Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch

Tělo a duše krajiny česko -německého pohraničí

Hledání původní duše

Opuštěné aleje - odumírající krásaZnáte ten zvláštní pocit při toulkách krajinou Sudet? Vyrazíte do strání pohraničních hor a procházíte paseky, lesy, džungle náletu. Když vyjdete z hustých lesů, objevíte ztichlé mítiny a zarůstající louky. Tušíte, že někde tady přece musí stát dům, kde se zastavíte a osvěžíte. Nejlépe na zahrádce restaurace. Úplně cítíte tu zástavbu všude kolem vás. Scházíte do obce. Jenomže široko daleko žádná vesnice, statek či hospoda. To pivo na žízeň si nedáte. Projdete bludnou pasekou, tichou pastvinou, opatrně projdete kolem mohutné, přestárlé platanové aleje a zase zmizíte na dlouhé kilometry v lese. Jediné, co na křížení polních cest uvidíte, je zbrusu nový kříž, či kaplička, která všem poutníkům hlásá, že zde žilo početné obyvatelstvo. Dodnes se v této džungli cítí tito lidé doma.

Takto k nám mluví genius loci z minulosti. Údolí a stráně plné zaniklého života. Taková místa mají jednoho společného jmenovatele - nacházejí se vesměs v pohraničí. Tento začarovaný kruh zaniklých vesnic těsně před našimi hranicemi s okolními státy je specifickým krajinným a kulturním prostorem, který začínáme objevovat a doceňovat až v poslední době. Začínáme tak objevovat a mapovat zbytky kulturní krajiny, zanikající mozaiku polí, torza památek a sbírat příběhy těchto míst.

Před dvěma lety vznikla výstava Zmizelé Sudety, která měla obyvatele Česka odvrátit od neustále nafukovaných právních a politických kauz k podstatnějším aspektům dějinného traumatu pohraničí. Hlavním záměrem bylo spojit drobné střípky genia loci poházené v sudetské krajině v zrcadlo, ve kterém by byl vidět vlastní vztah místních obyvatel ke krajině. Chtěli jsme ukázat, že krajina Sudet zde zůstala, nebyla odsunuta a není možné k ní přistupovat jako k dobytému území. Jednou je to naše území a podle toho se o něj musíme starat.

Při putování výstavy Zmizelé Sudety jsem mluvil se mnoha lidmi, kteří také cítí potřebu hledat, objevovat a znovu pojmenovávat konkrétní místa v zapomenutém pohraničí. Rád bych proto popsal svoji zkušenost a pocity, které z lidí, žijících v tomto území, mám.

Reformátoři a konzervátořiV době, kdy jsem se začal zajímat o životní a kulturní prostředí Sudet, vládla obecný nezájem o nevlastní minulosti pohraničí. Jen pár ostrůvků „pozitivní deviace" produkovalo odvážný koktejl zamlčovaných informací o německé kultuře v Čechách a místních konotací. Většinou se jednalo o velké projekty, náležitě mediálně podpořené. Velkým trhákem bylo na přelomu let 2000 - 2001 Broumovsko a jeho kulturní a osvětový program. Jezdilo sem mnoho politiků, vydávaly se knihy, vypalovaly se CD-ROMy a zvaly se významní umělci z celého světa. Být alespoň jednou za rok na Broumovsku bylo v intelektuálních kruzích IN. Cílem byl rozvoj regionu a transparentní rehabilitace zdejších německých tradic. Přílišná pompéznost ale projekt zničila. Potřeba vyjadřovat se na takto medializované úrovni k traumatickým tématům společnosti a stavět do pohraničí krajiny s podlomeným sebevědomím a nejednotným výkladem vlastní minulosti, jednoznačné symboly, byla pro místní obyvatele až moc pokroková, necitlivá.

Z naprostého nezájmu o minulost, okolí a kulturu, který má své logické důvody, se rázem broumovští reformátoři snažili udělat precedentní aktivistický postoj občanů směrem k evropskému přesahu kulturnímu i historickému. Byl to pokus o mediální kulturní reformu Sudet. Tento projekt ale nevyšel. Obyvatelé této krásné zemičky se s ním neztotožnili.

Vedle těchto mediálních programů obnovy venkova v pohraničí však fungovaly relativně nenápadné, ale místně velmi funkční iniciativy obnovy zvláště významných míst. Netýkalo se to pouze rekonstrukcí památkových objektů, ale také sběru informací o životě zdejších odsunutých rodáků a také o dalších kulturních počinech. Vydávaly se knihy, kroniky, vzpomínky, připomínaly se a vysvětlovaly místní a pomístní názvy a organizovaly se setkání s rodáky z Německy či Rakouska.

Čím dále od Prahy, tím více si místní lidé uvědomovali, že je potřeba s těmi lidmi, zosobňující paměť kraje, hovořit a naslouchat jim. Regionální kulturní elity tak navázaly kontakt s odsunutými Němci a začaly shromažďovat bohatství a specifika kraje. Již neřešily, jestli je to vhodné nebo revanšistické. Tato slova byla symbolem překonané nenávisti, znakem rozděleného světa na Východ a Západ. Iniciativa to byla čistě dobrovolná, zúčastnil se jí pouze ten, kdo chtěl.

Přes tyto zřejmé úspěchy však obyčejní lidé neprojevovali potřebu poznat místa, která vytvářejí jejich životní prostor. Oslovit „masu" a probudit v ní zájem o své okolí se v tomto ohledu zdálo nemožné.

Neoslovovat pouze kulturní elity.

Tento cíl stál za vznikem výstavy Zmizelé Sudety. Chtěli jsme jednoduše a efektně poukázat na ohromné množství drobných kazů a opomenutí, kterých jsou Sudety přeplněné a které mohou být odstraněny pouze v případě, že se práce chopí i ti, kteří nestojí za většími, či menšími regionálními iniciativami. Pobíhali jsme proto rok a půl po mnoha místech a nafotografovali místním lidem před očima tyto kazy a ukázali je ve srovnání s dobovými snímky z let dvacátých a třicátých století dvacátého. Pouze takové prozření je schopné vyvolat potřebu zkrášlit bezprostřední okolí, začít se zajímat o to, proč tak dlouho zůstala stavba zdevastovaná, rybník zarostlý a plný odpadků a kaplička obrostlá metry náletové zeleně, takže se do ní ani nedalo dostat. Tyto otázky pomohly odhalit hlubší sociokulturní příčiny nečinnosti lidí v obci. Lze říci, že tato prvotní nedůvěra vůči takto uvažujícím jedincům postupně odpadává a kouzlo srovnávání současnosti a minulosti za účelem objevení nedostatků začala lidi bavit. V obci Suchá u Nejdku v Krušných horách se vrhli do obnovy rybníku na krásném výhledovém bodě a vyřezali kapličku z houští mladých stromků. Obyvatelé Velichova a okolí řeky Ohře začali hledat staré fotografie ve svých archivech a začali je srovnávat se současností. Hledají tak, co lze ještě obnovit a co již ne. V okolí Úštěka v Českém Středohoří se místní nadšenci pustili do hledání zapomenutých míst podle staré disertační práce pojednávající o místních a pomístních názvech v regionu. Takovýchto zpráv je stále více a lze říci, že přesně tyto aktivity oživují opuštěnou krajinu v Sudetech. Zdá se, že začíná sociokulturní reforma Sudet, která vychází zezdola. Z přirozených lidských potřeb zabydlet se v prostředí a mít ho rád, ať byla jeho historie jakákoliv.

Aby mohli v klidu umřítPřesto jsou tyto aktivity napadány jako proněmecké, prosudetské a revanšistické. Otázkou je, zda může tato drobná činnost v krajině ovlivnit politické cíle hnutí v Česku i v Německu. Může zvýšit zvýšený počet žalob na český stát a podpořit soudní vymáhání majetku? Jistě si zištně uvažující lidé uvědomí, že se stoupající zabydleností a krásou krajiny česko-německého pohraničí stoupá i její cena a potažmo i potenciální dědictví. Takových lidí ale mnoho není. Drtivou většinu ještě žijících rodáků spíše tato mravenčí práce zahřeje u srdce a s pocitem, že předali majetek do dobrých rukou budou moci spokojeně odejít z tohoto světa. O tomto zvláštním faktu by vám pan Čepek, nadšenec z Českého Středohoří, mohl dlouze vyprávět.

Sudety budoucnostiJiž dnes můžeme zaujatě sledovat, jak různá jinoetnická jádra osídlení (např. volyňští Češi na Žatecku a Podbořansku, rumunští Češi na Novohradsku či Romové v Podkrušnohoří) si vytváří vlastní druh krajiny. Své osobité způsoby zabydlování krajiny jsou vidět jak na veřejných prostranstvích, tak v nejbližším okolí obce - na tzv. občinách. Pokud budou tito lidé schopni spojit své přístupy s historií, která zde „kouká ze země" po bývalých obyvatelích, tak se pohraničí může stát multikulturním pásem, který bude plnit pradávnou funkci hraničních území všech států - komunikační a inovační zónu, která komunikuje se svými sousedy a přebírá zkušenosti druhé strany, aby mohly obě strany lépe existovat.

Dlouhou dobu bylo izolované česko-německé pohraničí v Čechách důvodem velké stagnace na území Německa a Rakouska. Doufáme proto, že dnes se tato situace změní a činorodost na české straně hranice zachrání populační propad např. na saské straně Krušných hor.

Tyto kdysi vysídlené území mají ohromnou devizu v rodácích, kteří sem pravidelně a často příjíždějí. Pomáhají rozvoji oblastí, investují, přespávají, stravují se a nakupují. Tyto regiony mají o návštěvníky postaráno. Tito lidé jim mohou opět vdechnout život a zapomenout na pohraničí jako na bohem i lidmi zapomenuté území na konci republiky.

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Tento projekt byl spolufinancován z prostředků EU v rámci iniciativy Společenství INTEREG IIIA