Česky Deutch

Kronika obce Srní. Sepsal Karel Syrový v letech 1975 - 1976

Kronika obce Srní Sepsal Karel Syrový v letech 1975 - 1976

18.5.1975 sobota
Píše se podzim, druhá polovina října l.p. 1975. Je večer a ostrý severozápadní vítr venku. Srní nějak klíme. Sychravé podzimní počasí nevyvolává zvlášť silné touhy sdružovat se v shluky propletené lahvinkami dobrého vinného moku. Spíše jedinci či úzkými společnými zájmy spojené skupinky si vyhřívají záda u dýchajících kamen, svlažují okoralé rty vínem a upínají pozornost povětšině na mihotající se obrázky televize. Okna chaloupek ale vypadají daleko optimističtěji. Někde sice ospale, avšak pokud jde o celkový dojem, pokud se pozorovatel odpoutá a shlíží na tuto horskou vesničku z mírně vesmírných výšin, mžikají téměř rozpustile. Hlásí se hrdě ke svým majitelům - domečkům a bývalým honosným vesnickým domům a jsou ráda, že jsou, že existují, že nahradila dřívější shnilá okna a okénka. Z jejich svitu, i když mnohde tlumeného, vyzařuje pohoda a radost, do jejich plochy se transplantovalo zcela pochopitelné uspokojení dnešních majitelů chalup a chaloupek (nazývaných stroze úředně tu „rekreační chalupa“, tu „rekreační chata“).
A tento pocit vnitřní pýchy není nijak nezdravý, nijak nadnesený, nikterak klamný. Těžko by dnes kdokoliv z přímých účastníků novodobé kolonizace v poválečné době vyklizovaných a chátrajících vesnic dokázal alespoň hrubým odhadem spočítat, kolik hodin, dnů a týdnů věnoval každý majitel někdy doslova záchraně, jindy zvelebování získané chalupy. Těžko by se vyčíslovaly miliony kilogrammetrů (dnes už newtonmetrů) vykonané práce. Jsou to spíše tunometry nezměrného lidského úsilí, které sobotu co sobotu, neděli co neděli, svátek, dovolenou, jakoukoliv chvíli ukradeného volna shánějí, staví, bourají a opět staví, zraňují se a bez ohledu na překážky se znovu vrhají do krášlení své nejsvojevatější chaloupky, místa, které snad jediné na světě pro všechny znamená tu nejvytouženější oázu klidu a spokojenosti.
Kdo jsou tihle všichni pošetilci, kteří zcela dobrovolně, kteří zcela o své vůli a ne právě v příjemné závislosti na obsahu vlastní kapsy se týden co týden vydávají na povětšinou radostné, ale někdy i strastiplné putování z dalekých i bližších míst do této kouzlaplné, sluncem prosvícené a i neproniknutelnou mlhou zahalené šňůrky domečků, chaloupek rozesetých podél do údolí spěchajícího horského potoka? Jsou tolik práce chtiví? Jsou majetku chtiví? Jsou snad ďáblem posedlí?
Jsou i nejsou. Jsou to lidé nejrůznějších povah a zájmů, nejrůznějších povolání a profesí. Jsou to lidé tišší, skromní, jsou to i bouřliváci. Mají jediného společného jmenovatele, jediné společné, co je neúprosnou pravidelností žene sem do Srní, do věčným větrem promývaného horského předělu Krušných hor. Jejich společným vězením je město. Velkoměsto! A vše, co s obrovským konglomerátem souvisí.
Vesnička není nikterak nejmladší a nebyla ani z nejmenších. Vesnice s jednopatrovou pětitřídní školou nemohla být bezvýznamná. Tři hospody že je málo? Hledejte dnes vesnici s třemi prosperujícími putykami! Byly-li prosperující, už dnes nevíme. Skutečností je, že žily. Spolu s malými hospodářstvími existovaly. Jedna či dvě z nich prý byly pašerácké. Prý. Očitých svědků není. Argumentem jsou jenom převzatá vyprávění, děděná z pokolení na pokolení. Důležitějšími jsou však svědectví. Nikoliv pašerácká. Svědectví existence chalupy, ve které snad byla kdysi hospoda. Dnes už je to nepodstatné. Dnes tam žijí lidé, kterým chalupa - bývalá hospoda - bývalé hospodářské stavení, bývalý seník, bývalé - eh, co na tom záleží.
Dnes tam žijí novodobí chalupníci, kterým tato nejkrásnější horská chaloupka (neboť každá je vlastně nejkrásnější) skýtá podstatně vyšší rozkoše než majitelům dřívějším. Snad jeden zvláště markantní rozdíl je. Dřívější a současné majitele diferencuje. Ti dřívější šli v neděli určitě do kostela na mši. A asi moc nepracovali. Jediný den v týdnu. Ti dnešní? Mše už neznají. Alespoň navenek. Ale právě v neděli, v sobotu dřou, dřou ustavičně. Doslova si vymýšlejí, aby měli co nejvíce práce. V sedmý den týdne, kdy i Bůh odpočíval. Zdá se to nenormální. Ale nikoliv nám, chalupářům. Pouze těm, kteří dávají v neděli přednost kavalci, kartám, zpěvu, ale i výletům z místa na místo, či nejhlubším kulturním prožitkům. My chalupáři si všechny „neřesti“ musíme rozdělit na sedm dní v týdnu. A včetně práce s chalupou to taky zvládneme. Snad. Alespoň si to myslíme.
Jak to však, tady v Srní, dříve vypadalo? To „dříve“ je v podstatě relativní a zamlžené.

1.11.1975 sobota
Nemohu jinak, než se držet kusých zpráv a vzpomínek, které čas od času „doluji“ od nejpůvodnějších a tudíž, pokud jde o novodobé osídlení, nejstarších osadníků.
V dobách, kdy zde ještě žili němečtí a samozřejmě po válce přistěhovalí českoslovenští občané, tedy v roce šedesátémšestém století dvacátého novodobého evropského letopočtu (t.j. po Kristu), přistěhoval se do Srní první osadní nestálý obyvatel a současný starosta osady, Milan Bartuněk s rodinou.
Znal tento kraj a i půvabnou vesničku Boxgrün - dnešní Srní z dřívějších toulek s otcem. Možná pozapomněl, možná ne, skutečností zůstává, že v červenci zmíněného roku, byv oženěn a stav se hrdým otcem prvorozeného syna Petra, projížděl sportovní limousinou značky AERO východním okrajem západočeského kraje a rozbil svůj stan právě zde, v osadě Srní. A že zde zakotvil, že se okamžitě postaral o zakoupení jednoho z několika se nabízejících zchátralých a polozchátralých domů bývalé horské vesničky, tomu se dnes žádný z nás přítomných v nejmenším nediví. Stalo se tak v srpnu téhož roku. Bydlí v chalupě čp. 26.
A podívejme se, podle Bartuňkůch vlastního vypravování a dnes již v podstatě sporých vzpomínek, jak bylo šestašedesátého roku 20. století Srní obydleno.
U dnešních Miksů (čp. 17) žili a bydleli původní němečtí obyvatelé Fischerovi, kteří se již pomalu chystali letitý dům (postavený v minulém století) opustit a zaměnit svůj mocný „horský“ hrad za civilizovanější kraje západního Německa.
U Prchalů a Šoulů (čp. 23) bydlel moudrý a sečtělý Moravák Gregor, zřejmě poválečný přistěhovalec, sloužící hospodářsky téměř samostatné vesničce jako místní kovář.
Chalupa Asníkových (majitelem jsou manželé Šrajerovi, čp. 9), ještě v r. 1974 Moraváků (obyvatelů Kadaně) Mitášových, byla dlouhou dobu obývána Klárou Smažákovou, která se dosud s horami nedovedla rozloučit a vyměnila je alespoň za civilizaci bližší podhůří - Malý Hrzín.
Rozložitá chalupa manželů Kotrbových (čp. 8), sloužila v tu dobu jako přechodné obydlí brigádníkům Státního statku - cikánům.
Bať právě zapomněl jsem, že poválečná vesnice Srní přešla prakticky v majetek Státního statku v Ostrově nad Ohří. Statku patřila a patří dodnes veškerá orná půda, patřily mu i parcely domů, ba i domy samotné. Věru, bohatý to majetník tento statek, řečený Státní.
Jsou však lidé i právnické osoby, bohatí, kteří si svého bohatství hledí a snaží se je rozmnožit, znásobit. Jsou ovšem i takové právnické osoby, rovněž velice bohaté, jako byl zmíněný Státní statek, kterým jakoby na jakémkoliv majetku vůbec nezáleželo. Proč to říkám? Jsem hluboce přesvědčen, že oprávněně. Zchátralé domy a domečky vůbec nebyly zchátralé, když je novodobý „kupec“, Státní statek, po r. 1948 přebíral do svého vlastnictví. Patrně součet neschopnosti, nezájmu a později naopak zvýšeného zájmu o nejlevnější stavební materiál v podobě trámů, traverz, okenních rámů, dveří a já nevím čeho dalšího, tato krutá a nemilosrdná sumarizace lidských vášní a smyslu pro maximalistické naplnění hesla „z cizího krev neteče“, učinila z kvetoucí a pohody plné horské vesnice hybrid. Byl to hybrid domů pevných, výstavných a čistých, jimž matným a pravděpodobným zrcadlem byly domy chátrající a rozpadající se, dílem zubem času, dílem lidskou rukou.
Není však účelem těchto sporých řádek vzpomínat jenom doby „statkuvládnoucího temna“. Zkrátíme-li tuto nepříliš hrdou historickou éru, odmyslíme-li si vše anebo téměř vše špatné, (které bývá vždy bohužel, neúprosným průvodcem všech velkorysých společenských proměn), zjistíme, že část domů, Němci a přistěhovalci obývána, zůstala alespoň ve své podstatě zachována. Zjistíme, že Státní statek vybavil valnou část obytných domů alespoň polovinou nové střechy (absence druhé poloviny zavazovala nepřímo majitele domu k další práci u Statku s tím, že až budou prostředky, obnoví se druhá polovina střechy). A neméně zjistíme, že Statek vystavěl v tomto Bohem téměř zapomenutém horském klínu na svou dobu mohutný a do širé dálky v kraji se zejména svými nočními světly vpisující kravín. Ne, nejde o nic architektonicky mimořádného. Opravdu nejde. Bohužel. Kravín je představován dlouhou, na místní malé vesnické poměry a současně co do obludnosti nevýstavnou přízemní budovou, v níž našlo svůj nový domov asi osmdesát jalovic. Přesněji svůj zimní domov. V létě, Bůh buď pochválen, jsou jim domovem okolní šťavnaté louky, rozsáhlé travnaté plochy, které jsou mnohaletým výsledkem statkového „hospodaření“ s bývalými, byť chudými, ale přece jen místním horalům prosperujícími poli a políčky.
Proč tolik řečí o barabizně? Jenom proto, že stojí dosud, že funguje co do investičních oprav (spíše živoří) dodnes, a je z dálky nepříliš charakterizující dominantou naší jinak neobvykle krásné šňůrky „podélpotočních“ domečků starého Boxgrünu, novodobé osady Srní.

3.11.1975 pondělí
Vraťme se však k původnímu osídlení, jehož chatrný popis nám pamětníci z řad pionýrů novoosídlovacího údobí předali a k zaznamenání svěřili.
V jedné z bývalých hospod - dnes v pozvolně z mrtvých vstávajícího stavení manželů Klevarových (čp. 11) - žili Němci jménem Frischovi. V statkovém domě naproti váze, který je dnes obýván rodinou Alfréda Osifa, takto ošetřovatelů statkových jalovic v řečeném kravíně, žil místní cestář, Slovák jménem Sulaniš (čp. 7). V domku (čp. 42) naproti bývalému seníku (dnešní čp. 100) žil Maďar Dejčo s cikánskou ženou a početným houfem dětí, ve velkodomě (čp. 5) dnešních manželů Kačinetzových bydlela rodina Dlouhých, živící se pasením krav. U Perlíků (čp. 6) byli Němci Bockovi. U Naimanů (čp. 33) bydlel p. Kadleček s cikánkou a opět houfem dětí, v nejdolejší části Srní pak babička Kilianová (čp. 47) se svým synem, Němci, dodnes zde bydlící - i když jim státní statek prodal vlastní střechu nad hlavou.
To bylo asi tak - vím to však jen z doslechu. Když byl po válce zabaven Němcům zejména nemovitý majetek, přestali i neodsunutí Kilianovi vlastnit svoji malou jednopatrovou chaloupku. Stali se nájemníky ve vlastní chalupě. Později, když byla možnost chalupu zpět od Státního statku odkoupit, babička Kilianová odmítla. Nemohla pochopit, proč by měla znovu kupovat něco, co je (v tu dobu už však dávno nebylo) její. Zhruba v r. 1972 se velkovlastnické poměry v Srní změnily. Mnoho domů bylo již Statkem prodáno osadníkům jako rekreační chalupy. Některé domy a parcely přešly do majetku Místního národního výboru v Boči. Tak se stalo i s chaloupkou babičky KIliánové, neboť babí nebyla majitelkou, nýbrž nájemnicí. A proč by Národní výbor nemohl vydělat? Kdo by mu mohl zabránit? I prodal dům babičky Kiliánové, prodal stavení které nekoupil, jako rekreační chalupu lékaři u Ostrova. Paní Kilianová i její nemocný syn tam dosud bydlí. Jak dlouho? Nevím!
Zmínil jsem se zatím o prvním z nedávných a co do historie hromadného osídlení nejmladších horských novoobyvatel - Milanu Bartuňkovi, samozřejmě včetně jeho rodiny (oba Bartuňkovic kluci jsou téměř rodinnými příslušníky Srní a plody okolních luk a lesů napůl odkojeni). Pohleďme však ještě stručně a věcně na kontinuitu genese řetězového reaktivního vpádu následníků dnešního starosty osady, pohleďme na rozšiřování se současných praobyvatel Srní.
Roku tisícíhodevítistéhosedmašedesátého to bylo právě z jara, kdy se odstěhovali z dnešního nejhořejšího stavení (čp. 17) po pravé straně ve směru ke Klínovci, Fischerovi. Zanechali dům alabastrově vyčištěný, s nábytkem, hospodářským nářadím, rejžákem, mýdlem a vodou vybílenými podlahami. A s klíčem od domu v Hrzíně u syna . Štěstěna přála hlavě rodiny Miksových, že toto vymydlené horské sídlo objevili při průzkumu kupních možností jakékoliv nemovitosti v Srní. Prázdnotu obydlí a možnost koupě naznačil a vlastně doporučil momentálně náhodně okounějící zmíněný místní kovář Gregor, jehož stavení stálo v šikmém úhlu, protilehle ve směru jihovýchodním. (Dnes je toto statné stavení (čp. 23) společným majetkem dvou rodin, Prchalových a Šoulových). Koupě dnes domu Miksových byla de facto dílem jednoho dne. De iure odpovídala běžným úředním zvyklostem. A tak zde začali nový, běsnícímu světu unikající a drsnému horskému prostředí přivykající weekendový a dovolenecký život manželé Miksovi s tehdy dvěmi dorůstajícími dětmi, Evou a Honzou.
Téhož roku letního období obsadil jednu z bývalých hospod (čp. 12) Jan Trajbold se svou ženou. Jak vypadala tehdy nevím. Přesněji řečeno, nevím to v obou případech. Ani jak vypadala v tu dobu chalupa, ani jak Honzova žena. V životě už to tak někdy chodí, s chalupou Honza vytrval, s ženou ne. Dnes v tomto stavení vládne třem veselým dětičkám a kníratému, vlasy obrostlému, amatérskému automobilovému závodníku Honzovi rukou taktní, jemnou, nepředstavitelně trpělivou, ale přesto pevnou a rozhodnou paní Eva, žena velkých dobrotivých očí a bezelstného, i vlastní děti od neřesti odzbrojujícího úsměvu. A Honza? Věčný bonvián, strhávaný čas od času či přesněji den ode dne některou ze svých vášní. Dříve převažovala chalupa. Opravil ji, vybílil, bývalý sál obložil dřevem, ba i krb (byť špatně hořící) s barem vybudoval. I kachlová kamna opravil. A na co nesmím zapomenout - bazén, starou, kamením pečlivě vyloženou hasičskou nádrž vody vlastnoručně (možná i s pomocí druhých) vyčistil, upravil vtok i výtok a přistřihnul tři půvabné malé vrbičky, aby měl Srnínský vodník při otevřených měsíčních nocích kam spokojeně sedávat. Ještě jsem našeho vodníka sice nepřistihnul, je velice plachý, ale vím či tuším, že tam je. V kterémpak rybníce i rybníčku by nebyl, nemám pravdu? Je jenom trochu více zakřiknutý, či spíše vyděšený. Od pondělka do pátku žije bohulibým, ba přímo rajským klidem a pohodlně večer co večer splétá z vrbového proutí a hedvábí večerních mlhových oparů svou zimní vestičku i s klapkama na uši. Proč také ne, vždyť má na to čas, prostředí a ví, že od podzimka do jara není jeho vodní královstvíčko nikterak přetopené. Ale co s tou hrůzou od pátku do neděle. A co o prázdninách, ať už v létě nebo v zimě. Přinejmenším se ti kluci kolem rybníka honí, sem tam padne do vody i kámen. A chudák hastrman, aby ve vlastním obydlí uhýbal před ranami. Nejhorší jsou však prázdniny. V létě, ve dne děcka, večer a někdy i v noci ta cháska dospělá, špínou - a i vínem prosycená se vrhá do vody, křičí, ječí a cáká až k cudně se usmívajícím vrbičkám. A v zimě opět kluci s bruslemi, pukem a hokejkama. Už se nedivíme, že jinak mírný a spíše bázlivý vodník si taky občas vymyslí svůj osobitý podařený kousek. Ani ne snad pomstu, spíše promyšlenou taškařici. Taškařici samozřejmě vodní. Tu zacpe koryto životadárného potoka bahnem, tu nechá potok hned u lesa prosakovat loukama, aby se chalupníkům nekrátily žíly a měli co opravovat. Anebo stačí, že na podzim pořádně zatřese korunami do zlata se přioděvších buků a jemné zlatité plátky tvaru bukových listů vytváří v korytě potoka místy téměř neproniknutelné přehrady.
A potok, než by se pral s listím a drny, raději si provrtá několik nových děr v stráni a upaluje vesele přes silnici do údolí. Jiného ale, než mu původně lidská ruka přikázala. A vodník se chechtá, až se plácá do věčně mokrých kolen. Jednou se vodníkovi povedl kousek přímo mistrovský. Byť vzniknul asi více z jeho chtivosti a posléze zapomnětlivosti, než z vážného úmyslu. To bylo tak. Vodník byl asi trochu hladový, možná trochu mlsný a řekl, že si nechá mřenky, pstruhy, brouky a vůbec studenokrevnou vodní havěť na příště, ale tentokrát, že si vyrazí na vodní myši. A jsou tam u nás pořádné. A jak krásně plavou. Zřejmě jich nachytal dost a rozhodl se, že si udělá hostinu v horní čistící jímce, právě tam. kde je připojeno hlavní potrubí rozvodu vodovodu pro několik horních chalup. Včetně chalupy Trajboldovy. Chytrý vodník byl, to je pravda. Jímka je krytá, nefouká tam, voda tam příjemně hučí a miliardami nepostřehnutelných kapiček vytváří takřka vodnický bar. I světla je tam málo. spíše žádné než nějaké. A tam vodník hodoval. A buďto se přejedl a chtěl si schovat na příště, nebo se opil nektarem z kalíšků lučních květů ředěným kapičkami sílu přinášejícího horského potoka, zkrátka dojedl, odložil zbylé dva vypasené potkany či hryzce na ústí vodovodního potrubí a odešel. Posléze na hody zapomněl a víc se na místo propuknutí svých nízkých vášní nevrátil.
Čas plynul a přestože doba byla spíš brzká než jarní, biologický zákon rozkladu všeho dříve živého ani teď neustoupil ze své vlády. V tu dobu chalupníci horní části Srní, Horňáci, připojení a závislí na řečeném vodovodu, postupně měnili výrazy svých obličejů. Ale ne vždy. Jen když pili vodu z vodovodu, vařili z ní čaj či kávu. Od kysele stahujících se grimas až po ztvrdlé kamenné obličeje. „Co to je s tou vodou“, říkali, „asi už jsou trubky shnilé, zatuchlé. Byla tady dobrá voda, ale teď?“
Vyprávění zkrátím. Voda téměř přestala i téct. A teprve tehdy jsme původce, dva pořádné potkany v rozkladu, ležící na vtoku do přívodního potrubí a svými tlejícími chlupy je ucpávající, nalezli. Popravdě řečeno, byla to opravdu asi jen vodníkova zapomnětlivost. Anebo, že by tam byli potkani vlezli a nemohli se dostat ven? Nu, „pochutnávali“ jsme si na pozvolna odplavovaných zbytcích jejich tlejících organismů několik týdnů. Pochoutka to rozhodně nebyla, ale na zdraví jsme žádnou újmu, Bůh buď opět pochválen, neutrpěli. A to zejména našeho Srnínského vodníka omlouvá. Takže my se na něj vůbec nezlobíme.
Bezděky jsem odskočil od majitele vodníkova království, Honzy Trajbolda, na jehož parcele má rybníček a tudíž i vodník své domovské právo.
V současných dobách je Honzova chalupa odsunuta na podřadnější místo majitelových zájmů. Dnes převažují automobilové rallye nejrůznějších druhů a nebýt prozíravosti a neoblomnosti tiché a dětmi věčně obklopené Evy, možná že i leckterá skulina v střešní krytině by lehce nabyla hrozivých rozměrů při dobře známých přívalech vody poctivých horských lijáků.

6.11.1975 čtvrtek
Na podzim toho roku (1967), kdy bývalá hospoda spolu s kopřivami tehdy obrostlým rybníčkem se ozvala lidskými hlasy, ožila rovněž budova horní školy v Srní. Velkého jednopatrového domu (čp. 27) s několika prostornými třídami, vodou a mýdlem vybílenými palubkovými podlahami. Budova zdravá, téměř neporušená. Čelo tohoto důstojného stavení shlíží svými devíti obrovskými okny symetricky uvelebenými okolo hlavních dveří na zadní oltářovou část obecního kostelíka. Je to nemluvná a přece výrazná symbolika mnoho století zdůrazňované symbiosy všeobecného vzdělávání s výukou náboženství. Ani tady, v Srní nepůsobí nikterak náhodně či dokonce násilně. Naopak, zcela přirozeně. Domnívám se, že nebudu dalek v domněnce, že některý z tehdejších farářů, jako správce církevního majetku a tedy i půdy, dal horní konec parcely, přináležející ke kostelu k dispozici místní občanské správě právě k účelům výstavby školy.
Doby plné návštěvnosti školy však již minuly, množství školou povinných občánků se natolik ztenčilo, že bohatě vyhověla druhá, dolní školička. Horní škola osiřela. Ujal se jí další z pražáků, pan Potštýnský spolu s několika svými přáteli a spolupracovníky. Jednotlivé třídy, oněmělé od dětského křiku, šepotu i jásotu, se staly obytnými pokoji dalších šťastných majitelů, dalších městem tížených a městem vyháněných duší, toužících po klidu a nenapodobitelném prostředí přitažlivé horské přírody.
Tentýž podzim se nastěhoval do posledního stavení (čp. 19) v horní levé části vesničky hajný Oldřich Marvan se svojí bývalou ženou a současně novou družkou. Do domu (čp. 42) pod kostelem přišli rovněž Marvanovi (tehdy bydleli v Kadani), vzdálení příbuzní hajného Marvana. V dnešním velkém stavení (čp. 8) u Kotrbů, se někdy v onu dobu usídlil jako nájemce pan Čížkovský, který chalupu vyčistil, maličko opravil a - zemřel. Nastěhoval se do ní pasák a ošetřovatel dobytka Dejčo se svou stále vrůstající rodinou a s neutuchajícím zájmem či přirozenou vlastností zničit co je po ruce a co se dá - kromě dobytka. O ten se staral vzorně.
Jednotlivá stavení se postupně naplňovala stále nově přicházejícími osadníky. Přišli především Pražáci. Byl to zcela průhledný a logice své doby odpovídající manévr, ne nepodobný zmíněné řetězové reakci. Naštěstí nebyla jaderná, naštěstí nebyla termonukleární. Naopak, přinesla sebou poctivou a nefalšovanou lidskost, přinesla nová přátelství, ochotu k vzájemné pomoci, přinesla nový dar. Dar nenucené, nenásilné kolektivnosti. Bez okázalých slov a proklamací zavedla nepsaný a u mnoha individualit bez přemýšlení dodržovaný zákon „Mám - dám“, „Nemám - až budu mít, dám“. Pochopitelně, vždy v možnostech každého jednotlivce. Nikdy ne „ad absurdum“. Takový zákon by netěšil, byť by byl nepsaným.
Jádrem jedné specifické větve řetězového přistěhovalectví byl, domnívám se - Honza
Trajbold. Zalarmoval široký okruh svých známých, vylíčil, či snad ukázal co Srní je, co může nabídnout a co může znamenat v příštím životě novodobého chalupníka - otroka města a jsem přesvědčen, že mnoho přesvědčovat nemusel. Spíš se musel starat o dostatečný přísun alkoholu tehdejšímu hospodářskému správci osady, šafářovi, aby stačil zajistit potřebné množství chalup.
Přistěhovali se rodina Kamarýtova (čp. 31), bratři Formanové s rodinami (čp. 2), Ing. Kouřil s rodinou v Malém Hrzíně.
Nezávisle na této větvi se přibližně v týž čas přistěhovali a počet snaživých a poctivých osadníků Srní rozmnožili rodina Perlíkova (čp. 6), Ing. Kačintze (čp. 5) a Dr. Neumana (čp. 33). Přibližně v tutéž dobu přišel p. Waiz z Mostu (čp. 20).
Jádrem vůbec první větve (pokud šlo o informování kruhu přátel a známých možnosti získat chalupu v Srní), i když ne tolik progresívní (posuzujeme-li strmost křivky trendu přistěhovalectví z města) byl původně první přistěhovalec, dnešní starosta, Milan Bartuněk. Domnívám se, že jeho zásluhou objevili krásy Srní nejen Miksovi (zprostředkovaně) a Potštýnských, ale později i Klevarovi a Pavlíčkovi, o kterých ještě přijde řeč.
Pohleďme však na horskou vísku Srní, pohleďme na toto Bohem vyčarované, lidskou vůlí zvelebené, zničené a opět zvelebované přírodní předpolí majestátního Klínovce očima nepříliš dávnýma. Dnes už ale nemálo s nádechem historie. Jak vůbec vypadalo okolí viděné očima prvních městských dobyvatelů a doslova zachránců lidskou rukou pustošené poslední úrodné výspy panství ostrovského Státního statku?
Historicky nejde samozřejmě o nikterak dlouhý čas. Lidská paměť však již mnohokrát selhala v důležitých okamžicích, než je pozorování bezprostředního okolí, než je registrování zdánlivě nevýznamných událostí. To, co se bezprostředně kolem nás odehrává, považujeme obvykle za samozřejmé. A když jde v podstatě o vskutku jedinečný úkaz, o situaci, která nás a naše vnímání zaujme, i když se sebevíce ujišťujeme, že právě toto, tento balet, tuto skutečnost si určitě budeme pamatovat, za určitý čas zjistíme, že naše dojmy byly pouze povrchní , že si pamatujeme jen nejdůležitější podstatnosti, ale málokdy, zejména po určitém uplynulém čase, chtěné podrobnosti. Tak je to i, bohužel, s popisem dřívějšíma očima viděného Srní.
Pamětníci, ale jenom někteří, kupř. pamatují, že na podzim L.P. 1967 byl tak vysoký stav jelení a srnčí zvěře, že zaměstnanci Státního statku museli konat noční hlídky u velikého pole dorůstajících kedluben a odhánět čtyřnohé parohaté labužníky, aby vůbec z úrody pole něco zbylo. Pole kedluben se tehdy rozkládalo od stavení čp. 11 (u Klevarů) a čp. 14 (u Maršálků) nahoru, směrem k lesu.
Tehdy ještě existovala původními německými obyvateli trasovaná a sesbíraným kamením, stromy a keři ohraničená horská políčka. Byly to po dlouhá desetiletí budované terasy, zadržující vláhu prudkých dešťů, zamezující erozi půdy. Vysázené stromy a keře tvořily přírodní větrolamy a sněhové zátarasy k zamezení vytváření závějí.
Taková políčka byla tehdy rovněž vlevo od kostela, směrem k bočskému údolí. Rozdělující meze tvořily vždy určitý výškový stupeň a byly hustě porostlé borůvčím. Borůvek bývalo vždy obrovské množství. stačilo na půl hodiny odskočit z kuchyně.... a byly knedlíky. Nebo koláče.
Zásluhou „sjednocovacích“ snah zemědělských „odborníků“ Státního statku, nebo možná vlastní iniciativou tehdejšího vládnoucího šafáře Fulína byly meze teras rozorány. S jistým pocitem sebeuspokojení nad šalamounsky vykonaným dílem bylo zaseto obilí na ne již oddělených terasovitých políčkách, ale na velkém, šikmém, do údolí se svažujícím se poli.
Příroda je však mnohem silnější než nejsilnější lidská vůle. Je neoklamatelná. Je nepodplatitelná. Je přítelem a rádcem jenom tomu druhu lidí, kteří ctí její zákony, kteří využívají nabízených darů přírody v mezích dávno platných a po staletí neustále hlouběji poznávaných pravidel.
Nebylo tomu jinak ani v případě horského velepole. První prudký déletrvající déšť splavil půdu i s obilím. Úroda přišla v niveč. Nesčetnými jizvami vodních rigolků a brázd rozrytá plocha se musela urychleně zatravňovat, neboť hrozilo splavení úrodné půdy až na podložní kámen. Tráva se ujala. Je tam dodnes. Vznikla rozsáhlá pastvina, jejíž výnos je problematický. Tráva dozrává pozdě, seče se zhruba s srpnu a prakticky se jí na loukách usušit nepodaří. Někdy ji stačí silážovat, někdy shnije. Louky pak slouží alespoň po posečení jako volné výběhy pro osmdesát jaloviček a jejich nemluvného strážce, mladého pasáka Osifa. Někdy stádo ožije veselým štěkotem polovlka Duni, hlídá-li jalovičky Osif starší, řečený Alfréd.
Vždy však, zaplní-li se travnaté stráně nějakým ruchem, nevědomky oznamují některou z významných změn ročního období. Sotva skrze sníh se objeví první nesmělé výhonky čerstvě rašící trávy na strmě se svažujících lukách, desítky kusů čítající stáda jelenů a laní s nezvratnou přesností a vpravdě jenom v přírodě možnou a lidským zrakem a slovem obdivovanou důstojnou krásou oblažují jejich nejbližším sousedům, okolním chalupníkům, toužený a po nové práci dychtící příchod jara.
Senoseč a hnědobílé stádo od rána do večera přežvykujících jalovic je jiným, časově neúprosně odlišným prorokem. Je znamením blížícího se podzimu, krátící se vlády světla a zkoumavých pohledů v kůlnách chalup. Zpytují hluboký pokles nebo i vyčerpání zbytků zásob dříví a vnitřním rozhodnutím toho i onoho weekendového „horala“ doplnit sklepní dřevníky; neodvolatelně signalizují blížící se nadvládu krátkých, ale přesto nádherných zimních dnů.
A když stráně, louky a pole bezprostředního okolí srnínského kostelíka nanovo ožijí zvýšeným ruchem, to už bývá paní Zima v plném lesku své mrazivé krutovlády, zde v Horách Krušných podstatně delší, než kdekoliv v blatech jihočeských rybníků.

5.12.1975 pátek
První sněhové přeháňky říjnových dnů velice často překvapují dozrávající anebo i po studeném létě nedozrálá jablka a švestky. Mrazíky podzimního času mnohdy doslova krutě zastihují opozdilé vlaštovky a mnohé jiné druhy stěhovavých ptáků. Většinou to však bývají jen výstrahy. Varování blížící se paní Zimy. „Jděte pryč! Jděte mi všichni z cesty! Zachumelím! Zmrazím! Odfouknu vše živé, vše vzpírající se, vše vzdorující! Ojíním větve stromů, keře a trávu proměním v křehké, bezvládně se lámající kůstky a kostičky! Ledovým krunýřem sevřu potoky i kalužiny, obejmu vaše pyšná obydlí, sněhovým příkrovem zasypu jakoukoliv přístupovou cestu. Kliďte se, městští chalupníci z hor. Dávám vám výstrahu svým říjnovým intermezzem! Jsem v podstatě laskavá a dobrotivá i ve své hrůzovládě mrazivých mlh a bičujících sněhových vánic.
Jsem, ano, jsem v jádru hodná paní Zima. Mám jenom své specifické vrtochy, před kterými vás, zvířátka, ptáčkové, i lidská chásko, varuji. Mám vás samozřejmě ráda. Jenomže moje láska je, račte mi prominout, poněkud studenější až mrazivější, než láska přírody v kteroukoliv jinou roční dobu. A proto se vám, lidská i zvířecí havěti, pravidelnými říjnovými nárazy mrazu i sněhu zcela nestydatě a nekompromisně připomínám!“
Výhružky nejsou, pravda, plané. Avšak nemají většinou ani dlouhého trvání a ještě listopad i často počátek prosince jsou tady v Srní, jak se lidově říká, na blátě. Vánoce beze sněhu však bývají téměř výjimkou, A o to jsou, jak všichni dobře z vlastních zážitků víme, působivější, líbivější, nádhernější a současně bezprostřednější. Jsou nejen sportovní, kalendářní a co do změny přírody zajímavější událostí. Jsou událostí především, jako ostatně všude jinde, rodinnou, jsou však neméně tady u nás v Srní událostí společenskou. Ale o tom později. Vraťme se k historickým faktům.

24.1.1976 sobota
Poslední tvrdé a na sníh přebohaté zimy pamatují osadníci zde v Srní L.P. 1969 a 1970. Dokonce existuje fotografická dokumentace, z které lze snadno vyčíst několikametrové závěje a z dnešního pohledu zim chudých na sníh, lze jen závidět. Však také nedostatek sněhu by jistě nepřiměl místní městské rekreační „ulejváky“ aby natolik „hnuli kostrou“ a vybičovali se ke stavbě lyžařského vleku. Ano, již za mrazu, tedy v hlubokém podzimu byly dokončovány poslední betonářské práce pro usazení sloupků pro tažné lano a pro usazení vlečného soukolí s motorem. Bylo to r. 1970 a stalo se tak zásluhou p. Potštýnského a p. Šperla, obyvatelů školy, Milana Bartuňka a Honzy Trajbolda. Jistě pomáhali ještě jiní, nechci si je pohněvat, ale přesněji víc nevím.
Slávy a radosti s vlekem bylo víc než dost. Sněhu bylo „mraky“, zájemců tak akorát a nový vlek, situovaný od školy směrem dolů podél kostela, přes silnici a s ukončením u dolní bývalé kovárny (dnešní chalupa rodiny Hladíkových z Ostrova) nabízel nekonečně mnoho svezení po cca 150 m dlouhé stráni se sklonem ne právě nejmírnějším. Jezdit mohl jak kdo chtěl, třeba až do vlastního fyzického vyčerpání. Kasa byla jednoduchá. Za sezónu se na elektroměru odečetla spotřeba proudu a účet se rozdělil mezi účastníky. Obvykle šlo o pár korun, které za desítky sjezdových radostí bezesporu stály. Amortizace vleku se nepočítala a nepočítá. Až bude nějaká oprava třeba, jistě se společnými silami vyřeší.
Zima L.P. 1971 plynula v neustálých oslavách a využívání nově postaveného vleku. A proč by ne? „Vždyť je to náš, vlastníma rukama a naším vtipem vybudovaný vlek“, říkal si v duchu nejeden hrdý budovatel tohoto díla. A právem. Bohužel, radost z vleku byla krutě zkalena. Vlek sám o sobě však za nic nemohl.
V sobotu 6.3.1971 přijeli manželé Rudolf a Zdena Pečenkovi se synem na návštěvu Potštýnských do školy. Jiří Potštýnský a paní Zdena Pečenková jsou bratr a sestra. V tu dobu zde byl, rovněž na sobotu a neděli, v jedné místnosti školy p. Pravoslav (Slávek) Waceba, 40 ti letý, sportovně založený přítel Jirky Potštýnských. Tu sobotu se hodně lyžařilo, sníh byl výborný. Slávkovi Wacebů však nebylo nějak dobře a tak spíše lyžovala jeho přítelkyně, zubní lékařka, která zde byla s ním a se svou 5 ti letou dcerou. A že opravdu nebyl „ve své kůži“ dokládá pamětník, Rudolf Pečenka, záznamem vlastního rozhovoru se Slávkem, kterého tu sobotu potkal u tehdy neobydleného seníku, dnes Srníku čp. 100. „Tak Slávku, jak je?“, ptá se dobrácky p. Pečenka. Odpověď byla, bohužel, víc než výstižná. „Ale, stojí to za hovno, asi chcípnu!“ Je více než kruté být sám sobě prorokem, zejména pokud jde o proroctví tohoto druhu a pokud jsou téměř bezprostřední. Však nepředbíhejme!
Ten sobotní večer má v paměti asi každý ze zdejších tehdejších osadníků. Zpočátku byl příjemný, skoro romantický. Sníh padal jako kdyby se andělé v nebi úplně zjančili a potrhali sv. Petrovi přinejmenším peřinu na neděli. Nemálo to však přehnali. Pamětníci říkají, že to tehdy byla sdělovacími prostředky hlášena světová sněhová bouře. Ne-li světová, jistě alespoň středoevropská nebo evropská. Ze soboty na neděli napadlo skoro 3/4 až 1 metr sněhu. A Slávkovi Wacebů je zle. Romantika se velice rychle mění v neúprosně krutou realitu: „Slávkovi je nějak moc špatně, musíme ho dostat dolů do nemocnice“, říkají kdejaká ústa.
Všichni kdo mají ruce a nohy se snaží prokopati nejnutnější cestu sněhem, aby se nejlépe dosažitelné auto Jiřího Potštýnských dostalo dolů k civilizaci, k toužené záchraně. Konečně se prohrabali, dostali se až k seníku. A dál? Konec! Jediná možná cesta už nyní vysílených mužů je snést auto podél potoka dolů ke kovárně. Tam už přece nemůže být tolik závějí, vždycky jsme se od váhy nějak dolů dostali! Šestnáct svalnatých nohou a nezměřitelná síla odhodlání snášejí Potštýnského embéčko směrem k váze. Ta strašná, zdánlivě nekonečná doba. Všichni horečně pospíchají. Pomáhají křičením - hej rup. Celá akce snášení vozu od seníku sněhem ke kovárně trvá fantasticky krátkou dobu. Během 1/4 hodiny jsme téměř nad kovárnou. Jako blesk přichází osudná zpráva. Slávkovo srdce nevydrželo. Skonal v zajetí hor a sněhu, v zajetí přírody kterou miloval, obklopen svými nejbližšími. Žena jemu z nejmilejších, lékařka, měla jeden z nejsmutnějších údělů svého dosavadního života. Konstatovat smrt. Smrt svého blízkého. Konstatování nevyslovitelně kruté.
Co však zbývá chlapům, kteří o Slávkovu záchranu tolik bojovali! Trpná rezignace. Veškerá komunikace je odříznuta. Telefon nefunguje. Na celé přístupové cestě leží nepřekonatelná bariera sněhu. Milan Bartuněk, Jirka Potštýnský a mladý Pečenka připínají lyže a vydávají se na nich směrem k údolí. Z této situaci je to jediný nejrychlejší dopravní prostředek. Dolů, směrem k civilizaci! Někomu se ta strašlivá zpráva oznámit musí. Komu však? Nejspíše v Ostrově v nemocnici.
První dosažitelná komunikace v údolí je telefon. Ten však v Boči nefunguje. Vlakové spojení je příliš pozdní. Jedou dál do Stráže. Odtud konečně mají spojení s nemocnicí v Ostrově. Volají také do Prahy, oznámit, že jsou zasypáni, že nemohou přijet a oznámit Slávkovu smrt. Nemocnici v Ostrově nezbývá než konstatovat, že jakmile bude uvolněna silnice, přijede pohřební vůz a dopraví mrtvé tělo k povinné pitvě. Více ze strany lékařů nelze udělat.
Cesta tříčlenného smutečního poselstva nebyla snadná. Prudká sněhová vánice je oslepovala v obou směrech cesty. Přibližně ve čtyři hodiny odpoledne vyšli, aby mohli oznámit své nejsmutnější poselství. Z této fyzicky a psychicky vysilující cesty, provázené ostrým větrem a vločkami sněhu bez ustání oslepující oči, se vrátili nahoru do svého odříznutého domova asi ve 22 hodin. Slávkovi však už nikdo pomoci nemohl. Když přišli, mnoho nemluvili. Nejenom vysílením to bylo pravděpodobně hlavním důvodem. Avšak celková atmosféra, vše to, co se během tohoto krutého dne seběhlo, mělo nemalý vliv na nemluvnost nejen těchto tří fyzicky vysílených mužů, ale i na celé jejich okolí. Teprve později jsme se dozvěděli, že cesta zpět nahoru do Srní byla pro ně utrpením. Vichřice neustávala, byli na pokraji sil. Blízko zhroucení. Snad by byli na té cestě i zabloudili. Zdánlivá maličkost jim byla doslova poslem úsvitu. Hukot motoru lyžařského vleku. Ne že by se snad v noci ještě lyžovalo, na to nikdo neměl nejmenší náladu. Našli se však kamarádi, kteří chtěli třem smutečním vyslancům ulehčit poslední úsek cesty. Vlek pracoval několik hodin naprázdno, aby se ti tři, kteří nasadili zbytky svých sil, mohli posledních 200 metrů svézt pohodlně domů. Netušili, že než svezení vlekem, poskytli nesrovnatelně více. Aniž si uvědomovali, nabídli v dálce bloudícím toužený zvukový signál. Jedině ten je dovedl na trase několika zbývajících stovek metrů do bezpečí. Možná, to dnes už nikdo nemůže posoudit, mohlo být o jednu, avšak trojnásobnou tragédii více.
A právě tak, jak krutá a nemilosrdná dovede být příroda k těm, kteří by její síly chtěli podcenit, tak obratem laskavá, přívětivá a nejvábivější dovede být k těm, kteří ji ctí, nebo k těm, kteří se s ní pro jistotu nikdy neperou. Pondělní ráno přivítalo smutkem opředenou osadu Srní tím nejzářivějším sluncem, již od časných hodin putujícím po blankytně jasné obloze. Takových dnů nebývá do roka mnoho. Snad to byl ten Nejvyšší, který chtěl náhlým zvratem počasí, nejklidnější přírodní a lidskou pohodou několika v hloubi duše smutkem zatrpklým lidičkám tady na horské výspě Srní říci, že vše na světě je pomíjivé, že každá krutost a rána Osudu či Přírody jsou děje přechodné. Existují události, kterým se vyhnout nelze. Je nutno se s nimi především psychicky vyrovnat. Toť tvrdý a neúprosný zákon přírody. Nakolik je lidská duše schopna ctít tento zákon, tkví ryze v individualitách. Je to zákon každého sebe samého. Kohokoliv z nás. Zákon, který nám nikdo nemůže a doufejme, že nebude nikdy diktovat.
Pondělní modrá obloha byla doprovázena v podstatě radostným tlukotem pístů motoru pásového traktoru s radlicí, který oznamoval zasněženým vrcholům první styk s údolím po mnoha hodinách. Od sněžného zajetí byl nejdříve osvobozen kolový traktor, který se snažil cestu proklestit již dříve. Závěje sněhu ho však pohltily. Po traktoru přišli na řadu lidé, auta. Sinice doznala dřívější podoby, i když změněné. Byla lemována vysokými hranicemi sněhu, které radlice pluhu vymodelovala, jakoby byla chtěla Slávkovi na jeho poslední cestě pohřebním vozem dolů, vytyčenými haldami sněhu vydat poslední poctu. Poslední sbohem od sněhem zasypaných hor. Byla to cesta skutku královská, bohužel poslední...!

12.3.1976 pátek
Má-li kronikář, jak se říká, závod s časem, zejména pokud jde o události, které už dávno minuly a které zaznamenává jen podle ústních podání jednotlivců, lze snad alespoň zčásti tolerovat, vynoří-li se zcela náhle události, zdánlivě nepodstatné, události dávno odeznělé. Běh času a běh světa je nikterak nenarušily. Jsou však přesto vhodnými událostmi doplňkovými pro chtivé pero kronikářovo. Vraťme se proto zcela malou vzpomínkou, odstavcem téměř vytrženým z kontextu, do doby plné „statkovlády“ nad poválečně se znovu formující osadou Srní. Vraťme se krátkým odbočením do idylických, ale pracovně velmi tvrdých časů Krušnohorského mezihoří. Vraťme se na okamžik do dob, kdy slovo „rekreace“ bylo v tomto koutě Klínoveckého a Měděneckého sousedství pojmem buď úplně neznámým, nebo velmi těžko se v život uvádějícím.

23.3.1976 úterý
Proto pouze z důvodů zachycení dnes již historických událostí je vhodné zaznamenat dle ústního vyprávění součastníků následující:
Dnešní chalupa (čp. 8 ) Jaromíra a Vlasty Kotrbových obýval Němec Josef Fischer, dnes žijící v NSR. Byl synovcem dalších Fischerových, kteří žili v domku (čp. 42) pod kostelem (dům dnes obývaný rodinou Jindřicha Marvana - dříve z Kadaně, dnes již několik let z Běchovic u Prahy). K domku patřil i protější seník, dnes nazývaný Srník, vlastnící čp. 100 a obývaný designovaným kronikářem znovuzrozené osady Srní a jeho rodinou.
V domě (čp. 7) po silnici z kopce pod vahou, v tomto specificky zvláštním dvojdomě, jehož levou dolní polovinu tvoří bývalý společenský sál (patrně to byla jedna ze zdejších mnohých hospod), v tomto domě žil od konce války „boss“ zdejší zemědělské horské osady - Franz Haas. Od r. 1967, kdy Haas opustil pohostinnost ČSSR, slouží tento dům, majetek Státního statku zemědělcům, kteří se starají o jalovičky v kravíně. Dnes je to Alfréd (Fredy) Osif, Ukrajinec, původem ze Slovenska, se svojí družkou a synem Vladem, který se, dnes asi 17 letý, převážně o jalovičky stará. Před ním tam býval nějaký ožrala Maďar Dejčo se svojí čistotnou cikánskou manželkou a pěti dětmi. Přestěhoval se do Horní Blatné, na podobné statkové panství.
Franz Haas vyrostl zde na Srní, zda se narodil v tomto domě už nevíme. Víme jen, že po válce dělal v kravíně jeho tchán, „stahlmeistera“. Jeho bratr, který zde dělal účetního bydlel v Údolíčku nad Perštejnem. Haas byl ve válce na západní frontě kde přišel o jedno oko. Po válce byl československými orgány uznán jako loajální Němec a začal u Státního statku jezdit jako traktorista. Haasova manželka se starala o drůbež v poměrně velké drůbežárně v zatáčce pod stodolou.
Většina Němců, obyvatel Srní, byli zaměstnanci Státního statku, kteří založili jakési pastvinářské družstvo pod patronací Statku. Haas pilný a velice šetrný člověk si získal brzy důvěru vedení statku a stal se jakýmsi šafářem Srnínské oblasti. Nemálo k tomu přispívala i jeho bezvadná znalost češtiny. Dá se říci, že Srní pod jeho vedením zcela vzkvétalo. Obyvatelé opravovali svá obydlí, Statek zaplatil i nové střechy. Avšak, dle Haasova rozhodnutí, vždy jen polovinu - „aby lidem nenarostl hřebínek z majetku“, jak říkával. Dodnes mají mnohé chalupy v Srní půlku staré a půlku nové střechy. Bohužel, jako většina dobrých, poctivých a pracovitých Němců, odešel do NSR i on. Byla to lavina v r. 1967 až 1969. S novým poválečným státním zřízením v Československu se nesžili.
Malou ukázkou hodpodařivosti pastvinářského družstva, ukázkou pracovní zanícenosti tvrdých horalů buďtež pamětníci, vcelku novodobí, kteří vzpomínají, že na jihovýchodních svazích nad Srním, tam, kde je dnes jen holá tráva, pěstovali Němci pod Haasovým vedením i kedlubny. A aby zelenina, byť v horských podmínkách, zdárně prosperovala, vozil hnůj nebo kompost až ze Žďáru. Žďár byla vesnice mezi Ostrovem nad Ohří a Jáchymovem. Dnes prakticky splývá s Ostrovem.
Samozřejmě, ani tady, jakož i nikde jinde, nežili samí „andělé“. Tak kupř. tzv. farmářské hospodářství měl na starosti jakýsi Hrubecz, Maďar, který prý byl nebývalý primitiv a hrubec i dle jména.
Ve velkodomě dnešních Kačintzů žili p. Dlouhý a paní Veselá. Žili jen tak spolu - říkalo se „na psí knížku“. A že paní Veselá byla hojnou ctitelkou a propagátorkou svého jména, dočkala se konce téměř knižního. Klepla jí „pepka“ v hostinci „Na radnici“ ve starém Ostrově nad Ohří, kde hojně moku sládků hodovala.
Podobně v chalupě dnešních Eva a Honzy Trajboldových žila rodina Glaserových, samozřejmě Němců - psali se proto Glaser-ovi. Ne nikterak nesouvisejí se špatnými ovcemi Srní. Jsou zmiňováni, resp. jejich existence v osadě Srní (a za jejich mládí v osadě jménem Boxgrün) jenom jako doplněk k chudým znalostem historie obce Boxgrün, od konce války osady Srní. Hugo Glaser byl celkem bezvýznamný místní traktorista, Ruda Glaser zdánlivě bezvýznamný cestář. Jeho daleko významnější funkcí však byla skutečnost, že provozoval dříve za Němců - a snad i již v osadě Srní - hospodského v chalupě Trajboldových. Hovoříval o slavných dobách dožínek. V ten čas, kdy se v této hospodě dožínky jak náleží a patří slavily, sešlo se na pozemku cca 600 m2, kde minimálně polovinu zabíral dům (hospoda) a stará hasičská nádrž (Srnínský rybník) až 140 lidí - počet téměř nemyslitelný.
Nu a to je prozatím dosud vše, co je známo z „diluviální“ historie nejpůvabnější vesničky Boxgrün, alias novodobé osady Srní, která by se jednak měla jmenovat „Jelení“ - vztaženo na výskyt vysoké zvěře, jednak jsou vůbec pochyby, jestli by se neměla vůbec nějak jmenovat, poněvadž jsou oprávněné obavy, zda v blízkosti postavené elektrárny při vanoucím východním a severovýchodním větru nezasypou růženec chaloupek navléknutý na protékající potok vrstvou popílku tak, že praktický, byť rekreační život zde bude zcela nesmyslným přáním. Bůh a Komunistická strana ví!?
Vraťme se však k historii zcela nedávné. Léta Páně tisícíhodevítistéhošedesáté-hoosmého roku po narození Krista, aneb téhož roku našeho letopočtu, což budiž rok extra zaznamenán - proč? - protože až dosud místní starosta, první novousedlík, Milan Bartuněk, si toho zvláštního roku, Bůh ví proč, nechal narůst plnovous.
Začniž a počniž tímto psáti se nové stránky historie novodobé osady, rekreačního sídla stejného názvu Srní, v kterém my, dále popisováni a zmiňováni, přímo nejvíce rádi žijeme, pracujeme a statky své i obecní zvelebujeme a v kterém, Srní řečeném, jsme nejen pot a kila svá ztratili, ale kterému až dosud srdce svá, duch náš i svaly své obětovati rádi míníme, jakož i huby své v pivu karlovarském, řečeném sudovém, máchati hodláme.
Píšeme proto Novou historii, Nové události, Nové příběhy, které se udály v rozmezí posledních sedmi, šesti let.

© Karel Syrový 1975-1976

Diskuse

[1]  ML, mail

Proč vlastně ti dnešní už v neděli na mši nejdou? Vždyť je to normální, správné a potřebné.

Vložit nový příspěvek

Dieses Projekt wurde aus Mitteln der Europäischen Union im Rahmen der Initiative INTEREG IIIA teilfinanziert.