Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Příběh pohraniční krajiny - text pro časopis THEO

Království za horamiKrkonošská svatba Matěje Spurného a Suzanne Zetsch v Modrém doleKdyž člověk přilétá od západu do České republiky, vždy pozná - pokud není zataženo - že přetnul hranice státu. Česko-německá a česko-rakouská hranice tvoří totiž souvislý zalesněný horský pás, který lze z ptačí perspektivy zřetelně rozeznat. Dříve slavný hraniční hvozd, chránící české království od nájezdníků, dnes území ukrývající mnoho tajemství. Tisíce kilometrů na všechny světové strany takové území nenaleznete. Neskrývá totiž pouze horskou přírodu, malebné vesničky, ale také neznámé dějiny dalších stovek obcí, které již neexistují. Trocha neznáma dodává tomuto regionu jedinečnou atmosféru. Díky svému kruhovému tvaru jej lze poznat pouze při delším výletě na kole, pěšky či autem. Já jsem měl času dost a tak jsem se rozhodl pro pěší variantu.

Sudetská pouť aneb WaldgangV roce 2000 jsem studoval druhým rokem filosofickou fakultu v Praze a již od února jsem se připravoval na pěší pouť kolem Čech. Sbíral jsem mapy, informace a šetřil peníze. Hlavním lákadlem pro mne byla samotná krajina a touha obejít si svoji vlast. I proto jsem neřešil, jestli tuto dlouhou cestu se mnou absolvuje někdo další. Vlastně jsem ani o zážitek z cesty nechtěl dělit s nikým jiným a tak jsem 7. 7. 2000 sám vyrazil a cestu. Po návratu jsem musel uznat, že pro význam mé cesty byla samota tím nejdůležitějším faktorem.

Zprvu jsem si připadal mezi zástupy turistů, vytvářejících dvojice a větší skupiny, hloupě, ale brzy jsem si na tento způsob cestování zvykl a začal se soustředit na místa kterými jsem procházel. Z Mnichova Hradiště jsem došel do Jizerských hor, Lužických hor, Českosaského Švýcarska a prošel celé Krušné hory. Zde končila moje pouť se sluníčkem po levé straně a načal jsem putování jižním směrem. Prošel jsem Chebsko, Český les, Šumavu a Novohradské hory. V těchto místech hraniční hvozd a jeho specifické dějiny vytvářejí harmonický celek a nejmalebnější kouty Česka. Z Třeboňska jsem pokračoval dál na východ přes Českou Kanadu až do Slavonic. Zde jsem po 63 dnech a 980 kilometrech svoje osamocené putování zakončil. Domů jsem se vrátil změněn. Proč?

Výjimečná hraniceDůvodů, proč je česko-německé pohraničí výjmečným regionem je více. V prvé řadě představuje kompaktní linii horských hřebenů, které obepínají českou kotlinu. Ještě dnes se vedou vědecké rozpravy, zda-li není česká kotlina vlastně starodávným kráterem po dopadu meteoritu či středem bývalého vulkánu. V Evropě každopádně neexistuje jiná země, která by byla tak dokonale obklopena horami a nenalézala se přitom uvnitř velehor jako např. Lichtenštejnsko či Andorra.

Svoji centrální polohou v srdci Evropy si český horský prstenec vydobyl místo i na středověkých mapách. Až do 12. století byl liduprázdným pralesem, přes který vedlo jen velmi málo hlídaných obchodních stezek. Za vlády českého krále Přemysla Otokara II. však do hraničních pustin začali proudit kolonizátoři a horníci ze západu. V lesích se zde nalézalo totiž významné množství drahých kovů - stříbro, zlato, cín, železná ruda, a uran.

Nejznámějším regionem byly z pohledu horníků Krušné hory a jejich důlní centrum Jáchymov. Toto město bylo již 17 let po svém založení v roce 1516 s 18 000 obyvateli druhým největším městem království. V místní mincovně se poprvé razil typ mince Tolar, který se stal přímým předchůdcem dnešního Dolaru. Konjunktura spojená s hornictvím ale nevydržela dlouho a tak po Třicetileté válce začala většina pohraničních regionů chudnout. Záchranou byla pouze drobná domácí výroba skla, hraček, krajek a papíru.

