Česky Deutch

Srní v Krušných horách, Josef Miksa, 1.6.2005

Srní v Krušných horách

Josef Miksa, 1.6.2005

Osud naši rodinu přivedl do Krušných hor, do obce Srní, německy Boxgrün. Letos to bude již 38 let co tam užíváme rekreační chalupu. Chalupa byla postavena v roce 1857, dožije se tedy letos již 148 let. Vesnice je to stará a díky rekreačním chalupářům přežila. Soused Karel Syrový a ing. Ota Děták se ujali bohulibé práce dát dohromady historii obce, její kroniku a požádal některé osadníky, mezi jiným také mne, o jejich přispění vzpomínkami či dokumenty. Rád se o to pokusím i když má paměť už je děravá. Spoléhám ale na pomoc ostatních členů naši rodiny.

Úvodem

Kronika má obsahovat především přesná data a přesná fakta. Pokud možno co nejvíce těchto dat. Kromě toho ovšem obyčejně obsahuje i, řekl bych, obecný popis nálady „okolo“ těch faktů a dat. Oboje pak dohromady tvoří onu zvláštní a přitažlivou atmosféru kronik. Já budu moci přispět spíš právě k té náladě „okolo“ těch dat, protože se moc teď „káju“, že jsem data a fakta neshromažďoval. Také jsem, ať už příčiny byly jakékoliv, se moc nestaral o „širší okolí“, takže i ten pohled na to „okolo“ má svá omezení. To není výmluva ale jen vysvětlení těch nedostatků, které se v mém povídání o našem přistěhováni se a dalším pobývání na Srní, jistě najdou. Doufám ale, že se tam najdou i věci pro kroniku užitečné.
A ještě poznámka: Když už jsem se rozhodl psát o Srní, pak to budu psát trochu širší tj. i pro potřeby pamětí naši rodiny. Ne vše tedy bude mít význam pro kroniku. Současně doufám, že to také bude čtivější.

Jak jsme se dostali do Krušných hor

Bylo to na začátku roku 1967.
To přišel k nám švagr Rudolf Hončík s návrhem, abychom si společně udělali výlet do Krušných hor. Pracoval tenkrát společně s Milanem Bartuňkem, který si v Krušných horách v obci Srní koupil chalupu. Ten ho pozval podívat se a případně i uvážit si tam také nějakou koupit. Je jich tam několik volných. Já jsem nikdy nechtěl ani chatu ani chalupu, protože to se člověk příliš uváže na jedno místo. Také jsme do té doby každé prázdniny prožívali někde jinde po republice. Díky tomu jsme toho dost poznali. Tak jsme tedy jeli do Srní ale o koupi chalupy jsme vůbec neuvažovali.
Do Srní jsme jeli poslední neděli v dubnu. V Srní jsme vyjeli až k předposlední chalupě nahoře. K předposlední proto, že z té poslední zbyly už jen holé zdi a u té předposlední byla zahrádka, kde kvetly kytky. Stála tam lavička, na které jsme se usídlili. Na dvoře, vedle rozpadající se stodoly, jsme zanechali auta a šli se podívat po vesnici. Chalupa bylá zamknuta, takže jsme měli za to, že tam někdo bydlí.
Prošli jsme chalupy v horní části Srní ale všechny volné byly v takovém stavu, že vyžadovaly, před i nouzovým užíváním stavební úpravy. I Milan Bartuněk dokonce i s rodinou ze začátku před svojí chalupou stanoval. Vrátili jsme se k autům a k té zavřené chalupě a odpočívali.
Tu k nám přišel jeden místní občan. Poklekl si k nám na jedno koleno k té lavičce co jsme na ní seděli a dal se s námi do řeči. Dozvěděli jsme se, že je to místní kovář pan Gregor. Ten poklek, jak jsme později zjistili, to byl jeho navyklý kovářský postoj nebo posez, či jak to nazvat. Když slyšel, že jsme se dívali po chalupách a konstatovali, že se ke koupí pro nás nic nehodí pro desolátní stav, řekl: „Tak si kupte tady tu chalupu“ a ukázal na tu u které jsme seděli. Když jsem mu říkal, že je ta chalupa snad obydlena, prohlásil, že tam bydleli staří Fischerovi a ti se vystěhovali před dvěma měsíci do Německa. Takže chalupa je volná.
A není zdevastovaná. Dá se v ní ihned bydlet. Teď jsem rychle začal uvažovat a když jsem si uvědomil, že mi už táhne na 48 rok, že by taková chalupa přece jenom nebyla tak špatná zvláště, když se jedná o hory – nadmořská výška 780 m – ne příliš frekventované místo a děti už jsou ve věku, kdy jim ta horská příroda může jen posloužit a to jak v létě tak i v zimě.. A potom i to okolí, blízkost Kalových Varů a další. A tak jsem se rozhodl se souhlasem i rodiny a sjel dolů do Boče, kde sídlil farmář Státního statku, kterému ty domy tam patřily.
Farmář mi potvrdil, že dům je volný, že staří Fischerovi se skutečně vystěhovali do Německa. Současně mi řekl, že si mohu vyzvednout klíče od domu u syna Fischerových, který je traktoristou na farmě a bydlí v Malém Hrzíně v první chalupě napravo při příjezdu do Hrzína. Nechal jsem u farmáře písemnou žádost o koupi chalupy a jel si pro klíče.
Mladý Fischer mi ochotně klíče vydal a na mojí připomínku, že jsem viděl v chalupě nějaký nábytek prohlásil že tam jsou jen staré krámy o které nemá zájem. Vezme si jen nějaké krmení, které tam zbylo. Chtěl jsem mu za to co tam je přece jenom něco dát. To však odmítl a tak jsem aspoň malé dcerce dal do ruky stokorunu.
A tak jsme přišli k chalupě a na 1. máje 1967 jsme už jeli na první náš pobyt na Srní.

Fischerovi

Moc toho o nich nevíme. Staří Fischerovi měli syna Josefa a dvě dcery. Jedna s těch dcer snad odešla do Německa s odsunem. Druhá žila s manželem v Perštejně a odstěhovali se do Německa někdy po 70tém roce. Syn, jak už jsem se dříve zmínil, bydlel v Malém Hrzíně a pracoval jako traktorista na státním statku v Boči. Do Německa odešel stejně jako jeho sestra někdy po 70tém roce.
Fischerovi byli zřejmě vážená rodina a dlouho v Srní prý starostovali. Chalupu postavili oni a našel jsem dokonce jeden písemný dokument z roku 1833. Dokument je adresován Johanu Fischerovi v Boxgrünu a jedná zřejmě o nějaké finanční transakci na které je zúčastněn rovněž i Julius Fischer.
Fischerovi byli jedna z několika dalších rodin v Srní a Malém Hrzíně, které nebyly po druhé světové válce odsunuty. Patřili mezi loajální německé občany, kteří dokonce za války pomáhali francouzským zajatcům. Ve Fischerovic chalupě na půdě je u komína, nad obytnou části oddělený prostor kde prý jeden ten Francouz přebýval. Našly se tam i některé francouzské knížky, tak to asi bude pravda.
Fischerovic dcera s manželem byla několikrát po vystěhování na návštěvě v Perštejně a vždy se přišla podívat na svůj rodný dům na Srní. Provedli jsme ji vždy po domě, který doznal sice celou řadu zušlechtění ale stále si zachovává svůj původní charakter. Žilo se tam v Krušných horách opravdu krušně. Vzpomínala na to, jak v zimě dávali postel, ve které spaly děti, ke kachlovým kamnům. Jednou se tam zle popálila sestra. „Lednička“ to byla dřevěná boudička na malém splávku na potoce, který nám protéká přes dvůr.
Za těch dvacet dva let od války co tam staří Fischerovi žili, tam přibyl jen spádový vodovod, který, jak jsme zjistili, byl postaven před rokem 1956 zřejmě načerno, v každém případě bez příslušného zápisu do úřední dokumentace. Zásobuje vodou čtyři chalupy. Dále byl zaveden elektrický proud. Dříve se svítilo petrolejem a svíčkami. Našli jsme tam na půdě odloženy šestiramenný lustr, který měl uprostřed petrolejovou lampu a ramena byly svíčníky. Byl poškozen ale po opravě jsme ho měli dole ve velkém pokoji. Svítil už ale na elektriku. Byl to krásný starožitný litinový a porcelánový lustr, který se také proto stal kořisti jedné z řady loupeží, které naši chalupu potkaly. Podle paní Fischerové, to byl svatební dar. Dostal se zřejmě také někam do Německa za Fischerovými.

Srní tenkrát

V době našeho příchodu byly Krušné hory porostlé hustými převážně smrkovými lesy.V okolí Srní byly smrky promíšeny buky. Jízda po štěrkových prašných cestách byla jízdou v přírodním tunelu. Výhledů do kraje bylo velice málo. Štěrkovými byly jen ty hlavní cesty, jako ta, co vede z Boče přes Malý Hrzín, Srní a dále v lese jednak odbočuje vlevo na Krásný les a rovně vede okolo Meluzíny dále do hor. Ostatní lesní cesty byly cestami polními. Lesní cesty byly schůdné, jak po nich jezdily povozy s koňmi. Chodilo se pěšky až do Stráže nebo pěšinami do Boče nebo do Perštejna. Když zanikly hospody v Srní chodili těmi zkratkami obyvatelé Srní a Hrzína dolů na pivo.
Prašné cesty a horský teren přivedl do Srní dokonce automobilové závody. Jezdila se tudy rallye Škoda. A později již na asfaltových cestách se tudy jel cyklistický Závod míru.
Smrkový vzrostlý les byl také na konci Srní a to směrem na Pekelskou skálu. Jednou tam dokonce hořelo a my statečně hasili. Ohněm a kyselým spádem zanikl a těžko se dodnes vzpamatovává.
Náhorní plošina nad Srním táhnoucí se až k Pekelské skále byla zemědělsky využívaná i když její nadmořská výška je 780 m. Státní statek, farma v Boči, pěstoval tam obilí, brambory luštěniny a další produkty.
Dařilo se tam tehdy hojně i lesním a polním plodům jahodám, borůvkám brusinkám, malinám, ostružinám a to všude okolo vesnice po stráních a úvozech. Borůvek bylo tolik, že jsme si na sběr pořídili hrabky či hřebeny. Z hub tam rostly, v lese i vzácné lišky.
Až do té nadmořské výšky rostlo a rodilo hojně ovocných stromů především třešní a to jak ptáčnic, tak štěpených, a višní. Méně a trochu níže také jablka a hrušky.
K večeru vycházelo na volná pole a louky hodně zvěře. Ze strání směrem k pekelské skále stáda muflonů a nad naši chalupou pak srnčí. Na cestách v lese, hlavně těsně po zimě, jsme potkávali jeleny. V lese okolo močališť bylo plno stop po divočácích, kteří jsou však těžko k vidění. Vídali jsme běhat lišku a další menší zvěř. V chalupě na půdě se nám usídlila kuna. Poznali jsme to podle zbytků, které po sobě nechávala ale nikdy jsme ji neviděli. Vypudili jsme ji až po vybudování nové střechy.
Hojně bylo také ptactva všech druhů. Podařilo se nám jednou uvidět velmi zblízka krmení kukaččina mláděte dvojicí konipasů. Velký zoban kukačky byl stále otevřen a malí třasořítkové div v něm neskončili sami. V chalupě ve chlévě jsme měli hnízda vlaštovek. Každý rok se vracely A tak nám příjemně oživovaly chalupničení. Jednou jsme se dočkali toho, že nám před očima prvně vyváděly mláďata. Byla to nezapomenutelná podívaná na to jak to ty mladé zkoušely, jak se snad i bály, jak jim to nešlo ale nakonec to přece jen zvládly a vyletěly na nejbližší strom. A co bylo stejně pěkné, to byla ta starostlivá péče starých rodičů, kteří nabádali, popoháněli a pomáhali. Žel, tak jako ta kuna, skončily jednou i ty vlaštovky.
Strmost horských svahů rozhodovala o nezbytností používáni při lesních pracích koňských potahů. Stejně i v zemědělské činností se používaly koňské potahy. A koně potřebují podkovy a proto v Srní pracovala kovárna.
Srní se rozkládá, po krátké rovince od Hrzína, v šesti strmých serpentinách. Uprostřed, na krátké rovince, je něco jako střed obce. V této části, v domě, který dnes vlastní Hladíkovi, byla ona kovárna a v ní kraloval kovář Gregor o kterém jsem se už zmínil. V patře domu byla pošta a kancelář státního statku. Přes cestu byla nákladní váha. Po délce té krátké rovinky stoji dlouhý dům, dnes Vítových, který býval dříve hospodou. V Srní snad měly být dokonce 3 hospody. Jedna dnes u Vítů, druhá u Trajboldů a třetí byla u Klevarů. Další byla u cesty na Lištím kameni čili Fuchssteinu. V době našeho příchodu na Srní tam byly už jen ruiny. V domě u Vítů tenkrát v půlce domu bydlíval pasák dobytka. Druhá půlka, byla větší místnost, která v bývalé hospodě sloužila jako sál. V začátcích, kdy se postupně v Srní už vytvořil zárodek nynější chalupářské společnosti, se tam konaly společné Silvestry. K tomuto středu obce je třeba ještě počítat na jedné straně kravín a na druhé straně seník.
U kovárny bylo vždy živo, více nebo méně, podle toho, jak probíhaly zemědělské práce na polích. Všechno tam bylo plně funkční, jak pošta, tak kovárna i váha. Bylo to něco jako náves. Zásobování potravinami a potřebami pro domácnost bylo zajišťováno pojízdnou prodejnou, která tam přijížděla dvakrát v týdnu.
Tato náves vlastně dělí Srní na dolní a horní. My jsme patřili k té horní části a protože jsme byli až úplně poslední, tak jsme o té dolní části toho mnoho nevěděli. Ono tam na nějaké hlubší poznávání bylo také dost málo času.


První dny na chalupě

Času bylo opravdu málo. Tenkrát se pracovalo ještě i v sobotu a to do 13. hodin. Vyjížděli jsme z Prahy okolo druhé hodiny a čekalo nás přesně od chalupy k chalupě 134 km. Cesta nám trvala 3 až 3 a půl hodiny, protože se tenkrát ještě jezdilo po okresních silnicích, přes všechny obce a řady železničních přejezdů. I kvalita silnic byla dost nevalná. Dostali jsme se do Srní okolo páté hodiny a v neděli jsme odjížděli tak okolo čtvrté odpoledne.
A na chalupě bylo třeba pilně pracovat, aby tam bylo příjemně.
Týden po našem dubnovém výletu do Krušných hor jsme tam jeli na první víkend. V chalupě nebylo žádné spaní. Rozhodli jsme se, že budeme spát nouzově. Jen jsme pro děti vzali rozkládací lehátko z Prahy. V chalupě jsme zjistili, že v horních pokojích není žádné topení. Přes to jsme se tam uložili k spánku. Zima nám ale nedala spát a tak jsme v noci se stěhovali do dolní místnosti, kde byla kachlová kamna. Chalupa byla prochladlá, jak se v ní již delší dobu netopilo. A v první dny května tam bývá ještě pěkně chladno pokud dokonce ještě nemrzne. Nebyla ta naše první návštěva chalupy zrovna nejpříjemnější.
Za týden jsme jeli znovu a první co jsem udělal po příjezdu bylo, že jsem se vydal po chalupách, kde bydleli lidé a to i v Hrzíně a sháněl vyřazené postele a divany na nichž se dá spát. Do setmění jsem jich sehnal dostatek, takže jsme již spali každý na své posteli a bylo nám i v netopené místnosti dobře.
Teď nás čekaly první práce, po důkladném úklidu, na těch nejnutnějších opravách chátrajících podlah, oken, vnitřku obytné části budovy, její hospodářské části ale i nejbližšího okolí. A také bylo třeba topit, tj. starat se o kamna a topení. Náhodou dřeva na topení tam bylo dostatek z rozpadajících se stodol jednak naši i dalších.
Starosti s dáváním dohromady bydlení na chalupě nám zpříjemnilo rozvíjející se jaro. Rozkvetly jarní květy, pak louky. Všechno to tam ožilo a nám všem se tam natolik zalíbilo, že jsme tam jeli třeba i v neděli ráno a odpoledne zpátky.
A Eva zvala návštěvy vždy se slovy „Musíte přijet až budou kvést louky“.
A ty louky opravdu nad naši chalupou nádherně kvetly.

Lidé v Srní tenkrát

Prvním člověkem se kterým jsme se v Srní seznámili byl kovář pan Gregor. Byl to člověk, který mi připomínal Lešetínského kováře. Miloval své řemeslo. Doma, kde bydlel sám, měl nepořádek. V neustlané posteli ležely buchty. Ty buchty, které on pekl ale byly báječné. Když jste k němu přišli, obyčejně jste ho našli sedět u stolu postaveného u stěny na které svítila lampa a on s brýlemi na nose četl. Zajímal se i o historii. Půjčil mi velkou obrazovou publikaci o Krušných horách z první republiky.
Našim sousedem přes silnici byl hajný Oldřich Marvan. Vlastnil bývalou obecní pastoušku. Velmi brzy jsme se, mohu říci velice úzce spřátelili a toto přátelství nám vydrželo až dodnes. Pomohl nám sžít se rychle se Srním a my jsme zase prožívali s ním jeho problémy.
V Srní a v Hrzíně tenkrát bydlela řada německých rodin. Zaměstnáni byli u státního statku. Poznali jsme jen některé. Především mladého Fischera z Hrzína od kterého jsme přebírali chalupu, pak některé z Hrzína jako např. pana Glazra, jehož syn Werner se dokonce ohlížel po naši Evě. I po vystěhování do Německa byl v Srní na návštěvě.
Údržbu cesty prováděl také němec, neznám jeho jméno. Jezdil na motorce s upravenou sajdkárou, kde místo sedadla byla dřevěná korba ve které vozil nářadí. Jezdil také s bílým koněm s vozem se štěrkem a my jsme vždy, když jsme ho potkali sborem zapěli „Cestáři náš…a kamení a kamení a kamení tam roztloukal, když silnici štěrkoval.“
V horní části Srní bydlel, kromě Marvana ještě, v chalupě pod ním, starý pan Weiss, ale to nebyl němec. Dále pak již zmíněný kovář pan Gregor. Zabydlovat se začínal první chalupář Milan Bartuněk. Postupně pak Maršálkovi, Trajboldovi, Syroví a další. Byli tam ale ještě nějací další, kteří však zřejmě kupovali chalupy jen proto, aby je hned zase se ziskem prodali.
O dolní části Srní žádné vědomostí nemám.
Po roce 1968 se postupně německé rodiny vystěhovávaly do Německa. Mnozí z nich se občas přijíždějí do Srní podívat a zavzpomínat.

Jak to bylo dál

Na vývoj v životě Srní, ale i celého kraje, měl silný vliv ekologický vývoj životního prostředí. Pamatuji si, že někdy v létech 1965 nebo 1966 mi jeden pracovník zemědělského výzkumu, při diskusi o životním prostředí řekl, že mají zpracovanou studii, která dokazuje, že zhruba do 10ti až 15ti let zahynou všechny lesy v Krušných horách. Tenkrát se už vedly mezinárodní diskuse o kyselých spádech. To bylo období „velkostaveb“ nejen v energetice, ale vůbec. Na Krušné hory se ten kyselý déšť valil nejen z elektráren v jejich podhůří ale i s polského Belchatova a odjinud.
Na ten rozhovor jsem si později vzpomněl jak v době, kdy jsem jezdil ještě hustými lesy po vrcholcích Krušných hor, ale znovu když jsem byl svědkem pravdivostí předpovědí oné studie. Pocity tohoto vzpomenutí ovšem byly v obou případech zcela různé, což je jistě pochopitelné.
Jestli ještě v roce 1967 v době našeho příchodu do Srní se zdála ona předpověď přehnanou, pak za několik málo let nezačalo povlovné hynutí lesa ale hynutí rychlé a masové. To vyvolalo nezbytnost zintensivnění lesní činností. Ta se už nedala provádět dosavadním způsobem. Byla nutná těžká technika a té nevyhovovaly cesty. A tak se staví asfaltová silnice z Boče přes Hrzín a Srní dále na Krásný les a Meluzínu a dále do hor. Nad Srním v lese nad studánkou byla odbočka lesní cesty, která byla rovněž nově vybudována jako asfaltová jen pro účely intensivní lesní těžby. Některé další lesní cesty byly aspoň štěrkovány aby po nich mohly jezdit těžké traktory, buldozery a velké nákladní tahače a auta.
Intensivní těžba dřeva měla za následek značné zesílení provozu přes Srní. To příjemné nebylo i když na druhou stranu asfaltová silnice samozřejmě značně i nám chalupářům zlepšila podmínky pro jízdu autem.
Změna dopravních podmínek ovlivnila do určité míry i způsob obhospodařování polí. Po nové cestě se tam dostaly i těžší zemědělské stroje, jako např. kombajny a další. To mělo svůj význam také proto, že postupně po roce 1968 se prakticky vystěhovali skoro všichni němečtí občané nejen ze Srní a Hrzína ale i z Boče a Perštejna. A to byly pracovní síly státního statku. Tyto ztráty nahrazovala do značné míry mechanizace. Ubývalo koní a na opravy zemědělských strojů již nestačil kovář Gregor. Ten ovšem také stárnul až odešel do penze a vrátil se na Moravu aby tam umřel. S ním zanikla v Srní i kovárna.
Po odchodu Němců, odchodu kováře Gregora a úmrtí pana Weisse, v horní části Srní nezůstal žádný stálý obyvatel. Snad proto byla zrušena pošta. Ještě několik roků tam zajížděla pošťačka, dcera pana poštmistra ze Stráže. Pak ale i tato donáška přestala. Život na „návsi“ postupně skomíral. Jak ubývala zemědělská činnost nahoře v Srní zrušila se i kancelář státního statku a i váha se zanedlouho přestala používat.
Obtížně se sháněli lidé do takových podmínek jaké pro trvalé bydlení nabízelo Srní. A tak např. pasáci dobytka se tam střídali i po roce.
Zemědělská činnost v Srní postupně a po sametové revoluci skoro úplně zanikala. Pole byla změněna v pastviny. Přestala také jezdit pojízdná prodejna.
Jakmile se dostaly buldozery do Srní jednoho dne rozbořili a srovnali se zemi všechny ruiny rozpadlých domů. Postupně byly všechny domy v Srní obsazeny chalupáři. Některé změnily i několikrát svého majitele.
Masivní hynutí především smrkových lesů mělo současně za následek i nepříznivé změny v porostech, tj. vymizely z okolí Srní borůvky, brusinky, přestaly růst lišky. Louky ztratily květy a nahradilo je, na neudržovaných okrajích uměle udržovaných luk, divoké protivné byli. Žel odešly i vlaštovky. Jeden rok již nepřiletěly. Snad je cestou něco zlého potkalo.

Tím krutým ekologickým přelomem, který potkalo Krušné hory, jako by nastala nová etapa jejich života. To platí i pro Srní. Postupně se tam ujaly vlády chalupáři. Srní se zazelenalo novými porosty stromů Domy se opravily a vylepšily. Postavily se i nové. Upravilo se okolí. Srní začalo žít novým životem.

Chalupáři Srní zachránili a dali mu novou náplň života.

l. dodatek

Po napsání stručných vzpomínek o našich začátcích v Smí se mi dostal do ruky text obdobných vzpomínek, které napsal ing. Karel Syrový, ale s tím rozdílem že to napsal v roce 1975. Dostal se mi tak do ruky dokument, který konfrontuje stav mé nynější paměti se skutečnosti onoho roku. Musím říci, že ta konfrontace, po uplynutí 30ti Iet, nedopadla tak nejhůře. Samozřejmě já ve svém povídání neuvádím řadu jmen tehdejších obyvatel Smí, nejen proto, že jsem je ani tenkrát neznal ale také proto, že já jsem vůbec "slabý na jména". Stejně tak čísla domů po kterých jsem také ani nepátral. Jsem rád, že to právě naopak, včetně dalších detailů, které Karel Syrový uvádí.
Ale já v tomto dodatku nechci dělat ani posudek obou materiálů, ani jejich srovnávání. Vstupní odstavec je jen úvodem k dodatku, ke kterému mě text Karla Syrového inspiroval.

O srnském vodníkovi

Je to vlastně jeho báje o srnském vodníkovi. Jeho škodolibostí - toho vodníka - vrcholí ve vodovodní jímce, která je umístěna těsně nad naši chalupou a naše chalupa je první z těch čtyřech, které vodu z této jímky odebírají. A protože naše chalupa je první odběratel, má od jímky nejmenší spád a každá potíž na jímce se proto projeví v první řadě u nás. Jakmile v jímce klesne hladina, přestane u nás voda téct.
A tak i tenkrát, co ten vodník se mstil Srnským, jsme to schytali my první a začali hledat příčinu. Ubohá zvířátka, která jsme našli uhynutá v jímce nebyla příčinou oněch potíží. Příčinou bylo ucpání přívodu vody do jímky, což ovšem byla také jedna s taškařic vodníka, jak nás o tom poučil Karel Syrový.
Ale musím upozornit, že tento dodatek nepíši ani proto, abych věcně vysvětloval co se to tenkrát skutečně stalo, že vodní myši se dostaly do jímky odpadovou rourou, která udržuje maximální hladinu vody v jímce. Pokud hladina při větším odběru vody klesne, už se ovšem nijak nemohou dostat ven. Já se k tomuto případu vracím ze zcela jiného důvodu.
S námi do Smí jezdívala skoro vždy, aspoň mimo zimní měsíce, naše babička Hončíková. Bývala v malém pokojíku a moc se jí na Srní líbilo. Babička byla tvor společenský, která nezkazila žádnou legraci. Jak tvrdí naše Eva, tak zašla i na štamprdličku k starému panu Veissovi. Jednou pomáhala dokonce dostat se z velké kocoviny partě chlapů, po velké pánské jízdě v nynější chalupě Skálových. Ti tam ještě tenkrát nebyli. Babička si to na Smí moc libovala. Měla cukrovku a také proto pila hodně vody. I na noc si brala vždy sebou skleničku.
Sedávali jsme u stolu nad našim rybníčkem a babička, jak dnes si to pamatuji, přichází z chalupy, v ruce sklenici vody, sedne si k nám ke stolu, napije se, zamlaská a začne vychvalovat dobrou chuť vody. A odpoledne toho samého dne voda přestala téct. Nastalo hledání příčiny, vyčistil se přívod vody do jímky a při tom se otevřela jímka. Tam bylo nejen málo vody ale i ty dvě uhynulé vodní myši. A tak jsme ihned vyčistili jímku nejen od myší, ale i od usazeného kalu a provedli zajišťovací opatření pomocí drátěného sítka na odpadní rouře, aby tam ty myši nemohly.
Dal nám ten vodník co proto, ale musím říci, že chuť vody nezkazil, nemocný ani babička, ani nikdo jiný nebyl a voda nám i nadále chutnala. Později Honza dal udělat rozbor vody, který dopadl na výbornou. Prý se jakost blíží málem vodě kojenecké.
O něco později však začalo být s vodou zle. Již soukromý nájemce nechával bezohledně volně pást krávy, které samozřejmě chodily do potoka nejen pít. Prostě se tam válely se vším všudy. Nastaly zlé časy a nápravy jsme se nedovolali. Přestali jsme vodu pít a i na vaření jsem vozil vodu ve velkém kanistru z lesa ze studánky. A honil z potoka krávy. Boj to byl zcela marný.
Srnský vodník se nám za ty vodní myši a všechny další ústrky krutě pomstil.

O vodě

Když už jsem se skrzeva toho vodníka dostal k té vodě, tak u ní ještě zůstanu. Již jsem se zmínil jaké trápení nám způsobují znečisťováním potoka krávy. Při tom trápení jsem si ale musel zopakovat jak se k té vodě chovali naši předchůdci, tedy původní obyvatele Srní.
Náš životodárný potůček nám teče přes dvůr. Od zmíněné jímky s malým spádem teče okolo kamenného chléva ve kterém byly ustájeny koně. Otáčí se doleva mezi oním chlévem a bývalou stodolou a za tou stodolou se stáčí doprava a teče už mimo náš pozemek, pod silnicí a pak doleva dolů s kopce.
Na konci chléva, před zatáčkou doleva, byl betonový žlab, do kterého byla voda z potoka vedena dřevěným žlabem. Ten žlab sloužil jako napajedlo pro koně a krávy. Krávy byly, spolu s drobným domácím zvířectvem, ustájeny ve chlévě v hospodářské polovině obytného domu. V této části byla podlaha vyhloubená níže než ve vedlejší obytné části a ve stejné výšce pak byla vyložena kulatinami na které se kravám podestýlalo. To zřejmě proto, aby výkaly volně protékaly do spodní části podlahy pod ty kulaté trámy. Ve zdi u vchodu do chléva byl pod těma kulatinama otvor, kterým ta tekutina mohla vytékat ven. A tam, vedle vrat do chléva bylo hnojiště.
A tak se potůček snoubil s o kousek dál stojícím hnojištěm. Jeho voda dál zásobovala ostatní obyvatele Srní.

Ale tak to bylo tenkrát všude.
Voda je život. Dík za to, že nám ten potůček teče přes dvůr. Je užitečný nejen pro nás. Vzpomínám si, že naše chalupa a i ten náš potok sloužily i jako odpočívadlo pro poštovní holuby na jejich, zřejmě dlouhé cestě, domů. Bylo to poprvé pro nás překvapení, když jsme uviděli holuba sedět nahoře na střeše domu. Seděl tam dlouho, pak se napil a odletěl. To se stalo několikrát.
Jednou však jsme byli svědky toho, jak holub se na té střeše neudržel. Byl tak vysílen, že s té střechy doslova spadl dolů na zem. Dali jsme ho k vodě aby se mohl napít. Pomohli jsme mu dostat se na trám nad vraty do chléva, kde odpočíval až do druhého dne. Druhý den odletěl.
Naše chalupa zřejmě leží na nějaké trase po které se konají lety poštovních holubů.

Josef Miksa
Praha, 1.6.2005

II. dodatek
Z historie naší chalupy.

Kdy bylo založeno Smí se neví. První písemná zmínka se objevuje v říjnu roku 1357. Obec je nazývána Pokozgrün. Její název se několikrát měnil až se ustálil na názvu Boxgrün. Záznamy o obci se dále uvádí v pozemkových knihách a to v I. pozemkové knize (nové po zničení požárem starých knih) z prosince roku 1644 a II. pozemkové knize z roku 1684.
Další záznamy jsou uváděny v katastrech. První katastr pochází z roku 1653, druhý z roku 1713 a třetí, tzv. Tereziánsky z roku 1749. V těchto třech katastrech se již objevuji jména majitelů domu, který v budoucnu dostal číslo 17. Byli to v jednotlivých létech :
1653 - Mattes Kunz 1713 - Mattes Kunz 1749 - Franz Rollinger.
Čtvrtý katastr vydal císař Josef II. Nazýván je katastrem Josefiánským a jeho zvláštnosti bylo, že zavedl číslování domů. Pochází z roku 1755. V něm naše chalupa (správně její předchůdkyně), spolu s ostatními domy, dostala číslo 17.
Franz Rollinger prodal dům Jozefu Kuncovi. Ten zase Wenzelu Kunzovi a od něho kupuje dům Christof Fischer.
Tím přichází Fischerovi do domu číslo 17, který byl nazýván „Peter“. Takové své názvy měly i ostatní domy. Zřejmě se nabízí oprávněná domněnka, že tyto názvy vznikly v době, kdy domy neměly ještě čísla a tak byly rozlišovány pomocí svých názvů, To se natolik vžilo, že byly názvy domů používány i po očíslováni domů a to zřejmě hodně dlouho.
Christof Fischer měl syna Wenzela. Ten měl dva syny Johana a Josefa. Zemřel v roce 1852 a synové dědili každý polovinu majetku.
V roce 1855 koupil Johan Fischer polovinu majetku od svého bratra Josefa a v roce 1857 postavil nový dům číslo 17.
To je ten co tam dodnes stojí.
Johan Fischer byl zřejmě nějak vážně nemocen a asi počítal s tím, že nebude dlouho živ. Proto přepsal polovinu majetku na svoji manželku Johannu Fischerovou. Když zemřel, zůstal po něm nezletilý syn Julius. Jemu patřila druhá polovina majetku. Johanna Fischerová se zřejmě po smrti manžela vdala za Johanna Kunze, který se stal poručníkem nezletilého Juliuse Fischera. Podle dochované úřední listiny se tak stalo v roce 1885.
Podle německého říšského adresáře pro průmysl a živnosti z roku 1940 v době okupace, byl majitelem domu číslo 17 Julius Fischer. Není jasné jde-li o onoho, v roce 1885 nezletilého Juliuse, či o jeho potomka. V roce 1967 totiž v domě bydlel také Julius Fischer, který již v pokročilém stáří se svojí manželkou odchází do Německa.
Stojí za zmínku to, že v Srní jsou uváděni Fischerové jako obyvatele v 18ti domech. Početnější jsou pak Kunzové v 21 domech a Weberové v 19tí domech. Početní jsou také Fuchsové ve 12ti domech, Rollingerové v 11ti, Kilianové v 9 a Glazerové v 8mi domech. Boxgrün byl tedy dlouhodobě obydlen několika rody, které byly rodinnými svazky spolu různě spojovány .
Boxgrün, tak jako i další osady v Krušných horách, se živily jak zemědělstvím, tak i bohatým lesním hospodářstvím. Husté lesy poskytovaly dřevo, které bylo velice potřebné v silně rozvinutém využívání nerostného bohatství Krušných hor V nejbližším okolí Smí jsou uváděny, jako činné, železné hutě a to v Hasištejně (1499), v Krásném Iese (1544), v Perštejně (1357) a na Horním hradě (Hauenstein 1512). Nejdéle pracovaly hutě v Perštejně a to ještě okolo roku 1864. Byly tam v provozu vysoká pec, tyčové hamry , hřebikářský lis, plechařský lis a výroba drátů. Pro zajímavost uvádím výrobu surového železa v několika Iétech v pernštejnské huti v tunách:
1760 1791 1796 1797
135 650 121 35
Rozvíjely se i další průmysly jako např. výroba porcelánu a také řemesla. Dlouhé zimy, v obtížně přístupných horách byly využívány k domácké výrobě výrobků především ze dřeva ale i k jiným, jako jsou např. krajky.
Celý tento dlouholetý vývoj byl násilně přerušen druhou světovou válkou a jejími důsledky. Zůstalo Srní místo Boxgrünu", v něm dům číslo 17 ovšem již pod číslem 128.

Vývoj Smí pokračuje, ovšem zcela jiným směrem než tomu bylo dříve.

V Praze,30.10.2005.

III. dodatek

Jak se u nás kradlo.

Chalupa, to jsou samozřejmě starosti, ale ty jsou vynakládány pro daleko převažující radosti, které užívání chalupy přináší. Jsou ovšem nezbytně spjaty, jak už to v životě obecně bývá, i s nepříjemnostmi. Ty může způsobovat příroda, např. v podobě vysokého množství vody, hlavně po zimě. Nebo větry, které lámou větve a stromky, hlavně při velkých jinovatkách. Nebo vysoká zvěř, když Vám okouše vršky mladých stromků. A ještě další, jako třeba myší, kterých je někdy docela více než je zdrávo, takže nám rozkousaly jednou dokonce i záclony. Mohou to být ale i vosy a krtci a už dále nebudu vzpomínat. Příroda je ovšem příroda a tu musíme respektovat, i když se nám to někdy nelíbí. Ona má pro své chování své důvody a my se jí musíme přizpůsobovat. Čím lépe to děláme, tím méně nám její chování bude vadit a škodit.

Horší to ale je s lidmi. Jen těžko se můžeš přizpůsobit lidem nepřejícím, lidem zlým, lidem krutým, lidem, kteří uznávají jen sami sebe a svá přání, bez ohledu na své okolí. Tu je člověk opravdu většinou prostě bezmocný. To mluvím ze zkušenosti z přestálých krádeží, kterým byla vystavena naše chalupa. Samozřejmě, nebyla sama. Většinou podlehlo vykradení vždy několik chalup najednou. Zřejmě proto, aby se to těm lupičům vyplatilo rvát se do kopců až skoro do 800 metrů vysoko, ať už autem či dokonce pěšky. Oni totiž ti zloději opravdu byli někteří motorizování a někteří pěší. Já jsem je sice nikdy neviděl, ale jednak některé viděli sousedé z vesnice a pak se to poznalo podle lupu, např. jeho objemu. Jejich um a vynalézavost nezná mezí. I mříže dovedou vyřezat a když se nemohli nikudy dostat k Maršálkům, tak tam vlezli střechou a zřejmě ze vzteku, zevnitř toho schválně o to více poničili.

My jsme si žádnou evidenci utrpěných krádeží nedělali. Ale bylo jich, za tu dobu co tam jezdíme, snad více než deset a to menších i velkých, venkovních i vnitrochalupních. Z toho jen ve dvou případech byli zloději vypátrání a souzení.

První krádež se stala brzy po našem krátkém zabydleni se v chalupě. Moc jsme tam toho zatím neměli ale i z toho si zloději stačili vybrat. Do chalupy vlezli vrchní větrací části kuchyňského okna. Všechna okna v chalupě byla stará a uzavírací háčky větracích křídel byly dost rozviklané, takže se zlodějům podařilo ty háčky vytlačit a okno otevřít. My jsme měli z toho aspoň ten užitek, že nám okno nerozbili. To se však dělo později u dalších krádeží, a i potom, kdy již byla okna nová, dokonce dvojitá a nešla jinak z venku otevřít, než rozbitím. Takových krádeží, tj. rozbitím okna, bylo nejvíce. Způsobovalo nám to značné potíže, protože sklo na zasklení oken se muselo vozit až z Ostrova. Tu nám pomáhal hlavně Olda Marvan, zvláště, když byl náš Honza v Africe a já už nejezdil autem.

Kromě oken se ale zloději dostáli do chalupy i jinudy. Tak např. jednou našel pan Vít u nás otevřené dvéře do chléva (tedy bývalého). Chalupa byla vykradena ale nikde nebylo z venku nic poničeno. Po delším hledání jsem zjistil, že se do toho chléva někdo opravdu štíhlý, nebo to bylo dítě, dostal malým čtvercovým okénkem ve zdi, kterým zřejmě vycházela kdysi ven drůbež, která v tom chlévě byla chována spolu s krávami. Když už byl vevnitř, tak si otevřel dvojí dvéře z chléva ven, zajištěné silnou kládou, a vylomil akorát zámek u dveří z chléva do obytné části domu. Ono okénko jsem samozřejmě po krádeží ihned zazdil.

Jedná velká krádež byla provedena dveřmi v zadní části domu. Chalupa je postavena v nízkém svahu, takže v její zadní části je patro jen necelý jeden metr nad zemi. Vchod do patra v přední části domu je po točitých schodech. Ty jsou však jednak dost úzké ale i nízké a se zatáčkou v pravém úhlu, takže je tudy nemožné dostat nahoru jakýkoliv větší kus nábytku. Zřejmě také proto byla chalupa opatřena dveřmi v zadní své části a to v té hospodářské části. Tak tyto zadní dvéře jednou posloužily k velké krádeži, která bez auta provedena býti nemohla.

Auto mohlo být přistaveno až skoro pod samé dvéře, což umožnilo bezpečné nakládání také proto, že se dělo za domem a mimo silnici. Vybrán byl dokonale především půdní pokojík, dokonce včetně závěsů, které tvořily jednu jeho stěnu. Pak pokoj v patře a dílna. Dolů do kuchyně už nešli snad proto, že v tom autě neměli už místo. Brali spaní a vše, jako když si potřebovali nově zařídit bydlení. To jsme ovšem byli nuceni udělat my.

Jeden lup byl však zcela speciální. Zloději brali jen starožitné věci. Vypadalo to, že to měli jakoby vyhlídnuto. Jako když je někdo upozornil co tam je. Stalo se to totiž hned krátce po jiném lupu, řekl bych „obecném“. Ukraden byl starožitný litinovo-porcelánový lustr, několik petrolejových lamp, mosazný hmoždíř, kuchyňské váhy, parohy a další. Ten lustr, nevím samozřejmě jestli to byl právě ten náš, ukazovali náhodou později v televizi mezi ukradenými věcmi zabavenými v Německu a pocházejícími z Česka.

Kromě „vnitřních“ loupeží se konaly také i loupeže vnější. Tak kromě starých prken ze zbourané stodoly, které byly ale plně použitelné, se nám jednou ztratil dlouhý dřevěný žebřík, který jsme nutně potřebovali na údržbu střechy. To nás moc mrzelo, protože nám ta střecha dělala dost potíži. Ta část ke svahu byla totiž pokryta dehtovým papírem a byla notně stará a to znamenalo ji velmi často opravovat. Mrzely nás samozřejmě i ty další krádeže jako např. keramická nádoba dokonce upevněna na odřezaném kmeni starého stromu a osazená květinami, která jednou zmizela přes noc, dokonce za naši přítomnosti na chalupě. Také nám vykopali již pěkně vzrostlý rododendron v zahrádce před chalupou. Ale to jen jako příklad.

Jednu z těch velkých krádeží, která byla objasněna a pachatele byli odsouzení, bych chtěl jako příklad, uvést podrobněji.
V roce 1995 v lednu proběhl v Karlových Varech soud s partou dvou bratří Koukolíků a to 40ti letým Milanem, 34 letým Antonínem a 19ti letým Petrem Bardoněm. Tato parta byla souzena celkem za 16 vloupání provedených v roce 1992. Z nich Milan Koukolík spolu s Petrem Bardoněm uskutečnili 13 vloupání a to v Korunní, v Zálesí u Marianské, v Oldřichově, v Lesíku u Nejdku, Osvinově, v Lípě a Vysoké Štole. Milan Koukolík sám pak navštívil chatu lyžařského oddílu v Horní Halži. V Srní byli dvakrát oba Koukolíci a vykradli Miksovy a Čermákovy. Za tuto blahorodou činnost si vysloužili Milan Koukolík a Petr Bardoň vězení s ostrahou v trvání 1 roku a Antonín Koukolík 8 měsíců s podmínkou 2 let.
Podle rozsudku byli u nás dvakrát. Poprvé tam museli být snad s autem, protože nakradených věcí bylo celkem 99 položek. Podruhé tam asi přijeli pro televizi, kterou odváželi v malém kovovém dvoukoláku. Ta televize vážila snad 80 kg a v ten den moc pršelo. Odváželi to směrem ke Stráži a na Pekelském vrchu vozík i s televizi zvrhli z cesty do stráně. Dověděl jsem se to od hajného, který mi vozík přivezl.

Kromě tohoto případu byla později vyšetřena ještě jedna krádež u nás, kterou provedl lesní dělník a některé věci z této krádeže nám byly vráceny.

Objasněnost krádeži je, jak vidět, velmi malá. A to mluvíme jen o tom co postihlo nás. Krádeží se však konalo v Srní mnohem více a snad u všech jeho obyvatel. Náš příklad to má charakterizovat.

Diskuse

[1]  Kateřina Fischerová, mail

Dobrý den,sháním jakékoliv informace o rodině Fischerů,ráda bych zjistila co nejvíce informací pro mé syny,jejich otec Petr Fischer byl synem pana Waltra Fischera ze Srní. Možná se najde někdo,kdo s mým tchánem Waltrem chodil za války do školy? Vím jen ,že jeho sestra ,říkávalo se ji Valina a žila ,možná ještě žije v Lukavci u Lovosic,odmítala s námi ale komunikovat,měla syna Manfreda . Za každou informaci předem moc děkuji

[2]  Petra Mourková, mail

Dobrý den, právě pracuji na "výstavně" Bočských webovek, chtěla jsem se zeptat, jestli mohu některé vaše poznatky citovat a vložit odkaz na Váš krásný článek. Petra M.

Vložit nový příspěvek

Dieses Projekt wurde aus Mitteln der Europäischen Union im Rahmen der Initiative INTEREG IIIA teilfinanziert.