Hymna Krušnohoří
Výběr jazyka
Česky Deutch
Pro fungování interaktivní mapy je třeba mít zapnutý JavaScript ve Vašem prohlížeči.

Boč

Wotsch

BOČ (Obec Boč s částí Smilov a Malý Hrzín).

Mezi Stráží a Kláštercem při ústí Bočského potoka do Ohře, leží v nadmořské výšce 332m toto staré sídlo, kdysi největší vorařské středisko kraje. Podle sčítání v r. 1930 měla obec 43 domů a 275 obyvatelů. Od r. 1758 zde byla farnost s kostelem sv. Mikuláše, nově vystavěným v letech 1874/75. K farnosti byly připojeny obce Malý Hrzín, Smilov, Srní, Hrachová a Himlštejn. V obci byla dvoutřídní obecná škola, poštovní úřad byl ve Stráži. Od r. 1935 má vlastní železniční zastávku. Obyvatelstvo dohromady tvořili sedláci, domkáři a řemeslníci. Výnos polností byl nevalný (zemědělská cena hektaru: 950 RM), mimo to polovina katastru obce byl les a kvalitní ovocné sady. Byly zde dvě pily. Tři hostince (v každém 10 lůžek), které zvyšovaly cizinecký ruch s bohatými možnostmi výletů. Obec má spádový vodovod a od roku 1938 byla plně elektrifikována.
K dějinám: Pravděpodobně od r. 1250, kdy při své kolonizační činnosti benediktini kláštera Postelberg založili Klášterec jako svoji pobočku, obsazovali také okolí proti proudu Ohře. Podle listiny z r. 1292 nechali osvobodit Boč z pravomoci soudu v Lokti. Jejich dílem je také založení vesnic Malý Hrzín, Srní, Ondřejov, Smilov a Hrachová. Následně se tohoto majetku (Boč a příslušné vesnice) vzdali a 17. října 1357 jej vyměnili za zboží (majetek) Libočany u Žatce. Již r. 1350 je zde byla fara s kostelem. K roku 1547 bylo obci doloženo clo ze dřeva (plaveného po vodě), „řádný přístav pro dřevo“ (Stocklöw): od r. 1790 vorařství upadá, po r. 1850 úplně ustalo (výstavba železnice). Od r. 1573 je po ruce křestní matrika. Roku 1639 byla obec vypálena Švédy. Po třicetileté válce v urbáři (daňovém soupisu) z roku 1649 je zapsáno: 5 sedláků, 9 zahradníků, 4 domkáři. V roce 1846 je zde: 35 domů s 210 obyvateli (místní historie v Blatné [Blattinnern]).