Krajina jako bitevní poleVětšina horníků a ostatních obyvatel byla německy mluvící a tak vnitřní hranice českého království začaly spíše připomínat sousední německá knížectví. Spory Čechů a Němců uvnitř Čech se staly hlavním tématem pro sociální vývoj pohraničních oblastí. Koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století se hraniční oblasti proměnily na Sudety a místní obyvatelé zatoužili se pod vlivem nacistické propagandy stát součástí Německa. Od tohoto okamžiku se poklidný vývoj v hraničních oblastech změnil na nenávistný boj.

Bitvy člověka s člověkem většinou vyhrává příroda a proto se do míst, které po roce 1945 muselo opustit 3, 5 miliónu Němců vrátila Ona. To jak naložila se statisíci malých políček, se stavbami ze dřeva, cestami, památkami je dnes unikátním evropským příkladem zanikající civilizace v lůně přírody a v samém srdci civilizovaného kontinentu. Hlavní podíl na tomto vývoji má samozřejmě člověk, který proměnil Sudety opět v hraniční pás oddělující železnou oponou Západ a Východ. Vše, co zde stálo tak bylo odsouzeno k postupnému rozpadu. V Mexiku objevují vědci 500 let staré pozůstatky Mayské kultury ukryté v pralese. V Evropě začala mladá generace Čechů a Němců objevovat krajinu jejich společné minulosti - Sudety.

Krajina po znovuosídleníDnešní hraniční hory jsou ukázkou, jak vypadá krajina po vystěhování a znovuosídlení. Původní obyvatele si odnesli všechny vzpomínky, příběhy, tradice, stavební postupy, obchodní kontakty a vlastně celé dosavadní dějiny. Zůstaly zde „pouze" plně vybavené domy - odcházející lidé si s sebou mohli odnést maximálně 50 kg - , dopravní infrastruktura a mnoho knih a dokumentů v německém jazyce. K těm se nové obyvatelstvo chovalo jako k dobitému majetku a většina knih a dokumentů skončila v ohni, neosídlené domy byly vykradeny a do pěti let se rozpadly.

Z do roku 1938 přelidněného pohraničí se stala poloprázdná končina. Nových osídlenců po roce 1945 bylo mnohem méně a nedokázali zaplnit všechny domy. Tito lidé si s sebou přinesli nové tradice, stavební postupy a hodnoty. Svébytný a starobylý region se pod jejich rukama začal měnit. Nebylo v jejich silách zachránit všechny památky, které se zde nacházely. Stát je v tom také vůbec nepodporoval a v době komunistické vlády byly opravy menších regionálních církevních památek zcela zastaveny. Tato zhmotněla duše a kultura původních obyvatel měla zmizet. Naštěstí se tyto stavby dožily změny poměrů a postupně jsou místními nadšenci opravovány.

Vesnice jako celky ale mizely hlavně kvůli vytvoření hraničních pásem a vojenských prostorů. Většina z nich vznikla právě v pohraničí. Zvláště na Šumavě, v Slavkovském lese, Doupovských horách a v Krušných horách tak existují desítky „bílých míst na mapě".

Státní instituce - Osidlovací úřad - která řídila příchod nových obyvatel také rozhodla o plošném zalesňování obcí, osad a samot, které nebylo dosídleny a nacházely se nad 750 m.n.m. Tímto způsobem zmizelo v lese mnoho míst a oproti historickým fotografiím opticky přibylo lesa.

Na čem může příroda „vydělat"?

Zaniklé obce, města a pole, nedostupné horské vrcholy, lesy a rašeliniště do kterých vtrhla příroda, se staly základem pro vznik dnešních chráněných území. Na mezilidské nenávisti získala právě příroda. Typickým příkladem je CHKO a Národní park Šumava. Čistá příroda se zde tak snoubí s malebnými původními domy, čerstvě opravenými božími muky a informačními panely o bývalém životě. Ale také se neodstraněnými zbytky domů, nepropadlými sklepy, chátrajícími budovami. Pro vnímavého návštěvníka je to velmi inspirující kombinace vjemů. Člověk totiž vidí, jak rychle může zmizet staletá práce člověka. Vidíte sílu přírody, která pomalu ale jistě smazává kulturní stopu v krajině. Vidíte v dnešní realitě tu nedávnou minulost, život a kulturu. Také konečně doceníte nekonečnou práci zemědělce, který staví přírodnímu bujení hráz. Byl to právě on, kdo udržoval kontinuitu osídlení a funkčnost obhospodařované krajiny. Bez něj vše závratnou rychlostí mizí. Obnova pohraničíŽivot na Šumavě byl dříve natolik silný, že tzv. „Šumavská literatura" se stala velikým pojmem. Dnes je skoro posledním svědectvím o lidech obývajících dnes zaniklé obce.

Obdobné scény můžete vidět také v Krušných horách, Českém lese a v Novohradských horách. Oproti roku 1930 v těchto částech pohraničí žije maximálně polovina obyvatel. Někde je to ještě méně. Po roce 1963 v Krušných horách a po roce 1989 na šumavské straně hranice se opuštěných objektů chopili rekreanti z měst a s udivující pílí a pečlivostí začali domy rekonstruovat a vracet jim historickou podobu z předválečných let. Díky nim můžeme v tomto poloprázdném území nalézt mnoho malých vesniček, plných krásných roubených či hrázděných staveb a upravených zahrádek. Zasloužili se také o oprášení místních tradic a kultury. Od roku 1990 navštěvují pohraniční obce také bývalí rodáci, kteří si zde připomínají dobu a místa kde vyrůstali. Původní i dnešní obyvatele po dlouhých 45 letech mohou v míru nacházet společnou řeč a pomáhat si s obnovou památek a slavností.

Dnešní pohraničí - místo stvořené pro relaxaci i dobrodružné poznáváníDnešní pohraničí může svému návštěvníkovi nabídnout mnoho. Malebnou neporušenou přírodu, volný pohyb v krajině, širokou síť značených turistických stezek, kvalitní ubytování, samotu i společnost a také tajemnou nevlastní minulost místních obyvatel. V lesích můžete na toulkách objevit zbytky domů, staré úvozové cesty či střepy ze starého nádobí. Najdete bludné paseky a mnoho starých ovocných stromů, které vám řeknou: „Zde stál dům a já mu dával plody!" Ve většině zdejších restaurací vám budou lidé nad historickými fotografiemi vyprávět o minulosti kraje, jako by bylo psána jejich pokrevními předky. Zájem o minulost poznáte právě podle dekorace místnosti z historických fotografií.

Toto přechodné období, ve kterém můžeme pozorovat odcházející tvář Sudet a sledovat současné trendy v osidlování, životě a kultuře regionu nutí k zamyšlení a inspiruje pro lokální patrioty k trvalému uchování mizející epochy.

Poznej sebe, poznej své okolí a chraň vše živé !

Jak jsem na začátku poznamenal, vrátil jsem se z putování kolem Čech jako jiný člověk. Taková pouť je totiž vcelku dobrá škola soběstačnosti a metoda poznávání sebe sama. Někdo jede jako au-pair do světa, někdo jiný vyrazí na pěší pouť. Výsledek je podobný. Člověk se naučí soběstačnosti a ta podpoří jeho sebevědomí.

V mém případě ještě samota zesílila empatii ke krajině. Když se člověk rozhodne jít sám dlouhou dobu v přírodě, stane se mu věc, která může na dlouho ovlivnit jeho život. Během takové pouti totiž nepoužíváte dominantní komunikační kanál - mezilidskou řeč plnou smluvených symbolů, pojmů a emocí. Místo toho se naladíte na mnohem tišší hlas přírody, která ale také živě vypráví svůj příběh. Organizmus po určité době přestane používat lidskou řeč jako svůj hlavní komunikační kanál s okolím, protože kolem sebe není schopen „naladit běžný signál". Vypne nenápadně tuto frekvenci a vy tak po určité době překvapeně zjistíte, že rozumíte řeči krajiny a zvířat. Po tomto rituálním odhození civilizačních návyků je člověk teprve schopen vnímat hlas přírody, vnímat její příběhy a vcítit se do její duše. Toto široké vnímání vás naučí základní pravdě: vše živé spolu může komunikovat a pomáhat si. Tento dialog je pro nás nejbližším kontaktem s bytím. Příroda, a její civilizovaná sestřenice krajina, mají totiž mnohem více životních zkušeností, než jakýkoliv člověk.

Na sudetské pouti jsem našel sám sebe. Vřele takový zážitek doporučuji. Proč bychom, ačkoliv nevěřící, nemohli podobně jako muslimové jednou za život obejít svůj domov? Hledáte-li sebe sama, terapie je jednoduchá: nebát se být sám - být sám a nebát se - být sám a necítit se sám - být šťasten v okolním světě - důvěřovat okolnímu světu i sám sobě - zůstat sám sebou.

Plody osamělé poutiZájem o „nevlastní minulost našeho hraničního hvozdu" mne po návratu ze sudetské pouti donutil se hlouběji o tato místa zajímat. Začal jsem vyhledávat informace o zaniklé duši pohraničí. Pustil jsem se do překladu kroniky jedné zaniklé obce v Krušných horách a do shromažďování pramenů k dějinám sudetoněmeckého osídlení česko-německého pohraničí. Z nich jsem napsal bakalářskou a později i diplomovou práci na téma Sociokulturní kontext česko-německého pohraničí ve 20. století. Za diplomovou práci jsem v roce 2004 získal cenu Josefa Vavrouška pro ekologicky zaměřené studentské práce.

S kolegy z občanského sdružení Antikomplex jsme vytvořili výstavu, knihu a internetové stránky Zmizelé Sudety (http://www.zmizelesudety.cz/). Abychom lidi donutili přemýšlet nad proměnami krajiny, postavili jsme vedle sebe dvě fotografie téhož místa s velkým časovým odstupem. Tato metoda je totiž velmi silná a nepotřebuje další komentář. Obliba knihy a výstavy nám ukázala, že mnoha lidem není osud vykořeněného pohraničí lhostejný. Až do roku 1989 nebylo možné o problematice kvality života v bývalých Sudetech mluvit a vypadalo to, že o tom nikdo nechce ani slyšet. O to radši jsme byli, když lidé záměr projektu Zmizelé Sudety pochopili a všemožně nás podporovali. Záchrana drobných kulturních památek totiž musí vycházet z vůle a péče místních obyvatel - stejně jako z této vůle kdysi vznikaly. Nikoliv tedy z vůle státu. Výstava putuje již 4 roky po ČR, Německu a Polsku. Projekt Zmizelé Sudety získal prestižní ocenění v Německu - Georg Dehio Kulturpreis v roce 2005.

Beltristický cestopis Sudetská pouť aneb Waldgang, který zachycuje pěší putování pohraničím byl v březnu roku 2006 nominován v kategorii Objev roku na ocenění Kniha roku - Magnesia Litera. Tématu nevyřešeného vztahu k nevlastní minulosti se v české společnosti dostává stále více sluchu.

Na tyto knihy navázala ještě výstava, kniha a internetové stránky Znovuobjevené Krušnohoří (http://www.znovuobjevenekrusnohori.cz/) a projekt pro základní a střední školy - Krajina za školou (http://www.krajinazaskolou.cz/ ). Ten využívá metodiku Zmizelých Sudet - pořizování fotodvojic - ale veškerou práci deleguje na žáky a studenty. Jedná se o dobrodužnou terénně-vzdělávací činnost, která se hodí pro žáky druhých stupňů základních škol a pro gymnázia. Projekt realizuje již více než 60 škol v celé republice. Pod názvem Beyond the School, Spurensuche, Śladami zmian, Környező Világ, Istorie in imagini se do tohoto univerzálního projektu mapujícího proměny krajiny, kultury, architektury a obecně života zapojují školy ze Slovenska, Velké Británie, Německa, Polska, Maďarska a Rumunska.

Cesta započatá kdesi na pomezí dvou národů, lesa a paseky, domu a ruiny stále vede dál a upozorňuje na problematiku vztahu člověka a přírody.

Diskuse

[1]  HOnza, mail

Ano, nedávno jsem prošel Krušné hory pěšky z Karlových Varů až do TIsovských skal. Zjistil jsem že neni potřeba jezdit tisíce kilometrů daleko do HImalájí, nebo And, ale že nohy se dají vošlapat i tady hned za domem. Souhlasím, také jsem se vrátil trochu pozměněn.

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA