Česky Deutch

Kronika Fojtovic v Krušných horách - výtah.

Kronika Fojtovic v Krušných horách - výtah.
Jistý pan Antonín Guenther z Božího Daru napsal mnoho pěkných písní, které opěvují lidi v Krušných horách a jsou stále v oblibě. Dále jsou v kronice popisovány události, důležité výňatky podle vypravěčů i autora samotného.
Vzpomíná založení obcí již ve 11 st. století, kupř. Cínovce, kde byla objevena ložiska cínu. S tím přišli i noví osadníci z Bavorska, Franků a Saska. Vyrůstaly mlýny na rudu a dílny na jejich úpravu, drcení, po franckém způsobu, v okolí potoků. K tomu došlo i v údolí potoka Mohelnice. Kromě toho vznikalo i bohaté lesní hospodářství v lesích Krušných hor. Tak si museli po staletí naši předkové těžkou prací opatřovat živobytí. Postupně takové dílny zanikaly a začaly se stavět obytné domy. Štěstím bylo, že v této době nechal stavět Josef Rosenkranz továrnu na slaměné klobouky a tak obyvatelé Mohelnice a ti z okolí, zde našli práci.V r. 1903 byla továrna rozšířena ještě o jedno křídlo. Ale to už vznikaly i nové obchody a byly otevřeny 2 hostince. V roce 1875 nechalo Rakousko otevřít trojtřídní školu.
Po sbírce a darech mohl být konečně postaven i venkovský kostel v r. 1912, který byl vysvěcen
až v r. 1933 litoměřickým biskupem Josefem Weberem a pojmenován na kostel sv. Petra a Pavla.
Teprve několik let po vysídlení Němců a to až v r. 1958 byla téměř celá vesnice spolu se školou, kostelem, poštovním úřadem a hřbitovem vyhozena do povětří, sutiny odvezeny a vše srovnáno se zemí.

Fojtovice trpěly několikrát a byly vtaženy do válečných katastrof. Ať to byla 3Oti letá válka, nebo krvavé boje
za Napoleona. Byly to i přírodní katastrofy,jako velká voda, úder blesku do domů. Tak jak se v 18. století rozrůstal průmysl, za Rakousko-Uherska, tak začal upadat po převzetí moci pod českým vedením. Velké neštěstí přišlo se smrtí Jos. Rosenkranze, jeho syna a následovníka. Později polovina továrny vyhořela.
Něco podobného potkalo i p. Josefa Schlossera.
Tím byl zpečetěn osud 2 firem. Výjimkou byl pouze jeho bratr Karel, který otevřel továrnu v Bohosudově v r.1932
a v Ústí kloboučnický salon, který vedl jeho syn až
do r. 1945. A tak si obyvatelé Fojtovic museli hledat práci v Krupce, Bohosudově, Trnavanech,Teplicích a Ústí.
Tehdy musel člověk cestu absolvovat pěšky.
Teprve v r. 1938 začal do Teplic jezdit autobus.
Další zlepšení přišlo v r. 1935. Byla zavedena elektřina.
Nastal konec petrolejkám a i zastaralá hasičská technika byla zmodernizována.Tak jako všude i v Krušných horách se slavilo. Nejen vánoce, velikonoce, svat. svátky
a církevní oslavy v Krupce i Bohosudově. K tomu přicházely i bály, divadlo v Teplicích a Ústí.
Nezapomínejme ani na zimní sporty.

Není divu, že jsme se těšili v r. 1938 na příchod třetí říše. Češi si v r. 1918 udělali mnohonárodnostní stát, a my, Němci jsme nebyli příliš v oblibě. Věřili jsme, že Hitler nám pomůže
k právu na práci. Místo toho nás poslal do nesmyslné války proti celému světu, kterou jsme my, Sudetští Němci draze zaplatili, ale ze své vlasti jsme byli i vyhnáni.
A to bylo i pro mne, frontového vojáka – dne 8.5. 45 velké překvapení i šok, hrubé násilí Rusů, znásilňování děvčat i žen, plundrování.
A asi o 4 týdny později jsme my, lidi
z Fojtovic byli hnáni přes hranice Čechy, jako divá zvěř.

2. díl Kroniky – Šenky a výčepy …..
Zde se píše o tom, že Krušnohoří byl vždy chudý kraj
a o živobytí se muselo drsně bojovat. Mluví se
o zpracovávání cínu, výrobcích z něho, které se prodávaly, jako talíře, poháry, džbány. Mluví se o válkách, o tom,
jak do Čech přicházeli lidé ze Saska, Češi také odcházeli přes hranice. Přišel i mor a lidé utíkali do lesů.
Ruda se prodávala i do zahraničí a lidé byli bez práce
a strádali ještě víc. Pak přišla válka mezi Rakouskem
a Pruskem. Pak 7 letá válka, ta přinesla objevení brambor a částečně konec bídy. Mluví se o velké bitvě v r. 1813,
u Chlumce, dále o bitvě u Drážďan. Mluví se o tom, jak někteří vojáci přenocovali v Mohelnici, kde si proti mlýnu vytvořili tábor, o tom, jak jeden Rus zapálil slámu a celý mlýn vyhořel.Také Francouzi z Vandalova oddílu přespali
v Mohelnici, Fojtovicích.

Bylo mnoho povídání po hospodách o vojácích z těchto bitev, o tom, jak bylo slyšet hromobití, když spustila děla
u Chlumce. Pak následovala mírová léta. Ale hlad byl stálým hostem poválce. Nebyly žádné možnosti výdělku. Bída byla tak veliká, že rakouská vláda musela ohlásit bankrot. Ale po tomto pádu začalo zase oživení, těžba zase zesílila
a hospody se znovu začaly plnit veselými lidmi.

V r. 184O se začala stavět silnice do Krušných hor. A lidé dostali práci. V roce 1848 vypukla revoluce, ale lidé moc nevěděli oč jde. Ani samotný farář neměl co vyprávět, když muži v kloboucích / se širokou krempou/ seděli v hospodě. V r. 1866 vypukla válka mezi Pruskem
a Rakouskem. Sasové byli na straně Rakouska, pochodovali naší vesnicí, zpívali píseň …..zemřeme jako chrabří hrdinové… Přišli až do hospody, kde si udělali odpočinek a o pár hodin později nebylo žádné pivo, ani kousek chleba. Pak pochodovali dolů, dál za nimi financové a žandarmerie a po nich přišli Prusové.
Jeden pruský důstojník byl na faře jako velitel.
Prusové se s lidmi snášeli dobře. Krátce na to, došlo
k bitvě u Hradce Králové.

Pak přišly zase dobré roky.
Přišel nám již známý Rosenkranz – továrna na klobouky. Můžeme se dohadovat, že obchodu se vedlo dobře. Vyváželo se do 5 světadílů. A když byli lidé šťastní, byli i hospody plné.
Jedním z posledních majitelů byl Eichler, až do 2. světové války, kdy byl zničen i tento dům. A všechno ostatní.
OSUD KOSTELA sv. Petra a Pavla - nejdříve stánek boží, pak stáj pro ovce – a pak suť a popel.
V předešlých měsících jsem se věnoval lokalitám
v bývalém okrese Krupka. Dnes se ještě jednou chci věnovat Fojtovicím. Vždy to bylo tak, že Fojtovice spolu
s ostatními místy na hřebeni hor patřily k farnosti Habartice. Na zemské mapě to bylo označeno jako kaple. Na podrobné dřívější mapě, ale byl označen kostel.
Kdy ale byl kostel postaven? Na konci 80 let 19. stol.
Není žádný kostel zmiňován. V 1. polovině 2O. století chybějí informace o Fojtovicích. Ale někde se vynořila stará pohlednice s celkovým pohledem na místo, asi tak
z 3O.let a tam stojí malý kostelík. Tak přece !
A hledalo se dál.
Tak to píše pan Hans Kuehnel z Ottobrunnu.

Ještě jednou o kostele sv. Petra a Pavla
Jeden čtenář z Teplic, který vlastní chalupu ve Fojtovicích, kterou v 7O. letech z úplné ruiny znovu vystavěl, mně dal popis jedné paní, která v tomto domě vyrostla a z něho byla vyhnána.Ta přišla jednou k pomníčku do Fuerstenau a také do svého rodného domu na návštěvu.
V pozdějším létě odešel můj dopis této paní.
Nic se nestalo. Proč? Možná nechce paní odpovědět jí neznámému člověku. Nebo je nemocná? Odešel dopis opravdu ? Pomalu jsem celou záležitost ztratil z očí.
Ale přece! Jednoho dne koncem roku jsem dostal poštu
z Ottobrunnu u Mnichova. Psal p. Kuehnel z Fojtovic, který teď žije v Ottobrunnu. On dostal můj dopis od svojí spolužačky a píše:! Já jsem bohužel poslední Fojtovičák, který se ještě pátráním po svojí domovině zabývá.“
A tak díky jemu a archivu, vrchnímu učiteli Ferdinandu Zeyerovi a jeho dceři, která to zveřejnila, děkujeme za
to následující- pokud se týká stavby fojtovického kostela.
Fojtovičtí vytvořili krátce po přelomu století komisi- výbor, s tím, že chtějí postavit svůj vlastní kostel. Jako mluvčí byl zvolen p. Schlosser- spolu s ním ještě asi 6 lidí, 1 pracovník továrny, fabrikant, vrchní učitel a učitel. Obec byla ale chudá. Proto byla vyhlášena sbírka. Jako první byl získán příspěvek byl to novogotický oltář, který zakoupil hrabě z Telnice.
V r. 1912 byl položen základní kámen.
Byl zapotřebí ale písek, cihly, kámen, stavební dřevo. Jeden stavitel z Petrovic vedl stavbu. Pokračovala
ale pomalu. V roce 1913 sahala stavba do výšky oken.
O rok později začala 1. světová válka.
A i po válce nebyla ta správná doba na stavbu kostela.
Stavba byla dovedena po střechu, ale nikdo se neměl
k tomu stavbu dokončit. Pak se iniciativy chopily ženy. Rosa Geyerová, manželka vrchního učitele a Olga Lehnertová, manželka majitele likérky, chodily dům
od domu a vybíraly na nový zvon. Ten koupil p. Lehnert
v Bohosudově, za 1.7OO,- Kč. Zvon pocházel z r. 176O
a byl odlit v Chomutově a měl dobrý zvuk. Chomutovští jezuité stáli u zrodu kláštera v Bohosudově. Nyní se pracovalo na vnitřní části a na stropu. To stálo 24.000,- Kč. Najednou šlo všechno líp. Ukázalo se obrovské úsilí. Byla položena podlaha. Kostel byl vysvěcen v r. 1933 litoměřickým biskupem Josefem Weberem.
Pojmenován byl kostelem sv. Petra a Pavla.
Pro Fojtovice to byl velký den !!! Trvalo to, celých 21 let od položení základního kamene až do vysvěcení. Ale už po 12 letech bylo všechno pryč. Vesnice byla bez života. Němci byli vyhnáni. Co bude se školou, kostelem, poštou a ostatními domy? Přišli noví osídlenci. Často s taškou, ruksakem, nákladními auty a ves brzo opouštěli. Domy zůstaly prázdné, vyrabované, často bez oken a dveří. Herta Huberová to popisuje věrně
v jejích vzpomínkách“ Cesta do domoviny“.
Krátce po vyhnání obyvatel začalo se s chovem ovcí.
Kostel se stal stájí pro ovce.
Ale ani to netrvalo dlouho.
V r. 1959 bylo rozhodnuto v rámci zostřeného třídního boje větší část vsi, která ležela pod silnicí, zlikvidovat. Přišly buldozery, oheň, výbušniny. Naštěstí se podařilo kostel ještě před vyhozením
do povětří vyfotografovat.
Tak píše pan Ota Mládek

Diskuse

Vložit nový příspěvek

Dieses Projekt wurde aus Mitteln der Europäischen Union im Rahmen der Initiative INTEREG IIIA teilfinanziert.