BOČ
Langhans

Mezi Stráží a Kláštercem, při ústí od severu stékajícího Bočského potoka do Ohře leží v n.v. 332m na severním břehu Ohře tato stará osada, kdysi nejvýznamnější vorařské místo okresu. Mohutná úbočí Krušných hor zde silně stlačila úzké zlomové údolí Ohře a ponechala jen málo místa pro ves a polnosti. Volně seskupené statky kolem výběžku vrchu, který je korunován kostelem, farou a školou.
Ves, tvořící jednu politickou obec s Malým Hrzínem (112 obyvatel) a Smilovem (147 ob.), měla sama (podle sčítání v roce 1930) 43 domů s 257 obyvateli a byla místem a živobytím pro mnoho lidí. Od roku 1758 byla opět farností (před tím náležela k Okounovu). Kostel zasvěcený sv. Mikoláši byl v letech 1874 až 75 nově vystavěn. Při tom byl zrušen románský kostelík se stylovým portálem a v návaznosti je nový kostele postaven v novorománském stylu. Ke kostelu patřily vesnice: Malý Hrzín, Smilov, Srní, Hrachová a Himlštejn. Dřevěná stavba fary byla v roce 1793 chatrná.
V místě byla dvoutřídní obecná škola (v r. 1936 měla 75 žáků; vrchní učitel byl Albin Heinrich, učitel Josef Kobe, učitelka ručních prací Marie Schmidt), pod školu spadaly obce Smilov, Malý Hrzín a tři domy z Himlštejna. Roku 1786 dřevěná škola vyhořela a byla nahrazena zděnou stavbou.
Boč patřila pod poštovní úřad ve Stráži. V léta 1935 dostala svou vlastní železniční zastávku.
Obyvatelstvo se skládalo z domkářů, sedláků a řemeslníků. Pole měla mírný přiměřený výnos, hektar pole měl hospodářskou cenu 950 RM. K tomu byla skoro polovina z 361 hektarů celkového obecního katastru zalesněna (1904 to byla 161 ha). Jen třetina byla vykazována jako orná půda. Za zmínku stojí ještě sadařství. Z živnostníků ještě podnikali: dvě pily (Leopold Döllner, Johann Melzer), jeden pekař, dva řezníci, dva obchody. Mimořádně tiché a krásné místo umožňovalo dodatečnou možnost výdělku s rostoucím návštěvnickým ruchem (tři hostince po 10 postelích, hromadné tábořiště a privátní ubytování). Obec má spádový vodovod, úplná elektrizace byla dokončena v létě 1938.
O historickém vývoji lze říci následující: podle Schütze jde původně o Slovany založené sídlo, které - a to je neobvyklé - k roku 1055 jako „v úbočí (in bosche)“ (podle Erben Reg. 1. 53) a „in boste“ (podle Ant. Jirišek, Topogr. 13), dále roku 1292 zabrané jako BOTSCH (Edler Reg. III. 676). (Další údaje o vývoji jména obce: 1352 BOTCZ, 1361 BOCZE, 1369 BORCZ, 1365 BOOCZ, 1424 BACZ a 1547 jako WOTSHC). Schütz odvozuje vývoj jména od osobního Bošek. (Pro slovanský původ jména se vyslovuje také Stöcklow, strana 1, a také Langhammer, str. 9).
Ve strážním vrchu (také strážní cestě) u Boče vidí Stocklöw doklad o za starých časů okolojdoucí „Franckou cestu“ (tehdy jen jako cestu pro soumary). K jejímu vedení poznamenává: „V Radošově se setkávají hlavní cesta „Erfurtská“ s „franckou“ stezkou. Tato cesta vedla z Erfurtu přes Kraslice dále krajinou dolů k Sedleci, pročež byla také nazývána „Sedleckou stezkou“ (via semita = soumaří stezka), na druhé straně se vinula od Prahy na Nové Strašecí a Kounov (Kunowa, Kounowa), do Pětipsů, a dále do Kadaně, sice později zrušené. Podobná cesta z roku 1490 ve směru od Hradce (Burgstadl) přes Želinu (Seelau) do Kadaně a odtud proti proudu řeky přes Rasovice (Roschwitz) na Kotvinu (Kettwa) a na Oslovice (Woslwitz, Waßlowitz), kde asi přecházela řeku přívozem a pokračovala po levém břehu Ohře přes Smilov a Boč do Stráže“. (Str. 267).
Kolonizační činnost v tehdy ještě nepřístupném údolí Ohře nad Kadaní připisujeme mnichům Benediktinům z velkého kláštera v Postoloprtech (POSTELBERG), (PORTA APOSTOLORUM, založeného r. 1121 a husity r. 1420 úplně zničeného). Mniši založili kolem r. 1250 (podle Stocklöwa, podle Langhammera ještě dříve) - což není doloženo - na místě dnešního Klášterce (claustrellum = Klášterec) proboštství (podle Langhammera jsou zbytky zdí v thunovském parku). Bez uvedení pramenů píše Stocklöw dále: „V roztržkách krále Otakara II. s papežem Gregorem byly snad Postoloprty v roce 1277 zahrnuty do Kláštereckého panství; přesto Postoloprtům zůstala vesnice Boč. V roce 1292 nechal klášter v Postoloprtech vyvázat Boč z Loketského soudní moci a nechal přitom od krále o tom vystavit listinu.“ (Amtbezitk, str. 38).
Založení vesnic Malý Hrzín, Srní, Ondřejov, Smilov a Hrachová, které Stocklöw připisuje postoloprtským Benediktinům je nedoloženo (str. 95). K r. 1495 je Srní doloženo jako „horní Zelená (Grün)“ (1571: Poxgrün), Malý Hrzín jako „dolní Zelená (Grün)“ a Ondřejov jako „stará Zelená (Grün)“ (doloženo v Böhme, Mit.). Ostatně s ohledem na koncovku „grün“ - Meder uvádí vhodné vysvětlení: „Místní jména s „grün“ (v nářečí „de grie“, také ještě jako živé druhové jméno) jsou východním výběžkem velké krušnohorské skupiny místních jmen, s „grün“ běžná.“ (Heimatkunde Komotau).
Už za časů vlády císaře Karla IV. (1346-1378) byl jmenován protestantský farář při kostele v Boči. Po zbourání románského kostela, jehož vybudování je uváděno v první polovině 13. století (tedy 1200 - 1250), už tenkrát existovala fara (Stocklöw, Amtbezirk, str. 30 a Bezirk Kaaden, str. 288). Ještě během časů císaře Karla IV. je v jedné listině z r. 1357, že na majetku benediktinského proboštství v Boči bylo několik osad opuštěno a zpustošeno: Oewinow, Goczweynsdorf, Hamals a Dubczan (Stocklöw, str. 96). Myslíme, že se určitě jednalo pouze o samoty nebo jednotlivá sídla.
Podle listinných záznamů byl v letech 1543 - 65 „hospodář v Boči a u divokých slepic“, tak zní zápis, poddaný hraběte Šlika.
Podle Stocklöwa je dokazatelné podle listin, že r. 1547 bylo udělen poplatek za plavení dřeva (vorů) (str. 276). O počátcích plavby vorů říká: „Také údolí Ohře bylo od přírody zarostlé divokým lesem, a dokonce i dolů po řece se valila záplava lesů kolem břehů. Benediktinský klášter v Postoloprtech, kterému patřila významná oblast půdy u Boče, měl právo ne jenom bez poplatků dřevo plavit po Ohři, ale i v divokých lesích dřevo kácet, podél Ohře dolů až ke klášteru. Císař Karel IV. roku 1356 udělil klášteru toto právo (str. 143). Dříví pro vory přicházelo dolů z lesů okolo Srní a Malého Hrzína, bylo zde uskladněno, a obec Boč měla právo vybírat úrok za skladování. V zimě v obci pokácené dřevo leželo v takovém množství, že jak bylo řečeno, „od domu k domu zůstala jen úzká cesta k procházení.“ Stocklöw podotýká, proto bylo správné pro vory na Ohři, když v Boči vznikl „řádný dřevařský přístav“ (str. 145). Když na jaře stoupla voda v Ohři, začaly se tyto svázané kmeny plavit dolů.
Ale od r. 1790 se proslýchá, že vorařství ustupuje. A když oba velcí dodavatelé dřeva, Srní a Malý Hrzín od roku 1840 svoje dřevo výhodně prodávat do Saska, skladování v Boči viditelně končí, plavení a výdělky zcela odpadly. A když ve stejném století byla technicky dokončena stavba železnice údolím Ohře (otevření tratě v Listopadu r. 1871), vorařství skončilo úplně.
Okolo r. 1550, to je doba protestantismu, musela zde být ustanovena škola, protože se v písemnostech mluví o učiteli (viz Urbanstadt).
Od r. 1573 je vedena matrika narozených, podle ní byly k faře připojeny vesnice: Smilov, Ondřejov, Srní, Malý Hrzín, Hrachová, Stráž, Kamenné, Perštejn a Vykmanovský mlýn. Se začátkem třicetileté války stala se Boč pobočným místem Okounova.
Třicetiletá válka (1618 - 1648) neprošla tímto odlehlým krajem bez následků. V roce 1639 když byli v Kláštereckém zámku ubytováni Švédové, také obec Boč lehla popelem jejich přičiněním. Současně, jak poznamenává Stocklöw, panovalo v tomto roce pustošivé sucho: „Lidé utíkali do hlubokých lesů, obyvatelé Boče do lesů kolem Kyselky a jedli byliny, trávu, listí stromů a pod.“ (str. 22).
Rok po těchto hrozných požárech a vraždění, tedy v r. 1649, měla Boč podle urbáře 5 sedláků, 9 zahradníků a 4 domkáře (Urbanstadt).
Podle Berní ruly (daňového soupisu) z roku 1654 jsou uváděni následující domkáři (sedláci nejsou uvedeni): Gröschl, Höll, Rohling, Feigl, Glaser, Zewischel, Rohling, Schneider, Sommer, Scherling, Scherling, Schnmiedt, Zuth, Ehret, Erlt. Jako zahradník: Loth. Bez majetku: Fischer, Schröttl, Hergel.
Za časů císaře Josefa II. (1765 - 90) měla Boč výrobnu sazí (viz příspěvek „Kolomazník“). Ještě v letech okolo 1820 byla zde výroba kolomazi (dehtárna) a huť na vitriol. Jedinou sklárnu připomíná jméno jedné lesní louky (Stocklöw, str. 150).
V Schallerově Topografii z r. 1787 čteme o vesnici vyjímečně podrobně pod heslem „Fideikommißherrschaft Klösterle“ (majitel: František Josef říšský pán z Thunu (Franz Joseph Reichsgraf von Thun)), „Boč, Wocž, s 32 čísly leží na Ohři, a je s farním kostelem zasvěceným sv. Mikoláši B., dříve spravovaný protestantským farářem z Okounova, od roku 1758 s vlastním duchovním pastýřem. Jmenovaná obec má odpradávna dodnes právo od cizích požadovat a vybírat z uskladněného plavebního dříví, z každých 50 kusů jeden kus první velikosti jako náhradu.“ (Na začátku Schalle říká o Klášterci: „Patříval do poloviny 13. století benediktinskému klášteru v Postoloprtech, který zde podle všech názorů založili proboštství, od nějž současný Klášterec zdědil jméno. V roce 1277 včlenil král Přemysl Otakar II. s ostatními městy a zámky také toto zboží do královské komory. Při této příležitosti vzalo za své také zde založené proboštství a dříve krátce sem povolaní duchovní byli nuceni se vrátit do svého hlavního kláštera.“ O poměrech, v nichž lidé na tomto panství žili říká Schaller dohromady: „Obživa zdejších venkovanů spočívá hlavně v paličkování krajek, pletení, nošení másla do Saska, dobrém sadařství a zcela nedařícím se hospodaření.“)
Ještě jednou je Boč jmenována u Stocklöwa, a to s příchodem brambor do našich krajů. Brambory přinesli vystěhovalci z Falce do Braniborska v roce 1720. „Teprve hladový rok 1772“, píše Stocklöw, „přinesl do Krušných hor dar z Nového světa v plném uplatnění. Opravdovou manu darovala nebesa našim obyvatelům... V údolí Ohře se začaly pěstovat za císaře Josefa II., v Boči roku 1784, a to ještě za přispění vrchnosti.“ (Str. 121-122).
Sommer píše pod heslem Fiedecommiß-Herrschaft Klösterle (majitel: Josef Matyáš hrabě z Thunu-Hohenštejnu) o obci: „Boč, ves s 35 domy s 210 obyvateli, leží 2 hodiny západně od Klášterce na silnici na Karlovy Vary, na levé straně Ohře, v údolní úžině, při ústí Bočského potoka (Rummelbach). Je zde farní kostel sv. Mikuláše, stará budova, o níž není známo, kdy byla vystavěna; až do roku 1758 byl podřízen Okounovu, a škola, oboje podřízené vrchnostenskému patronátu, jeden mlýn s pilou na prkna na Bočském potoce, jeden hostinec. Obyvatelé provozují kromě sadařství, obchodu se dřevem a vorařstvím do Kadaně a Žatce. Obec má odedávna právo od cizích požadovat jako náhradu z každých 100 kusů dřeva jeden kus jako odškodnění za zábor obecních pozemků.

Sem k Boči patří do farnosti:
SMILOV, také (Mühlendorf, také Müllendorf), ves ležící půl hodiny cesty severovýchodně od
místa fary na levé straně Ohře, na ploché vyvýšenině nad řekou, s 22 domy a 128 obyvateli. K tomu patří 20 minut západně na Bočském potoce mlýn s rybníkem a dvěma domy, a také studánka a Kadaňská hájovna kousek na jih od vsi. Mezi nimi a Bočí leží dvě cizí polesí.
MALÝ HRZÍN, ves s 22 domy a 107 obyvateli, leží třičtvrtě hodiny severně od Boče na svahu Krušných hor, obklopen lesem.
SRNÍ, (Bocksgrün, také psáno Boxgrün), ves má 44 domů s 262 obyvateli, leží jednu hodinu severozápadně od Boče v kamenitém lese. Je zde předsunutá škola s učitelským pomocníkem, jeden mlýn na malém potoce.
HRACHOVÁ, (Erbelstein, také Erbenstein), ves má 7 domů a 32 obyvatel, leží jednu hodinu jihozápadně od Boče na kopci na levém břehu Ohře. Je zde panská ovčárna.
HIMLŠTEJN, ves se 7 domy a 33 obyvateli, leží roztroušena na horách, jednu hodinu jihozápadně od Boče. Je zde panský poplužní dvůr a lovecký dům. Jihozápadně od vsi se zvedá kuželovitý čedičový vrch, na jehož vrcholu jsou zříceniny hradu Himlštejn. Odtud člověk má nádhernou vyhlídku na údolí Ohře a východně od Krušných hor a Středohoří do Litoměřického kraje a do roviny Žateckého kraje, západně do Loketského kraje až na Dillenberg na hranicích s Bavorskem.

Tolik tedy místopisné údaje, uváděné Sommerem, ke stavu r. 1846 v Boči a přifařených místech.
Podle lexikonu obcí z r. 1904 měla Boč 43 domů s 298 obyvateli, všichni byli Němci a katolíci. Obě k Boči patřící obce měly: Malý Hrzín 23 domů a 124 obyvatel (z toho 119 Němci a 4 evangelíci), Smilov: 24 domů s 114 obyvateli (všichni Němci a katolíci). Obecní pozemky Boče zahrnovaly 361 ha; z toho 161 ha lesa, 118 ha orné půdy, 36 ha pastviny, 16 ha louky a 3 ha sady. Stav dobytka v obci (včetně Malého Hrzína a Smilova) byl 284 hovězího, 18 koní, 32 prasat.
Adresář z r. 1911 se uvádí: „Boč, 45 domů, 277 obyvatel, farnost, pošta: Stráž, škola místní: dvoutřídní. Nejbližší železniční zastávka: Horní Hrad. Obec leží na levém břehu Ohře, dokola obklopena kopci.
Starosta obce: Josef Schmidt, místní správce: Johann Fürst, farář: Franz Tobisch, učitel: Anton Krolopper, řídící učitel: Florian Steiner, učitelka: Anna Neuber, ruční práce. Spolky: dobrovolní hasiči: velitel: Ferdinand Kaiser. Zemědělsko-lesnický spolek: předseda: F. Tobisch. Spolek veteránů: velitel: F. Steiner. Průmysl: Hostinec - a pila na prkna - Johann Salzer. Velkosedláci: Johann Fürst, Franz Killian, Franz Kunz, Josef Löffler, Johann Melzer, Franz Bernt, Johann Salzer, Josef Schmidt.
Živnostníci: pekař: Johann Höll, řezník: Ferdinand Kaiser, hostinští: Ferdinand Kaiser, Josef Spiegel, obchodníci: Franz Krems, Ernst Schmiedl, kovář: Johann Weber, obuvníci: Josef Peter, Anton Feigl, Johann Heidlas, trafikantka: Anna Ficker, povozník: Ernst Pelzer.

Několik údajů ze třicátých let:
1931: Na 1. máje přebírá farář Franz Kunz farnost (dosud byla v Mikulovicích).
1933: 8. října se konal a zakládající schůze „Spolku vysloužilých vojáků z Boče a okolí“.
1934: vrchní učitel Albin Heinrich přijímá místo vedoucího školy, učitelem se stal Josef Kobe.
1935: v pondělí 15. července, je otevřena zastávka pro motorové vlaky.
1938: 30. června je dokončena elektrifikace obce.

Seznam domů v Boči:
Fara: správce: Franz Kunz. Škola: vrchní učitel královský baron z Bundschuh (König. Baron von Bundschuh), rolník (urozená rodina z bývalého Habsburského Nizozemí; v 18. století přesídlila do Rakouska; šlechtický titul z r. 1797; rodina dala dunajské monarchii početné důstojníky a státní úředníky; od roku 1938 usídlena v Boči, 1945 odsunuta. Dr. Emil Udo Ritter von Bundschuh zemřel 21. dubna 1950 v Giebelstadt u Würzburgu. Manželka: MVDr. Hedwig von Bundschuh (rozená: Haase, šlechtična z Wranau), bytem dtt. Děti: Benno von Bundschuh a Silvia von Bundschuh.

Setzer (domkář), Johann Kunz (rolník), Josef Kunz (rolník), Wenzel Pehr (rolník), Josef Kunz (domkář), Wenzel Melzer (rolník), Edmund Kilian (rolník), Josef Grimm (rolník), Ernst Pelzer (domkář), Josef Neubert (domkář), Josef Stark (domkář), Oswald Klotz (domkář), Johann Kunz (domkář), Walter Bernt (domkář), Josef Schmidt (domkář a obchodník), Josef Reichmann (domkář), Josef Feigl (domkář), Johann Melzer (rolník a majitel pily), Anton Siegel (domkář a hostinský), Ferdinand Kaiser (domkář a hostinský), Marie Pils (domkář), Oswald Kunz (rolník), Karl Siegel (rolník), Emma Stamm (domkář), Marie Melzer (domkář), Gustav Siegl (domkář a rolník), Richard Stark (domkář), Anton Müller (domkář), Ernst Glaser (domkář), Johann Glaser (domkář), Rudolf Haas (domkář), Anton Reichmann (domkář), Anna Glaser (domkář), Ernst Grimm (domkář a kolář), Alois Himmel (rolník), Barbara Tippmann (domkář), Leopold Döllner (majitel pily), Josef Melzer (domkář), Anna Knorr (domkář).
(Tyto údaje jsou převzaty z doplňkového svazku „Z údolí Ohře u Klášterce“, Frankfurt 1965)

O zdejším farním kostele píše Opitz: „Farní kostel (stav dobrý, historický styl 1874/75, novorománský), zařízení rovněž novorománské. Na severní stěně v lodi Madona (stav dobrý stav, gotická, polovina 15. století, nové žezlo a koruna). Na cestě z Boče do Smilova stojí Pieta (baroko, 1725).“

Už před první světovou válkou zde působil farář Franz Tobisch, přejmenovaný Jung Klaus, známý jako „Včelí otec“ (Pilný jako včela) našeho kraje.
Ze statku Wenzela Kiliana v Boči pocházel benediktinský řádový kněz, páter Karl Wenzel Kilian, o němž jsme přinesli zprávu v říjnovém čísle 1970 („Biografické poznámky od tří dějepisců našeho kraje“ od Nikolause Urbanstadt).
Následovat budou „Dějiny farního okrsku Boč“ a jako závěr smutné vzpomínání na „Rußtbuttenmanner“ (v Boči byla r. 1770 výrobna sazí), které naši rodičové ještě znali, protože před první světovou válkou chodili v našich vesnicích od domu k domu - dnešní generace je však zná jenom z lidové písně.

Langhans

Poznámka:
Použité příspěvky a obrázky lze nalézt v následujících číslech: foto s pohledem na Boč (červen 1967), titulní obrázek se skálou mezi Bočí a Stráží (únor 1968), foto údolí Ohře a Boč (srpen 1969), foto vnitřku kostela, foto faráře Kunze (září 1973), celkový pohled na Smilov (duben 1963), titulní obrázek Srní (září 1969)

Literatur:
1) Franz Slapnicka: Heimatbüchlein für das Kaadner und Duppauer Land; Prag 1937.
2) Heimatkunde des Bezirkes Kaaden (Herausgeber Wenzel Stopfkuchen); Kaaden 1938.
3) Viktor Karell: Kaaden-Duppau, ein Heimatbuch; Frankfurt/M.1965.
4) Gemeinelexikon von Böhmen, 1. Teil; Wien 1904;
5) Anton Panhans (Herausgeb.): Das mittlere Egertal; Bad Homburg 1956.
6) Anton Panhans (Herausgeb.): Aus dem Egertal bei Klösterle; Frankfurt/M. 1965.
7) Viktor Karell: Das Egertal und seine Sommerfrischen; Zettlitz bei Karlsbad 1935.
8) Theodor Schütz: Slawische Ortsnamen im Gerichtsbezirk Kaaden und Duppau; Jahresbuch der Stadt Radonitz 1914; Prag 1914.
9) Franz Josef Stocklöw: Der Bezirk Kaaden; Kaaden 1890.
10) Rudolf Langhammer: Die Burgen des mittleren Egertales und die Stadt Klösterle; Klösterle 1934.
11) Josef Walfried (Stocklöw): Der Amtsbezirk Kaaden. In: Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 23. Jahrg.; Prag 1884.
12) Oskar Böhme: Die Ortsnamen auf -grün in Böhmen. In. Mitteil. des Vereines für die Geschichte der Deutschen in Böhmen, 29. Jahrg.; Prag 1891.
13) Karl Meder: Die Flurnamen. In: Heimatkunde des Bezirkes Komotau, 10. Lieferung; Komotau 1930.
14) Marie Lišková: Berní Rula, Bd. 1, Kraj Žatecký; Prag 1954.
15) Jaroslaus Schaller: Topographie des Königreichs Böhmen, Siebenter Theil, Saatzer Kreis; Prag u. Wien 1787.


Herbstgedanken
Unserer Heimat gewidmet

Am Fenster blüh‘n noch Blumen
im Garten spielt ein Kind
und mit den welken Eichenblättern,
da spielt ganz leis‘ der Wind.

Die Straßen sind verlassen,
die Gassen fremd und leer
noch fliegt im letzten Sonnenstrahl
ein Schmetterling umher.

Der Herbst ist eingezogen -
mit ihm der Regen fällt.
Die letzten Schwalben sind fortgeflogen
Nebel umhüllt die Welt.

Verschwunden ist der Erde Blütenkleid
das Laub zu Boden fällt.
Es naht die hohe, stille Zeit
in der der Winter umhüllt die Welt.

Magda Hartmann


Články:

Z OBCÍ V ÚDOLÍ OHŘE Srní s obcemi Hrachová, Himmlštejn a Peklem sestavené Marií Wartusch a dalšími spolupracovníky

Z OBCÍ V ÚDOLÍ OHŘE Srní s obcemi Hrachová, Himmlštejn a Peklem sestavené Marií Wartusch a dalšími spolupracovníky doplněné podle vzpomínek Klementine Herrmann, roz. Seidl celý článek


AUS DEN GEMEIDEN IM EGERTAL Boxgrün mit Erbelstein Himmelstein und Höll

AUS DEN GEMEIDEN IM EGERTAL Boxgrün mit Erbelstein Himmelstein und Höll

zusammengestellt von Marie Wartusch und anderen Landsleuten celý článek


AUS DEN GEMEINDEN IM EGERTAL WOTSCH MIT KLEINGRÜN UND MÜHLENDORF

Gemeinde (dazu gehören Kleingrün und Mühlendorf) Reg. Bez. Eger, Kreis und Amts gericht Kaaden, Landgericht Brüx, 535 Einwohner, Eisenbahnstation Strecke Komotau-Eger, Hauptgüterstation (4 km) Pürstein, Postamt, Telegraphenamt und Fernsprechamt Warta (Egertal), Kath. Kirche. celý článek


Soupis majetků v obcích Boč, Srní a Malý Hrzín

Obec, (kromě toho ještě Malý Hrzín [Kleingrün] a Smilov [Mühlendorf], náleží do kraje Cheb [Eger], okresu a obvodního soudu v Kadani [Kaaden], zemského soudu Most [Brüx], 535 obyvatel, vlakové nádraží (4 km) na trati Chomutov - Cheb, nákladové nádraží (4 km) v Perštejně [Pürstein], poštovní úřad, telegrafní úřad a telefonní ústředna ve Stráži n. Ohří [Warta - Egertal], katolický kostel. celý článek


Geschichte des Pfarrbezirks Wotsch Von Nikolaus von Urbanstadt

Geschichte des Pfarrbezirks Wotsch Von Nikolaus von Urbanstadt

Diesen Pfarrbezirk bilden die Ortschaften Wotsch, Mühlendorf, Kleingrün, Bocksgrün, Erbelstein und Himmetstein.
Mit dem ersten Dämmern der Geschichte tritt uns die Schlucht der Eger von Klösterle bis Schlackenwerth als Urwald entgegen. Die älteste Straße von Kaaden nach Elbogen und Eger ging - noch zu König Johanns Zeiten - von Kaaden über das Gebirge nach Rodesfurt. Wir finden daher auf der ehemaligen Herrschaft Klösterle mehrere Orte (Okenau, Woslowitz, Tunkau, Redenitz, Horkau usw.) mit böhmischen Namen auf dem rechten Ufer der Eger, während uns am linken Ufer nur Wotsch entgegentritt. Wenn - was aber nicht urkundlich nachgewiesen ist - in Klösterle schon im 12. oder 13. Jahrhundert eine Probstei des Benediktinerstiftes von Postelberg bestand, so kann wohl mit aller Wahrscheinlichkeit angenommen werden, daß selben die Kultivierung der Gegend von Klösterle, Pürstein und Wotsch zu verdanken sei. Diese waren auch wohl Besitzer der ganzen Gegend. celý článek


Dějiny farního okrsku Boč od Nikolause von Ubanstadt

Dějiny farního okrsku Boč
Nikolaus von Ubanstadt

Farní okrsek je tvořen sídly Boč (Wotsch), Smilov (Mühlendorf), Malý Hrzín (Kleingrün), Srní (Boksgrün, Boxkgrün), Hrachová (Erbelstein) a Himlštejn (Himmelstein).
S prvním úsvitem dějin se nám průrva Ohře od Klášterce (Klösterle) po Ostrov (Schlackenwerth) jeví jako divoký prales. Nejstarší cesta z Kadaně (Kaaden) do Lokte (Elbogen) a Chebu (Eger) vedla - ještě za časů krále Jana II. (König Johanns Zveiten) - z Kadaně přes pohoří (Doupov) do Rodesfurtu. Proto nacházíme na bývalém kláštereckém panství více míst s českými jmény Okounov (Okenau), Oslovice (Woßlovitz), Tunkov (Tunkau), Radnice (Redenitz), Horka (Hankau) atd.) na pravém břehu Ohře (Eger), zatímco na levém potkáváme pouze Boč (Wotsch). Kdyby - což však není písemně prokázáno - bylo v Klášterci už ve 12. nebo ve 13. století proboštství postoloprtského kláštera Benediktinů, mohli bychom se vší pravděpodobností předpokládat, že to byli oni, komu vděčíme za kultivování kraje kolem kláštera Klášterce (Klösterle), Perštejna (Pürstein) a Boče (Wotsch), tím spíše, že byli vlastníky celé oblasti. celý článek