichelbarthově náhrobku.
Malatesta: Depart yet Present ..., str. 233; viz seznam použité literatury.

27. Sichelbarthův náhrobek na hřbitově misionářů Zhalen v Pekingu.
Foto: Marlies Rötting, Peking.

10

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA