Česky Deutch

Hans Wendler z Johanngeorgenstadtu - životní příběh třídního nepřítele z 50. let a politického vězně z 60. let

Rozhovor s Hansem Wendlerem

Jmenuji se Hans Wendler a narodil jsem se roku 1936 v Johanngeorgenstadtu. Nežil jsem tu pořád, párkrát jsem se na několik let odstěhoval pryč. Prožil jsem tady ale „uranovou horečku“ a taky dětství.

V roce 1987 jsem se do Johanngeorgenstadtu znovu vrátil a pracoval jsem v oboru, ce kterém jsem se vyučil. Jsem vyučený rukavičkář.

Po převratu jsem pracoval na městské správě, kde jsem se velmi snažil přispět k novému rozvoji města. Něco se mi podařilo a něco samozřejmě také ne. Ale spolkovou činnost a všechny ty dobrovolné práce jsem začal dělat, až když jsem odešel do důchodu. Důchodcem jsem už sedm let a volného času mám méně než předtím. A v současnosti se snažím ve spolku ve svých čestných funkcích dělat pro město, co se dá.

Začněme nejprve úplně od začátku. Z jaké rodiny pocházíte?

Z měšťanské rodiny. Moji předkové měli v Johanngeorgenstadtu továrnu na kovové výrobky. Vyráběli jsme kanystry na benzín, ohřívací láhve, olejničky a jiné podobné věci. A ke konci války jsme vyráběli součástky do letadel, křídla. Po zhroucení Německa nám továrnu vyvlastnili.

Říkal jste, že jste se vyučil rukavičkářem?

Ano, rukavičkářem.

Proč jste nezůstal u povolání vašich rodičů?

To bylo v době, kdy můj otec už nesměl zaměstnávat žádné učně, protože vyvlastnění už bylo naplánováno. A podnik nám už také zabavili. Můj příbuzný měl výrobnu rukavic a tam jsem mohl jít do učení.

Kdy vás vyvlastnili?

Přímé vyvlastní bylo v roce 1951.

Byl jste považován za třídního nepřítele, když jste pocházel z této rodiny?

Ano, přesně tak to bylo. V roce 1958 jsem odešel do západního Německa, to mi bylo dvaadvacet let. Zůstal jsem tam šest let, z politických důvodů, protože doma jsem byl třídní nepřítel.

Byl jste třídním nepřítelem kvůli Vašemu původu, nebo kvůli Vašim aktivitám?

Krátkou dobu jsem se angažoval v církevní mládežnické organizaci. To celé vycházelo ze 17. června 1953. Tam jsme se politicky angažovali, a proto jsme byli na černé listině.

Co jste dělali 17. června 1953?

Demonstrace a jiné podobné drobnosti. Na památník zakladatelů města na náměstí jsme pověsili saské vlajky. Pak ten pomník povalili. Každopádně jsme neudělali nic zlého, ale v politickém ohledu to nebyl krok správným směrem.

Saské vlajky představovaly něco jako protirežimní symbol?

Ano. To byl protirežimní symbol.

Protože v NDR nesmělo být žádné Sasko?

Přesně tak.

Tenkrát Vám bylo šestnáct let?

Ne, sedmnáct. Na jedné straně byla FDJ a na té druhé jsme byli my, církevní mládežnická organizace.

Také jste spolu bojovali?

Ne, to v žádném případě. K žádnému fyzickému násilí nedocházelo, když tak jen k slovnímu.

Byl jste za ty zmíněné akce v roce 1953 potrestán?

Ne přímo. Až pak dodatečně. Šest let jsem byl v emigraci. V roce 1963 zemřel můj otec. Mohl jsem poprvé zase zpátky, na jeho pohřeb, a dostal jsem povolení na tři dny. Nechal jsem se přemluvit a zůstal jsem tady, protože matka tu byla sama. Měl jsem pak pořád co dělat s represemi. Bylo mi jasné, že se tady v Johanngeorgenstadtu prostě nemůžu usadit. Poznal jsem pak svou ženu, pocházela z Lipska, kam jsem se v šedesátém čtvrtém roce odstěhoval a zůstal tam dvacet tři let. Tam jsem se samozřejmě také angažoval v církvi, byl jsem v mikulášské faře, ve studentské obci. Takže jsem byl zase na špatné straně. Začali jsme tak prakticky připravovat politický přelom. Tenkrát jsem spolupracoval s farářem Führerem. Čas od času přišlo zatčení. Zavřeli nás na pár týdnů. V roce 1987 jsem se do Johanngeorgenstadtu zase vrátil.

Z jakého důvodu?

Moje matka tam žila a byla v domě sama. Navíc moje pracovní smlouva v Lipsku vypršela, tenkrát byly pracovní smlouvy uzavírané na deset let. Chopil jsem se příležitosti pracovat tady jako rukavičkář. Ale hlavní důvod, proč jsem se vrátil, byla moje matka. I když musím přiznat, že mě to vždycky táhlo zpátky do Krušných hor. Vazba k nim zde byla neustále. A měl jsem tady matku, za kterou jsem někdy vlakem dojížděl i dvakrát týdně. Byla sama v domě a určité práce jsem mohl dělat jenom já. Neměla žádného partnera. Byla to těžká doba, ale jak jsem už řekl, nikdy jsem nelitoval, že jsem se vrátil.

Jak jste zde prožíval „uranovou horečku“? Pracoval jste také ve společnosti Wismut?

Do školy jsem šel až v roce 1950. Tenkrát jsem kvůli své minulosti a kvůli rodičům nesměl jít na gymnázium. A zprvu jsem se také nesměl vyučit rukavičkářem a musel jsem vlastně nuceně pracovat ve Wismutu. Pracoval jsem tam jeden rok, potom jsem onemocněl. S uranem to nemělo nic společného, šlo o slepé střevo, které se mi protrhlo. Čtvrt roku jsem byl nemocný, načež pak řekli: „Dobrá, tak toho už nebudeme potřebovat.“ Do učení jsem pak směl jít o rok později.

Co jste dělal ve Wismutu?

Ve Wismutu jsem byl zaměstnaný jako učeň elektrikář. Ale pracoval jsem v podzemí.

Bylo to hodně drsné?

No, pro mě osobně to zas tak drsné nebylo, měl jsem docela lehkou práci. Pracoval jsem v dílně v podzemí a moje práce spočívala v tom, že jsem nosil nářadí sem a tam. Tedy pro mě osobně ta práce těžká nebyla, protože jsem nepracoval přímo jako horník.

Jací lidé pracovali v podzemí?

Byla to pestrá směska. Ti lidé přišli ze všech možných koutů. Musíte si představit, že tenkrát otevřeli všechny věznice, ve kterých nebyli jenom političtí vězni, ale i kriminálníci. A ti všichni přišli sem.

Pan Knabe z Rittersgrünu mi vyprávěl o příhodě z nádraží, kdy horníci byli v přeplněném vlaku a kdy dokonce utloukli k smrti průvodčího.

Ano, to se stalo přímo tady v Johanngeorgenstadtu. Bylo to pěkně divoká doba, docházelo také ke znásilněním. Byla to velmi zlá doba. Tím jsme si prošli. Je to stejné jako u lidí, kteří byli ve vězení. O tom, co zažili, nelze mluvit, protože by tomu nikdo nevěřil.

Já bych tomu věřil…

Pokud tedy chcete, tak kupříkladu lidi stáli ve vodě až po kolena v betonovém bunkru a byli za obě ruce přivázaní za trubku. A to třeba i dva dny, když na to přišlo.

Za trest?

Ano. A byli také tací, kteří se zhroutili a pak jim řekli, co chtěli slyšet. Prostě to nevydrželi. Tam se prakticky vychovávali neoficiální spolupracovníci Stasi. Kdo se jednou dostal do jejich spárů, ten se ven už nedostal.

Jaké byly vztahy mezi lidmi v dolech? Existovala mezi nimi solidarita?

Částečně ano a částečně ne. Zprvu, než se poměry alespoň trochu znormalizovaly a kdy to bylo opravdu zlé, to bylo tak, že jeden pomáhal druhému. To se táhlo po celou dobu existence NDR, protože lidé byli navzájem na sebe odkázáni. To se dnes bohužel, opakuji bohužel, vytratilo. Dneska se nahoru dostala závist a tím pádem je každý proti každému. To považuji za velmi špatné.

Existoval nějaký rozdíl mezi politickými vězni a dělníky, kteří tam přišli vydělat velké peníze?

Byli tam lidé na nucené práce a potom ti, kteří si chtěli vydělat. Zásobování potravinami bylo u Wismutu vždycky dobré, proto se také hodně lidí nechalo dobrovolně najmout, aby mohli živit rodiny a také aby nějaké peníze naspořili. Ale většinu peněz hned utratili. S alkoholem to bylo drsné, jakmile vylezli ze šachty, šli okamžitě do hospody.

Každý den?

Ano, oni byli každý den opilí. Ne všichni, ale většina. Musíte vycházet z toho, že v Johanngeorgenstadtu pracovalo kolem dvě stě tisíc lidí. Na směny je sem vozili vlaky, náklaďáky a autobusy. V Johanngeorgenstadtu tenkrát bydlelo čtyřicet tisíc lidí.

Existoval tam nějaký lágr? V Jáchymově v Čechách takový byl.

U nás v Johanngeorgenstadtu jsme měli koncentrační tábor jen za války, potom už ne.

Znamená to tedy, že dělníci, kteří zde byli z politických důvodů nasazeni na nucené práce, žili zde v Johanngeorgenstadtu v podstatě na svobodě?

Ano. Protože oni nebyli zavření, oni zde museli jen pracovat. Kdo byl v NSDAP, musel pracovat.

Bylo tady hodně nacistů?

Ano, hodně.

A ty režim stíhal… A ti také chtěli co nejrychleji na západ.

Ano. Část jich odešla. Větší část si ale prošla takzvanou denacifikací a pak byl klid.

Bylo tam také hodně vyhnanců z Čech nebo východu?

Ano, uprchlíků jsme měli hodně. Z východního Pruska a Československa.

Ze Sudet?

Ze Sudet.

Přišli sem hlavně proto, že neměli práci?

To bylo různé. Ti, kteří skončili u nás, pak pracovali ve Wismutu. A ti ostatní, kteří zde pracovali, tady pak zčásti zůstali, většina jich ale odešla. Říkal jsem to tenkrát a říkám to i dnes, s tím vztahem budou mít problém ještě dvě nebo tři generace. Ty takzvané krajanské spolky usilují o Sudety, speciálně v Bavorsku. To jsou nacionalisti, kteří nemohou zapomenout, že byli vyhnáni. Uznávám, bylo to tvrdé, ale nikdo to nechce zpátky. To je generační problém, ten musí odrůst. Na obou stranách se stalo mnoho bezpráví. Nevím, jestli se ten problém už pořádně zpracoval.

V Čechách se o to snažíme…

Mladším generacím to půjde určitě snadněji. Ale ty starší generace, které mají k té době přímou vazbu nebo které slyšely od rodičů stále to samé, musejí odrůst. Pak se ty vztahy jednoho dne znormalizují. Už tu změnu cítím. A všímám si toho také, když jsem v Čechách.

Vraťme se ještě k „uranové horečce“. Jak je možné, že to celé tak brzy skončilo? To nevěděli, že je tam tak málo uranu? V čem byl problém?

Problém byl v tom, že ruda v Johanngeorgenstadtu skutečně došla. Počítalo se tím, že jí bude mnohem víc. Potom se našla místa směrem na Gera Ronneburg, kde bylo výrazně víc rudy. Proto se to tady prakticky ze dne na den odepsalo. Wismut byla nejprve sovětská akciová společnost, ze které se potom stala společnost sovětsko-německá. Pravděpodobně tenkrát brali ohled i na hospodářskou stránku podniku.

To Rusové nedělali?

Ne. Je zajímala jen ruda. A jestli se stal nějaký úraz nebo ne, to jim bylo srdečně jedno. Kolik se tady vytěžilo rudy, nevím. Ale bylo toho výrazně méně než v jiných revírech směrem na Gera Ronneburg.

Tam se začalo těžit v polovině padesátých let?

Ano. Těžilo se tam za vynaložení malých prostředků, protože to byly prakticky téměř povrchové doly.

Tam se těžilo až do roku 1989?

Ano.

Dneska se už netěží?

Ne, dnes už ne.

Jak probíhal váš útěk z východního Německa?

Varovali mě, že mě v noci zatknou. V Johanngeorgenstadtu jsme měl známého, který jezdil s taxíkem. Ten mě v půl jedné v noci odvezl do Berlína, kam jsme přijeli ráno v osm. Utíkal jsem z nádraží Friedrichstraße k Braniborské bráně, kde stál americký džíp vojenské policie, který mě odvezl do Marienfelder. O hodinu později jsem stál na seznamu hledaných osob. Navíc jsem se tou dobou také vyhýbal vojenské službě. Ani ne tak z politických důvodů, prostě jsem nechtěl. Kdybych neutekl, tak by mě zkrátka zavřeli.

Utekl jste dříve, než postavili zeď?

Ano, tenkrát to ještě šlo. Bylo to relativně jednoduché. Měl jsem všechny dokumenty a s sebou jsem neměl žádná zavazadla.

Co jste potom dělal v západním Německu?

Pracoval jsem jako řidič. Nejprve jsem navštívil známého, který měl nějaký podnik, kde jsem nějakou dobu pracoval. Ale z toho výdělku jsem nemohl žít. Potom jsem měl příležitost pracovat jako dálkový řidič, což bylo relativně dobré zaměstnání.

Byl rozdíl mezi NDR a SRN už tenkrát značný?

Byl to ohromný rozdíl.

Už tenkrát? Deset let po rozdělení?

Ano. I po tak krátké době. Sortiment v obchodech byl bohatý, člověk tam mohl pořídit cokoli. Byly tam věci, o kterých jsem vůbec nevěděl, že existují.

Na západě jste nemusel do armády?

Ne.

Jak to?

To bych tam musel jít sám a dobrovolně, protože my, političtí uprchlíci, jsme byli od vojenské služby osvobozeni.

Chtěl jste tenkrát už v západním Německu zůstat, nebo jste ještě pomýšlel na návrat?

Jak to mám říct? Já jsem se vlastně vrátil kvůli matce. Ale později, po převratu, bych se každopádně vrátil, protože jsem vždycky měl vztah ke své domovině.

Když jste v roce 1963 vrátil, neměl jste strach, že vás zatknou?

Strach jsem měl pořád. Represe už nebyly přímé, ale nepřímé. Musel jsem do přijímacího tábora, abych mohl být takzvaně „znovu začleněn“. Tenkrát mi řekli, že to bude trvat jeden týden. Jenže z jednoho týdne se pak staly čtyři měsíce.

Co jste v tom táboře vlastně dělal?

Vůbec nic. Každý den mě státní bezpečnost osm hodin vyslýchala.

Čtyři měsíce, každý den?

Ano. A pokaždé se mě ptali na to stejné. Jenom čekali, až zase začnu mluvit. Měli velmi podivné metody, ale účinné.

Chtěli, abyste s nimi spolupracoval?

Každého, kdo byl v táboře, a těch bylo hodně, se pokoušeli získat na svou stranu. V táboře si nenechali všechny, nějaké také poslali zpátky na západ, protože odtamtud utekli kvůli dluhům. Jak jsem ale řekl, nás ostatní se pokusili získat na svou stranu, ale u mě se jim to nepovedlo.

Bylo hodně navrátilců?

Ano, to bylo. Také bylo hodně těch, kteří z těch přijímacích táborů vyšli jako neoficiální spolupracovníci Stasi, kterým něco slíbili.

A ti pak šli na západ?

Ne. Když něco zaslechli, tak to hlásili výš.

Jak běžné bylo, že se uprchlíci zase vraceli?

Takové případy byly vzácné.

Přesto ale existoval přijímací tábor…

Ano. Byli také tací, kteří do NDR chtěli přímo ze západu, z politických důvodů.

Komunisti a levičáci…

Tak tak.

Dostal jste nabídku ke spolupráci se Stasi?

Ne. U mě to by bylo zbytečné. Z toho by nic nebylo. Já jsem měl svůj cejch. V lipské misiji, u které jsem později pracoval, mohl každý, kdo si o to zažádal, vycestovat na západ. Já ne. Já jsem znovu na západ nesměl.

Zatkli vás, jakmile jste se vrátil?

Hm, mě zatkli vícekrát.

To já vím. Vy jste mi vyprávěl, že jste seděl ve vězení tři roky. To bylo hned po vašem návratu?

To bylo později. To je doba, o které nemluvím. Seděl jsem od roku 1971 do roku 1974, z politických důvodů. Byl jsem v Bautzenu ve Waldheimu. A to je období, které je pro mě tabu a o kterém zkrátka nemluvím.

To se proti vám postupně shromáždily důkazy? Proč vás vlastně zatkli?

Zatkli mě kvůli mému politickému angažmá v Lipsku. Byl jsem jedním ze zakladatelů Nového fóra. Mnoho jich už nezbývá. Jak se říká, každá revoluce požírá vlastní děti. A po našich ideálech, které jsme tenkrát měli a stále máme, se zčásti i dnes na politické scéně pořád šlape.

O jaké ideály šlo?

Řekl bych, že to byl dobrá směs NDR a SRN. V prvé řadě svoboda názoru, svobodná volba místa, kde chci žít, základní lidská práva, která v diktatuře neexistují. A v určité demokracii také ne. Oficiální název byl sice Německá demokratická republika, ale to „demokratická“ se mohlo klidně vynechat, podobně jako dnes můžeme vynechat v názvu CDU (Křesťanská demokratická unie) přívlastek „křesťanská“. To je věc, se kterou jsem se nesrovnal a kvůli které jsem z CDU vystoupil.

Jste dnes v nějaké straně?

Ne. V žádné. S politikou, která se dnes dělá, nechci mít nic společného.

Vzpomínají místní lidé na komunistickou minulost v dobrém?

To je trochu složité. Hodně lidí, kteří pobírají podporu podle Hartz IV, se nyní kloní k názoru, že takovéhle poměry jsme za NDR neměli. V NDR jsme měli práci, zajištěný příjem, sice jsme si nemohli koupit žádné banány, ale zase jsme neměli žádné problémy. Dneska jsou rodiny, které nevědí, za co koupí zítra svým dětem chleba a mléko. To v NDR nebylo.

Takové názory tu lidi mají?

Ano. Speciálně u nás. Způsob, jak to změnit, neznám.

Jaké jsou dnešní očekávání a naděje? Po převratu jste se zde angažoval…

Vždycky říkám, že naděje umírá poslední. Nesmíme se utápět v sebelítosti, prostě musíme něco dělat a taky i něco riskovat a dívat se dopředu. Včerejšek je minulost. Ale přijde zítřek a my se musíme snažit, aby byl lepší. Je úplně jedno, kde žiji a co dělám. Jde o to pokusit se něco udělat pro budoucnost, investovat do budoucnosti, aby naši potomci, naše děti a vnoučata mohly říct, že jsme to udělali správně.

Kde se snažíte investovat vy?

Finančně už neinvestuji. Snažím se svým životem a svým angažmá udělat něco pro budoucnost.

Tomu rozumím. Ale ve kterých oblastech se o to pokoušíte?

V naší oblasti si myslím, že bychom měli investovat do turismu. Turismus a průmysl středního stavu. Je třeba vytvářet podmínky, aby se tady podnik, třeba i malý, usadil. Je třeba nabízet výhodné pozemky a podnikatele podporovat, třeba i penězi. Jen tak to půjde.

A to se ještě neděje?

Ne. Mluvím o Johanngeorgenstadtu. Jsou tady místa, kde to tak dělají.

Kde například?

To začíná už ve Schwarzenbergu. Ve Cvikově nebo v Lipsku. BMW by se tady nikdy neusadilo, kdyby nedostalo výhodnou nabídku. Nebo VW ve Cvikově. A samotná infrastruktura, tu je také potřeba vybudovat.

Je možné říct, že to nejhorší už má Johanngeorgenstadt za sebou?

Já v to doufám. Někdy si občas zapochybuji, přesto si ale myslím, že to nejhorší má za sebou.

Myslíte si, že strategie a plány zdejší radních jsou smysluplné a správné?

To vám řeknu, až na té radnici nebudou...

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Dieses Projekt wurde aus Mitteln der Europäischen Union im Rahmen der Initiative INTEREG IIIA teilfinanziert.