Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Rozhovor s paní a panem Hennig z Deutsch Neudorf v Krušných horách

Jsem paní Hennig rozená Kaden z obce Deutsch neudorf. Bylo mi na konci 2. světové války 16 let a byla jsem středoškolačka. Vyhnání odsun jsem zažila jako mladá dívka, ptali se mě jestli bych na hranicích nevyplňovala pomocné průkazy (něco jako pasy - propustky). Vyhnaní, kteří přišli k nám do vsi dostali formulář na kterém byli registrováni. To je vlastně to, co jsem v tu dobu dělala. Samozřejmě jsem potkávala známé, měla jsem rodinu z Černic, kterou jsme znali, já jsem je poslala k nám domu k mým rodičům aby si mohli lehnout do vany a umýt se. Lidé kteří přicházeli, byli všichni, jak to mám říci, byli vyděšení, rozrušení, hladoví, a špinaví. Zažila jsem také jak jedno dítě umřelo přímo na hranicích, bylo to malé dítě v dětském kočárku, u kterého jsme nevěděli, kde ho máme zaregistrovat, jestli na českou nebo na německou stranu.
Bylo bez rodičů? Nebo?
Bylo s rodiči, ale bylo mrtvé, ale i přes to muselo být někde přihlášeno. Kde ho potom přihlásili, to už nevím. To je to co jsem osobně zažila, bylo to prostě tak.
Jako mladí lidé jsme vykopávali brambory na české straně, protože na české straně nebyl skoro nikdo, kdo by je vykopal, a my jsme na německé straně neměli skoro co jíst, tak jsme pro krajíc chleba a kýbl brambor šli na českou stranu a tam jsme pomáhali s vykopáváním brambor, které zasadili ještě němci, ale ti už tady nebyli, tak jsme jako mladé holky směli pomáhat. Moji rodiče měli známého z Katharinenbergu, který se dobře znal s mým otcem, ten se najednou objevil před našimi dveřmi, a ptal se jestli může dovnitř. On utekl z tábora Malteuern po celé dny se schovával na české straně v kopřivách, pak přešel na německou stranu a mi jsme mu poskytli u nás doma azyl. Přišel zavšivený a špinavý. Pamatuji si přesně, moje matka říkala: „můžeš dovnitř, ale nejdřív musíš do vany“. Nám vyprávěli že vesnice byla už tak přelidněná utečenci, že už nevěděli co s nimi.

Víte kam ti utečenci poté přišli?
Z části byli v tělocvičně, z části v „barákách“, byli také z velké části, protože se zde lidé mezi sebou dobře znali, u známých, ale bylo to jen přechodné, museli jít dále, museli si najít nové místo pobytu, ale mnoho jich zde i zůstalo. Ale všichni nemohli zůstat zde ve vsi u přátel.
Utečenci dostali pokoj, nebo sofa (pohovku), nebo něco na přespání. A časem museli dostat i nějakou práci. V tomto se pro utečence hodně udělalo ze strany obce. Jinak k tomu můžu málo říct, u nás byli přijati přátelsky s politováním. Když musí soused ze svého odejít je to něco jiného než když přijde úplně cizí člověk, a chce najít přístřeší. Já jsem, my jsme tady zažili věci, ale to nemá nic společného s hranicí.
Přišli utečenci z Polska, mezi nimi byl i 16 letý mladík, úplně sám bez rodičů, beze všeho. Toho jsme u nás také přijali. Nedávno zavolal, pamatuje si ještě dnes, jak zde byl dobře přijat. Dávám tím jen příklad jak lidé na utečence reagovali.

Jak jste zažila - když Češi doosídlovali druhou stranu hranice? Jaké to pak bylo?
O těchto Češích, co přišli hned po válce, nemohu říct nic dobrého. Z největší části to byly lidé, kteří se v těchto domech usadili, které vyhospodařili, vybydleli, kteří všechno co bylo ze dřeva stopili.. atd, a také kradli. Byla to hrozná doba, ale bylo to tak. Vůbec jsme tomu nerozuměli, káceli stromy tak vysoko aby se nemuseli ohýbat, byla to opravdu hrozná doba. Existovali určitě i lepší lidé na české straně, když teď jdeme do vsi, tak se domy zase pěkně opravují a všechno je v pořádku. V té době po odsunu se úplně všechno rozpadlo.Byli tam také malé dřevařské provozovny takové jako u nás tady, ty všechny zanikly. To všechno zaniklo.

A dnes se už přeshraniční vztahy uvolnily?
Ano, ono se to hodně uvolnilo. Opravdu, je to zase podobné jako dřív, když jsme mohli sem a tam, mohli se tam procházet (myšleno na české straně) a tady procházet a stejně tak s nákupem, to bylo vždycky tak, že věci, které byli levnější se nakupovali na té nebo oné straně. To bylo už na rakouské straně, na české straně, tak to vždycky na hranicích chodilo.

Co můžu říct k věcem, které se po válce staly. Měla jsem známou co u nás dlouho pracovala, bydlela v Bömisch Neudorf . Oni museli odejít až v roce 1946. Zažili to tak, že když v noci třeba rozsvítili, stříleli jim Češi přes okno do místnosti. Ona říkala:“ měla jsem nad postelí místa zasažená kulkami, jakmile jsme v noci rozsvítili tak se střílelo“.To není žádný výmysl, ale skutečně pravda, protože té dívce věřím.

Tehdejší čeští mocipáni, ozbrojené síly, vnikly do obce a vyžadovaly aby byly všechny německé názvy, sídla firem přemalovány. V restauraci Wagner tady zřídili sběrné místo, kde se museli odevzdávat všelijaké různé věci, psací stroje, telefony, jízdní kola a všechny podobné věci, které pak naložili na náklaďáky a odvezli je na českou stranu. A to se taky dělalo z části pod pohrůžkou zbraní. Vím například, jako člen Erzgebirgsvereinu Seifen, že do horského hotelu Schwartenbergu , přišel český oddíl ozbrojený pistolemi, jednotně uniformovaný a restauraci úplně vyklidili. Hostinského zavřeli a až na koberce vzali všechno sebou. To jsou ty věci, které se ještě k tomu všemu stávali.

Zde v obci bylo přijato více než 400 utečenců z bombardováním poškozených měst, v této obci která čítá 1600 obyvatel. To už byl velký podíl. To byl skutečně velký úkol v této době, jelikož nebylo zajištěno stravování. Byly potravinové lístky, a i přes potravinové lístky se nedalo nic koupit.

Jak bylo po utečenecké vlně, když zde už ti utečenci začali „domácnět“ (zdomácněli), jak si představit tu situaci?
Je to tak, ti lidé zde dělali co mohli, ale tenkrát byly byty na příděl, a rodiny byly přímo přiděleny do bytů a museli být přijati od obyvatel těchto bytů a často docházelo jak to říct, k utiskování, nevlídnosti, to se také stávalo. Docházelo také k nárokům ze strany utečenců, říkali, to se stávalo, mi jsme o všechno přišli, vy ještě všechno máte, musíte nám pomoct. Nárok, musíte pomoct! Byl pro mnohé velký požadavek (pro němce do jejichž bytů měli utečenci být nastěhováni) a reakce z obou stran určitě byly. Ale hlavní věc byla, že byli všichni umístěni jak jen nejlépe to šlo.

Je to tak, jako já člověk z nížiny od Drážďan, jsem ty lidi neznal. Ale těch vyhnanců z české strany jsem si většinou hodně vážil. Oni všechno ztratili, byli dříve majitelé domů, měli zemědělství i když malé, měli malé dílny a najednou neměli nic. A i přesto si chtěli bezpodmínečně opět něco vybudovat. A ti lidé byli tak pilní, že byli často příkladem pro naše lidi. Mnozí z nich si za několik let opět koupili dům, všichni našli práci, a byli hodně pilní a zase si ledacos pořídili. Je jich v naší obci několik, kteří byli z Čech vyhnáni a mají toho více než někteří Sasové, kteří zde vždycky žili.

A jak to bylo s přímými sousedy, kteří pocházeli z obce?
Naše spolupracovnice o které moje žena předtím mluvila, její dům stojí v Nickelsdorfu a je obydlen, její otec padnul ve válce a oni museli dům opustit, zrovna když měli splacenou hypotéku, měli na dvoře nový šindel, aby mohli nově pokrýt střechu. Byli přestěhováni do lágru, a teprve domnívám se v květnu 1946, s transportem odjeli. Ona měla skutečně smutný osud, v nákladním vlaku, který je transportoval, seděla v posledním vagonu, její celá rodina byla ve vagonu dál vpředu, a v Durynsku vagon ve kterém seděla odpojili. Její rodina odjela do Spolkové republiky a ona s matkou zůstala na východě. A ten osud mimo Krušné hory byl pro některé bolestivý a ostudný. Ony mi vyprávěly , že našli přístřeší u sedláka, spaly na seně, byly zneužívány, což by se u nás pravděpodobně nestalo. Charakter Krušnohorce je dobrota a porozumění, a takové věci se zde nedělají.
Můžete mi popsat nálady, které v DDR proti sudetským němcům panovaly? Jak se s tímto tématem zacházelo?
Chci říci, nálady byly různé. Mnohým vyhnaným se mnohdy nevěřilo, co měli za majetek pokud jsme to sami nevěděli, kdo jsou a odkud přicházejí. Mnozí ve vidině dosáhnout na odstupné, které se vyplácelo v Německé spolkové republice, všichni říkali, měli jsme obchod a nebyli jsme ve straně, říkali to za účelem získání co nejvyššího odstupného.
Odstupné bylo jen ve Spolkové republice.
Ano…
A v DDR?
V DDR nebylo žádné odstupné.

Dá se to těžce zevšeobecňovat, jak už jsem Vám říkal v našem okolí domov našli, ale všeobecně bylo na utečence pohlíženo jako na přítěž. Nepřicházeli jenom ze Sudet, ale také ze Slezska, východního Pruska a odevšad. Bylo to 11. milionů Němců co byli vyhnáni. K tomu byly také ještě válečné škody ty byly velké, na východě především. Také nesmíme zapomenout na vybombardovaná města. Pohlíželo se na utečence takto: My sami nemáme nic a teď přijdete ještě vy.. Tak nějak. Ale všeobecně se pak situace normalizovala, protože všude se potřebovali pracovní síly na obnovu. A jak jsem již říkal, oni (myšleno utečenci) se snažili opět se nějak postavit na nohy a hodně toho udělali. A ještě k tomu chci dodat že obnova Spolkové republiky šla s pomocí utečenců velice dobře a rychle. Neboť pracovali tolik, že spolková republika rozkvetla. A ne DDR.
Proč ne v DDR? Také kvůli odstupnému?
Ano.
Protože tam měli lepší podmínky než v DDR?
Ale i na ně bylo zpočátku pohlíženo jako na přítěž a hrozbu a mnozí lidé je nechtěli přijmout. Ale to se rychle změnilo.

Jsem z Drážďan. Drážďany byly v roce 1945 zničeny. Bombardování Drážďan jsem zažil. Byl jsem tenkrát u hlásky protivzdušné obrany a nesměl jsem tenkrát do bungru, protože lidi z protivzdušné obrany museli zůstat venku. Klopítal jsem přes hromady mrtvol, ve svých 15 letech. Mrtvoly byly potom například spáleny na Staroměstském náměstí v Drážďanech. Byly to velké hranice. Já sám jsem také ve městě hledal příbuzné jejichž domy byly zničeny. A také jsem v Drážďanech poznal svoji ženu. Byla tenkrát na dívčí odborné škole, takzvané rodinné škole, kde se učí vše potřebné. A po její závěrečné zkoušce, jsem se pak v roce 1952 přestěhoval sem. Můj tchán zde měl truhlárnu. A já jsem začal v roce 1953 vyrábět figurky.

Naučil jsem se tu řemeslu - výrobě hraček.
To je hezké? Mohl by jste ze svého pohledu ještě jednou popsat, vaše paní už to předtím krátce udělala, jaký je tady dnes vztah mezi Čechy a Němci?
Co zde můžu sledovat, tak náš dnešní starosta, který je poslancem spolkového sněmu, který velice požadoval vztahy mezi Gebirgsneudorf, Katharina Berg, a Deutsch Neudorf. A mělo se také najít možné vyrovnání a smíření. S časovým odstupem generací se to srovná, na to co se stalo se pomalu zapomene. Jestli se odpustí nevím, lidé kteří to zažili, to ve svém životě asi nikdy nezapomenou. Ale jejich děti. Vím to ze setkání, sudetských němců, které se zde uskutečňují, kteří tu ještě navštěvují svůj starý domov, že jejich děti nebo jejich vnoučata už neví co se zde tenkrát odehrálo, a jak zde žili. Vztahy našich obyvatel k sousedním obcím, jak to mám říci, není tu nikdo kdo cítí nenávist k sousedům. V naší generaci už pro to není žádný důvod. Mimo těch, kteří hodně trpěli. A spolu soužití je jaksi diferencované a distancované. Nezná se řeč, to je velké mínus, rádo by se jistě s nikým hovořilo ale ten cizí jazyk je určité mínus. Jsou zde určité pokusy, i u nás v obci jsou někteří, kteří navštěvují kurzy češtiny ve Volkshochschulle. Je to vítané, ale je to málo. A z české strany? Toho také nedělají mnoho. Vidíme to například, když jdeme do muzea, nemají např. dvojjazyčné popisky. Právě zamýšlím, já chci, zde v obci jsme koupili starou hasičárnu, a chceme tam dělat jakási společná setkání, a zvát turistické skupiny, vydávat knihy a přeložit je do češtiny, aby z naší strany bylo více uděláno, a došlo k lepšímu porozumění. Každý by ze své strany měl něco takového udělat.

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA